DeletedUser33829
Guest
Hubert Gordon Schauer (1862 - 1892), česko-židovský publicista napsal článek „Naše dvě otázky“, který publikoval 20. prosince 1886 v časopisu Čas, který vydávali čeští realisté - TGM (1850 - 1937), Karel Kramář (1860 - 1937), Josef Kaizl (1854 - 1901).
Článek vyvolal velkou bouři a kritiku a přetavil se ve Spor o smysl českých dějin, který trval až do r. 1937, kdy během tohoto roku zemřeli jeho dva hlavní představitelé - Josef Pekař (1870 - 1937) a TGM. Do sporu se zapojilo hodně lidí z veřejného života včetně historiků Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962) a Jana Slavíka (1885 - 1978), kteří patřili k významným osobnostem i po druhé světové válce.
Tady do spoilerů dávám jeho článek, z nichž ty dvě klíčové otázky jsem vytučnil.
Naše dvě otázky
Je to hodně staré, přišla spousta událostí a situace se posunula jinam, ale ty otázky a některé argumenty mají platnost dodnes.
Měli jsme se stát Němci, nebo ne? Češi dostali pozvání na německý sjezd r. 1848 do Frankfurtu nad Mohanem, kde František Palacký (1798 - 1876) odmítl účast a Karlu Havlíčku Borovském (1821 - 1856) v Petrohradě slovanisté řekli, že je Němec mluvící slovanským jazykem a po návratu kritizoval Rusko. Mělo národní obrození smysl? Přitom řada lidí nad tím strávila celý svůj život a stálo je to velké usílí a mnoho práce, někteří se dokonce uchýlili i k falšování Rukopisů, aby ukázali hodnoty, historii, kultury a kdysi vyspělost českého národa a vysokou úroveň českého jazyka, který je schopen konkurovat a rovnat se jiným jazykům, především těm velkým jako je němčina, angličitna, francouzština a ruština. Na stranu druhou, ale někteří sami národní obrozenci byli tzv. Böhmisch (Čechoněmci) a nevydávali díla kolikrát v češtině a doma mluvili německy, třeba i ten František Palacký.
Máme si hrát na tom svém písečku a je to přínosem pro svět, nebo jsme se měli stát součástí většího celku a mít tak větší bohatství i vetší vliv, jak se to stalo ve Francii během VFR? Přeci jenom je zde ta věc, že České země byly součástí Svaté říše římské, později do názvu přidané národa německého i pak členy Německého spolku v 19. století.
Článek vyvolal velkou bouři a kritiku a přetavil se ve Spor o smysl českých dějin, který trval až do r. 1937, kdy během tohoto roku zemřeli jeho dva hlavní představitelé - Josef Pekař (1870 - 1937) a TGM. Do sporu se zapojilo hodně lidí z veřejného života včetně historiků Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962) a Jana Slavíka (1885 - 1978), kteří patřili k významným osobnostem i po druhé světové válce.
Tady do spoilerů dávám jeho článek, z nichž ty dvě klíčové otázky jsem vytučnil.
Naše dvě otázky
Co je naší základní vadou: žijeme den ze dne!
Naše politika nesahá dále než od případu k případu, nanejvýše že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomeneme na svoje kardinální potřeby, že formulujeme svá přání, jichž splnění by po našem soudě nás úplně uspokojili, tj. zaručovalo naše existenční podmínky národní ve státě takovém, jakým je Rakousko. Jazyková rovnoprávnost, autonomie (decentralisace) státoprávní uznání sv. Václavské koruny, co možná největší kompetence zemského sněmu … těmito hesly zahrnuje se náš stálý program. Avšak určitější údaje se nám nepodávají ani v těchto otázkách.
Čím nám má vlastně prakticky býti to naše „historické právo“, jak si máme mysliti pojítko mezi ústavou 16. a 17. a reálními potřebami a snahami 19. a brzo 20. století? Až do jakých důsledků má se užíti samosprávy, jak mají se členiti úzké a užší politické jednotky uvnitř koruny, země atd.?
