• Psst! Ano, Ty! Ještě nejsi zaregistrovaný na našem herním fóru? Přicházíš tak o možnost zapojit se do diskuzí a navíc si tu můžeš zkrátit čekání například při výstavbě nové budovy či jednotek. Zaregistruj se ještě dnes pomocí následujícího odkazu:

    » Vytvořit účet na fóru

Přání

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

Lissy Paolohn

Nový uživatel
Registrovaný uživatel
Počet poděkování
3
V Severním průsmyku se pomalu začal snášet sníh. Ze začátku se lidé smáli, obzvláště děti výskaly radostí. Během několika následujících týdnů se ale nálada lidí znatelně změnila. Dětské oči ztratily svůj radostný lesk a jejich nosy zčervenaly, z komínů stoupal jen slabý proužek dýmu. Ani do hospody už nikdo nezašel, každý radši zůstal doma. Sníh stále padal. Poslední večery vesničané pravidelně hleděli na nebe, které od severu zlověstně tmavlo. Nikdo nečekal nic dobrého.

Lidé věděli, že zimy u nich bývají horší, než ve zbytku panství. A věděl to i král, který jim vždy před koncem zimou posílal jídlo. Ze strategického hlediska to bylo moudré, Severní průsmyk byl jedinou možností, kudy se mohl kdokoliv dostat k nim ze severu. Posádka hradu nesměla být tedy příliš zesláblá a bylo důležité udržet si i loajalitu vesničanů. Ve vesnici se šeptalo, že letos se poselstvo od krále zpozdí. Mělo přijet před třemi týdny, ale nic nenaznačovalo tomu, že brzy přijedou. Vesnice byla obklopena vysokými závějemi a jen díky tomu, že místní kníže nařídil vesničanům odhazovat sníh, se v ní dalo chodit.

Kníže byl starší muž, zocelený bojovými zkušenostmi i dávným převratem v království. Znepokojeně přecházel po pokoji a přemýšlel, jak vyřešit nastalou situaci. Venku zahlédl jen několik málo lidí odhazujících sníh. Během několika uplynulých dnů se jeho poddaní proměnili v šedé stíny. Už se téměř neozýval smích, jen nářek dětí, že je jim zima. I přesto, že posílal lidem vlněné deky na zahřátí a dřevo, bylo potřeba pro ně udělat něco víc.

„Mami, podívej, jsem sněhulák. Jsem ten nejkrásnější sněhulák,“ ozval se za dveřmi dětský hlas. Kníže se otočil.
„Počkej, vrať se, Tobiáši! Musíme tu deku vrátit.“
„Uznej, že jsem nejkrásnější a pak ji vrátím,“ nenechal se odbýt hlásek. „Kdyby tu tak byla soutěž o nejkrásnějšího sněhuláka,“ zasnilo se dítě a vzápětí sebou trhlo.
„O-omlouváme se, promiňte, kníže, už s-se to nestane,“ okamžitě se vrhla na kolena mladá služebná. „Tobiáši,“ sykla na něj a naznačila mu, že si má také kleknout.
Kníže se rozesmál. Bylo to tak osvobozující: „Ale tolik bílých dek pro všechny děti nemáme, co myslíš, Tobiáši?“
„Myslím, že ne, pane,“ tiše odpověděl.
„Vstaňte, ta zem je studená, není důvod, abyste klečeli,“ uvědomil si kníže, že ti dva před ním ještě pořád klečí.
„Pracujete v kuchyni?“ odhadl služebnou pohledem, „pošlete mi sem mistra, potřeboval bych s ním něco probrat. Prosím hned.“
„Ano, pane,“ uklonila se a odspěchala s Tobiášem pryč.

Konečně kníže dostal nápad, který by mohl zahřát zamrzající lidská srdce. Strávníci hradu to pocítili téměř bezprostředně na menších porcích a ještě chudšího už tak chudého menu. Téměř nikdo neměl tušení, co se připravuje. Dozvěděli se to za několik málo dní.

Na vědomost všem se dává,
protože sníh neroztává,
neváhejte, ještě dnes
děti, postavte si sněhuláka,
všichni jste pak spolu zváni
na knížecí ples.


Kníže večer oznámí,
jaké děti vyhrály
hlavní cenu.

Lidé se ještě dozvěděli kde a kdy a pravidla k soutěži o nejkrásnějšího sněhuláka. Děti byly rozděleny do čtyř skupin a každé skupince bylo přiděleno určité místo tak, že na každé světové straně stál jeden. Uvnitř hradu bylo všechno vzhůru nohama a tíživé ticho bylo konečně vystřídáno vzrušeným šepotem a radostnými dohady. Připravil se velký sál k tanci a menší sál s jídlem, vyměnily se pochodně a svíčky a našel se i kousek látky na ozdobu. Děti najednou nebyly doma k udržení a vraceli se jen na oběd.

Konečně nastal ten velký večer, kdy světla hradu zářila vysoko do nebe a jejich jas zastínil i světlo hvězd. Hudebníci s e začali rozehrávat pozdě odpoledne a ještě se dodělávali poslední drobnosti. Sněhuláci od dětí byli řádně nazdobeni, nezřídka na to posloužilo vybavení domácí kuchyně a spíže. Do tanečního sálu se všichni obyvatelé vesnice sotva vešli a každý se snažil alespoň na chvíli zahlédnout knížete, který právě přišel. Poddaní se mu uklonili a kníže mohl zahájit slavnost.
„Dámy a pánové, jsem rád, že jste dnes přišli na tuto slavnost. Jak víte, počasí není příznivé, nenechme si tím ale zkazit náladu. Ve druhém sálu je připraven horký čaj a víno a něco k jídlu, tak se neostýchejte. Dnes večer se bude také konat soutěž v tanci a dvorní básník si pro nás také něco připravil. Nuže, bavte se,“ ples byl zahájen. Po krátkém úvodu začala hrát hudba a vesničané se dali do jídla a do tance. Sukně, i když lněné, se točily stejně dobře, jako ty z jemnější látky a celkově to byla krásná podívaná. Kníže seděl opodál a usmíval se. Konečně lidé alespoň na chvíli zapomněli na zimu a mráz. Děti pobíhaly mezi sály, převážně byly u jídla. Našli se i odvážlivci, kteří se přidali k tancujícím dospělým. Když se zklidnil počáteční rej a nadšení, rozhodl se kníže vyhlásit výsledky dětské soutěže. Nebylo podstatné, který sněhulák vyhrál, děti byly odměněny všechny. Výhra se lišila jen v druhu a velikosti koláčů, které pro ně kuchaři napekli. Byl čas, aby šli děti spát a tak je služebnictvo hradu uložilo do několika komnat k tomu přizpůsobených. Některé rodiny s malými dětmi odešly domů celé.

Prostor se trochu uvolnil a bylo na čase začít s taneční soutěží. Bylo těžké vybrat tři páry, každý z tanečníků měl osobitý styl. Někdo se pokoušel o vznešené vzezření, jiný pár naopak vsadil na lidové kroky. Kníže vítězům daroval drobný peníz a za všeobecného veselí se připojil k tanci. Protančil několik skladeb a celý udýchaný se téměř svalil do svého křesla. Dal zavolat básníka, aby přednesl, co si připravil. Básník malé postavy se neslyšně zjevil uprostřed sálu. Oblečení neurčité barvy vzbuzovalo pochybnosti o jeho profesi. Hlavu měl zakrytou kapucí, kterou ani zde nesundal. Jen v očích se mu blýsklo. Lidé