Než otázky ty – a otázky jiné, na příklad, jak by se utvořily a upravily hospodářské poměry koruny a zemí, jak by se organisovala domácí výroba, styky s ostatním mocnářstvím, se sousedy, se světovým trhem, jak měli bychom potom představovati samostatnou hospodářskou, po případě i celní individualitu, jakými prostředky by se toho dalo nejlépe docíliti atd. – nesčíslné otázky ty jsou dnešního dne, počátkem 1887, vůbec zbytečny: my jich vůbec neklademe. Ovšem ještě před několika lety, roku 1871, z nouze i roku 1879, třeba že způsobem velice povrchním a kusým kladli jsme je, ale kladli přece – taký je náš pokrok! Žijeme den ze dne.
Vytčené otázky jsou velmi důležity; jsou kardinální pro přítomnost a nejbližší budoucnost a mohou se za změněných poměrů politických (…) státi aktuálními. Ale národ, jakkoli reálně žije jenom v přítomnosti, hleděti musí přece neodvratně a stále do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím. Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci? Otázka ta jest ohromného dosahu. Či dostačí, když prozatím dle statistických výkazů tolik a tolik milionů mluví určitým jazykem, má-li tato masa nějakou, jakou takou organisaci a hierarchii, píše-li se jazykem tím – literatura, pěstuje-li se tu hudba, výtvarné umění, divadlo, pořádají-li se schůze a slavnosti a žije-li se se sousedy rozličně, v přátelství nebo v neshodě, dle zděděných názorů a chvilkových nálad obecných? Nikoli, nestačí; říká-li se tomu zevnímu, třeba že na pohled sebe správněji fungujícímu mechanismu národ, v očích myslitelových tento sociální úkaz nezasloužil si jména národa. To třeba říci, byť tím bylo dotknuto i valné částky našich moderních názorů. Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.
Nuže tedy, jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva? Jako jednotlivec tu není sám pro sebe, nýbrž musí býti obohacením pojmu, specie člověcké, tak ani národ není tu sám pro sebe.
Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi svým okolím, např. aby byl přechodiskem mezi romanogermánským Západem a slovanským Východem?
Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu zcela nový zdroj tepla a světla? Vystačí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, odnoží Nemectva? Nenadešel tudíž anebo nenadchází-li okamžik, kdy nahromaděnou zásobu latentní energie započneme živými chvěvy převáděti na svět slovanský? Či tento svět nepotřebuje vůbec už našeho prostřednictví, nepřiblížil se již s větším porozuměním
Evropě? Nemůže však přes to zaujati legitimní své místo a působiti zvolna sice, ale neustále a s účinkem tím větším?
Otázek těch je řada a s nimi zase nové a nové, z nichž nejhlavnější zní: Jaká je naše národní existence? Jsme ve svém národním bytu skutečně zabezpečeni, jak by se zdálo na pohled? Ochraňuje nás pro budoucnost ten pětimilionový počet česky mluvícího obyvatelstva, ochraňuje nás naše inteligence, literatura a celý náš národní aparát před možným budoucím, byť sebe vzdálenějším a okamžitě pravdě nepodobnějším odnárodněním, resp. přenárodněním? Otázka ta není akademická, může se nenadále státi palčivou.
Jak pak, kdyby nepředvídaným shlukem okolností Rakousko ve své nynější podobě důkladně se změnilo, kdyby nás moře německé zúplna obklíčilo a zaplavilo? Jaké záruky máme proti podobné možnosti? Řeknou: „Toho Rusko nedopustí!“ Ale kdo může říci, že Rusko jednou bude všemohoucím, že mu nebude počítati se všeobecnou neb aspoň převážnou evropskou koalicí proti sobě? Kdo ví, jak se ještě Rusko vytvoří, kdo může říci, že na př. zvláštní rozkladný pochod, který v ruském státě se děje, stav věcí nepřivede tam, že říše carskou samoděržností pevně spájená při změně vládního systému se nerozpadne v několik více méně samostatných, přátelských nebo řevnivých celků? Dokladů toho v dějinách slovanských máme dosti a proto idea ta nechť se nezdá absurdní. A potom: je Rusko skutečně ten přátelský stát, jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu? Vždyť by se mohlo státi, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvem), že by nás zcela chladně obětovali za Halič, Balkán atd.!
A což kdybychom zvláštním sběhem událostí jim připadli, což kdyby nás, jako nyní Poláky, beze všeho ruštili, nebo jako nyní Bulhary, zbavovali politické samostatnosti? Vím, že jsou lidé, kteří při pomyšlení tom jásají; ale jsou také ještě lidé, kteří by si rusifikace právě tak málo přáli jako germanisace, kterým jho bratrské je stejně protivné a snad i odpornější nežli cizí; lidé, kteří, když by již šlo o dilema: poněmčiti se či poruštiti, nejdříve zcela chladnokrevně uvažovali, na které straně by jim z toho kynulo více zisku.
A právě proto, že podobná možnost není nikterak vyloučena, naopak i dosti je pravdě podobna, musíme již před časem o ní uvažovati, a připraviti se na ni. Nechceme vší citové mlhavosti, vší zaslepenosti stranou; proti souhlasu a proti vůli Evropy, proti moři germánskému, kdyby nás objalo zcela doopravdy a mělo po nějaký čas poslední slovo mluviti, neudrželi bychom se, zajisté ne dlouho.
Představme si nerovný boj Čechů s Germánstvem, boj na nůž! Při nejmenším by uchování pouhé, holé národnosti vyžadovalo nesmírně mnoho úsilí a sebeodříkání nejšlechetnější inteligence, obětovnosti, která by časem ochabovala. Nastal by den, kdy by si ten či onen – dejme tomu slaboch – položil otázku: Jak, stojí tato ve své existenci pochybná národnost skutečně za to, abych veškeré síly ducha svého, které bych jinak zasvětiti mohl práci positivní, pokroku vědy atd., abych tyto síly mařil úsilím prozatím zcela záporným? Což, kdyby národ přes tyto námahy přece zanikl? Nemohli bychom – uvažovati by dále – přimknouti se k intensivnímu a extensivnímu duševnímu životu velikého národa a pro lidstvo i sebe více učiniti nežli můžeme svými omezenými prostředky? Mohou přijíti zoufalé boje a mohou přijíti generace, které se vážně do takových myšlének ponoří. Neříkej nikdo, že otázky ty si Jungmann a všichni naši „křisitelé“ nekladli: především nebylo jim jednati za podmínek tak těžkých – germanisace v předešlém a počátkem tohoto století dála se úplně neracionálně a Němci jakožto národnost byli Rakouskem – i jednotlivými německými panovníky – právě tak ve svých aspiracích odmítáni jako my Češi. A za druhé, oni horlivci neměli před sebou odstrašujícího příkladu, který by měli apologetové české národnosti číslo II. Snad by si pomyslili: i
když prozatím s největším napětím sil útok odrazíme, kdo nám za to ručí, že co nejdříve nebude opětován? A konečně: stojí-li naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná?
A zde jest uzel otázky, jež zní: je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajném případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukl úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou ethickou škodou, že tím zachovají typus, který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?
Zodpoví-li se otázka ta kladně, jsme zajištěni: naše inteligence bude míti domácí, postačující inspirace, a lid, národ dráhu sobě úplně přiměřenou a zároveň s ideálním řádem světovým úplně souhlasící. Potom všeliké zevnější úsilí bude marné, aspoň velice obtížné; a Evropa naučíc se oceňovati naši bytost, nepřipustí tak lehce její zničení.
Zodpoví-li se však otázka ta ve smyslu opačném, pak Evropa nemá příčiny míti s námi sympatie a naši bojovníci shledají, že je zbytečno zabraňovati zasypávání potoku, který sám v písku se ztrácí.
Byly doby národní bujnosti a kypícího života, že by otázky zde a takto formulované byly se zdály naší národní ortodoxii ohromným kacířstvím a bylo by se vyslovení jich stihalo bezuzdnými, banálními útoky místo odpovědi. Dnes je doba vážná, protože zoufale nejasná, plány roztříštěny, očekávání sklamáno: dnes očekávám, že na otázky tyto, ať sebechmurnější, bude odpovídáno věcně, pokud sami jich příště postupně nezodpovíme. A skutečně nás potěší, vyskytne-li se pokus, na tyto otázky odpověděti vážně a věcně i jinde – potěšíme se, neboť nebudeme přesvědčení, že s námi přece ještě není tak zle, a že jsou tu mužové, kteří s opravdovým citem pro vlasť a národ pojí hlubokou úctu k člověčenstvu, jehož jsme organickou částkou, a s ní povznešený rozhled po světě a dejinstvu, mužové, kteří majíce mužné přesvědčení a dovedouce ho hájiti, respektují mužné přesvědčení jiných. A toho je nám hlavně zapotřebí.
Naše politika nesahá dále než od případu k případu, nanejvýše že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomeneme na svoje kardinální potřeby, že formulujeme svá přání, jichž splnění by po našem soudě nás úplně uspokojili, tj. zaručovalo naše existenční podmínky národní ve státě takovém, jakým je Rakousko. Jazyková rovnoprávnost, autonomie (decentralisace) státoprávní uznání sv. Václavské koruny, co možná největší kompetence zemského sněmu … těmito hesly zahrnuje se náš stálý program. Avšak určitější údaje se nám nepodávají ani v těchto otázkách.
Čím nám má vlastně prakticky býti to naše „historické právo“, jak si máme mysliti pojítko mezi ústavou 16. a 17. a reálními potřebami a snahami 19. a brzo 20. století? Až do jakých důsledků má se užíti samosprávy, jak mají se členiti úzké a užší politické jednotky uvnitř koruny, země atd.?
Než otázky ty – a otázky jiné, na příklad, jak by se utvořily a upravily hospodářské poměry koruny a zemí, jak by se organisovala domácí výroba, styky s ostatním mocnářstvím, se sousedy, se světovým trhem, jak měli bychom potom představovati samostatnou hospodářskou, po případě i celní individualitu, jakými prostředky by se toho dalo nejlépe docíliti atd. – nesčíslné otázky ty jsou dnešního dne, počátkem 1887, vůbec zbytečny: my jich vůbec neklademe. Ovšem ještě před několika lety, roku 1871, z nouze i roku 1879, třeba že způsobem velice povrchním a kusým kladli jsme je, ale kladli přece – taký je náš pokrok! Žijeme den ze dne.
Vytčené otázky jsou velmi důležity; jsou kardinální pro přítomnost a nejbližší budoucnost a mohou se za změněných poměrů politických (…) státi aktuálními. Ale národ, jakkoli reálně žije jenom v přítomnosti, hleděti musí přece neodvratně a stále do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím. Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci? Otázka ta jest ohromného dosahu. Či dostačí, když prozatím dle statistických výkazů tolik a tolik milionů mluví určitým jazykem, má-li tato masa nějakou, jakou takou organisaci a hierarchii, píše-li se jazykem tím – literatura, pěstuje-li se tu hudba, výtvarné umění, divadlo, pořádají-li se schůze a slavnosti a žije-li se se sousedy rozličně, v přátelství nebo v neshodě, dle zděděných názorů a chvilkových nálad obecných? Nikoli, nestačí; říká-li se tomu zevnímu, třeba že na pohled sebe správněji fungujícímu mechanismu národ, v očích myslitelových tento sociální úkaz nezasloužil si jména národa. To třeba říci, byť tím bylo dotknuto i valné částky našich moderních názorů. Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.
Nuže tedy, jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva? Jako jednotlivec tu není sám pro sebe, nýbrž musí býti obohacením pojmu, specie člověcké, tak ani národ není tu sám pro sebe.
Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi svým okolím, např. aby byl přechodiskem mezi romanogermánským Západem a slovanským Východem?
Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu zcela nový zdroj tepla a světla? Vystačí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, odnoží Nemectva? Nenadešel tudíž anebo nenadchází-li okamžik, kdy nahromaděnou zásobu latentní energie započneme živými chvěvy převáděti na svět slovanský? Či tento svět nepotřebuje vůbec už našeho prostřednictví, nepřiblížil se již s větším porozuměním
Evropě? Nemůže však přes to zaujati legitimní své místo a působiti zvolna sice, ale neustále a s účinkem tím větším?
Otázek těch je řada a s nimi zase nové a nové, z nichž nejhlavnější zní: Jaká je naše národní existence? Jsme ve svém národním bytu skutečně zabezpečeni, jak by se zdálo na pohled? Ochraňuje nás pro budoucnost ten pětimilionový počet česky mluvícího obyvatelstva, ochraňuje nás naše inteligence, literatura a celý náš národní aparát před možným budoucím, byť sebe vzdálenějším a okamžitě pravdě nepodobnějším odnárodněním, resp. přenárodněním? Otázka ta není akademická, může se nenadále státi palčivou.
Jak pak, kdyby nepředvídaným shlukem okolností Rakousko ve své nynější podobě důkladně se změnilo, kdyby nás moře německé zúplna obklíčilo a zaplavilo? Jaké záruky máme proti podobné možnosti? Řeknou: „Toho Rusko nedopustí!“ Ale kdo může říci, že Rusko jednou bude všemohoucím, že mu nebude počítati se všeobecnou neb aspoň převážnou evropskou koalicí proti sobě? Kdo ví, jak se ještě Rusko vytvoří, kdo může říci, že na př. zvláštní rozkladný pochod, který v ruském státě se děje, stav věcí nepřivede tam, že říše carskou samoděržností pevně spájená při změně vládního systému se nerozpadne v několik více méně samostatných, přátelských nebo řevnivých celků? Dokladů toho v dějinách slovanských máme dosti a proto idea ta nechť se nezdá absurdní. A potom: je Rusko skutečně ten přátelský stát, jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu? Vždyť by se mohlo státi, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvem), že by nás zcela chladně obětovali za Halič, Balkán atd.!
A což kdybychom zvláštním sběhem událostí jim připadli, což kdyby nás, jako nyní Poláky, beze všeho ruštili, nebo jako nyní Bulhary, zbavovali politické samostatnosti? Vím, že jsou lidé, kteří při pomyšlení tom jásají; ale jsou také ještě lidé, kteří by si rusifikace právě tak málo přáli jako germanisace, kterým jho bratrské je stejně protivné a snad i odpornější nežli cizí; lidé, kteří, když by již šlo o dilema: poněmčiti se či poruštiti, nejdříve zcela chladnokrevně uvažovali, na které straně by jim z toho kynulo více zisku.
A právě proto, že podobná možnost není nikterak vyloučena, naopak i dosti je pravdě podobna, musíme již před časem o ní uvažovati, a připraviti se na ni. Nechceme vší citové mlhavosti, vší zaslepenosti stranou; proti souhlasu a proti vůli Evropy, proti moři germánskému, kdyby nás objalo zcela doopravdy a mělo po nějaký čas poslední slovo mluviti, neudrželi bychom se, zajisté ne dlouho.
Představme si nerovný boj Čechů s Germánstvem, boj na nůž! Při nejmenším by uchování pouhé, holé národnosti vyžadovalo nesmírně mnoho úsilí a sebeodříkání nejšlechetnější inteligence, obětovnosti, která by časem ochabovala. Nastal by den, kdy by si ten či onen – dejme tomu slaboch – položil otázku: Jak, stojí tato ve své existenci pochybná národnost skutečně za to, abych veškeré síly ducha svého, které bych jinak zasvětiti mohl práci positivní, pokroku vědy atd., abych tyto síly mařil úsilím prozatím zcela záporným? Což, kdyby národ přes tyto námahy přece zanikl? Nemohli bychom – uvažovati by dále – přimknouti se k intensivnímu a extensivnímu duševnímu životu velikého národa a pro lidstvo i sebe více učiniti nežli můžeme svými omezenými prostředky? Mohou přijíti zoufalé boje a mohou přijíti generace, které se vážně do takových myšlének ponoří. Neříkej nikdo, že otázky ty si Jungmann a všichni naši „křisitelé“ nekladli: především nebylo jim jednati za podmínek tak těžkých – germanisace v předešlém a počátkem tohoto století dála se úplně neracionálně a Němci jakožto národnost byli Rakouskem – i jednotlivými německými panovníky – právě tak ve svých aspiracích odmítáni jako my Češi. A za druhé, oni horlivci neměli před sebou odstrašujícího příkladu, který by měli apologetové české národnosti číslo II. Snad by si pomyslili: i
když prozatím s největším napětím sil útok odrazíme, kdo nám za to ručí, že co nejdříve nebude opětován? A konečně: stojí-li naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná?
A zde jest uzel otázky, jež zní: je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajném případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukl úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou ethickou škodou, že tím zachovají typus, který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?
Zodpoví-li se otázka ta kladně, jsme zajištěni: naše inteligence bude míti domácí, postačující inspirace, a lid, národ dráhu sobě úplně přiměřenou a zároveň s ideálním řádem světovým úplně souhlasící. Potom všeliké zevnější úsilí bude marné, aspoň velice obtížné; a Evropa naučíc se oceňovati naši bytost, nepřipustí tak lehce její zničení.
Zodpoví-li se však otázka ta ve smyslu opačném, pak Evropa nemá příčiny míti s námi sympatie a naši bojovníci shledají, že je zbytečno zabraňovati zasypávání potoku, který sám v písku se ztrácí.
Byly doby národní bujnosti a kypícího života, že by otázky zde a takto formulované byly se zdály naší národní ortodoxii ohromným kacířstvím a bylo by se vyslovení jich stihalo bezuzdnými, banálními útoky místo odpovědi. Dnes je doba vážná, protože zoufale nejasná, plány roztříštěny, očekávání sklamáno: dnes očekávám, že na otázky tyto, ať sebechmurnější, bude odpovídáno věcně, pokud sami jich příště postupně nezodpovíme. A skutečně nás potěší, vyskytne-li se pokus, na tyto otázky odpověděti vážně a věcně i jinde – potěšíme se, neboť nebudeme přesvědčení, že s námi přece ještě není tak zle, a že jsou tu mužové, kteří s opravdovým citem pro vlasť a národ pojí hlubokou úctu k člověčenstvu, jehož jsme organickou částkou, a s ní povznešený rozhled po světě a dejinstvu, mužové, kteří majíce mužné přesvědčení a dovedouce ho hájiti, respektují mužné přesvědčení jiných. A toho je nám hlavně zapotřebí.
Je to hodně staré, přišla spousta událostí a situace se posunula jinam, ale ty otázky a některé argumenty mají platnost dodnes.
Měli jsme se stát Němci, nebo ne? Češi dostali pozvání na německý sjezd r. 1848 do Frankfurtu nad Mohanem, kde František Palacký (1798 - 1876) odmítl účast a Karlu Havlíčku Borovském (1821 - 1856) v Petrohradě slovanisté řekli, že je Němec mluvící slovanským jazykem a po návratu kritizoval Rusko. Mělo národní obrození smysl? Přitom řada lidí nad tím strávila celý svůj život a stálo je to velké usílí a mnoho práce, někteří se dokonce uchýlili i k falšování Rukopisů, aby ukázali hodnoty, historii, kultury a kdysi vyspělost českého národa a vysokou úroveň českého jazyka, který je schopen konkurovat a rovnat se jiným jazykům, především těm velkým jako je němčina, angličitna, francouzština a ruština. Na stranu druhou, ale někteří sami národní obrozenci byli tzv. Böhmisch (Čechoněmci) a nevydávali díla kolikrát v češtině a doma mluvili německy, třeba i ten František Palacký.
Máme si hrát na tom svém písečku a je to přínosem pro svět, nebo jsme se měli stát součástí většího celku a mít tak větší bohatství i vetší vliv, jak se to stalo ve Francii během VFR? Přeci jenom je zde ta věc, že České země byly součástí Svaté říše římské, později do názvu přidané národa německého i pak členy Německého spolku v 19. století.
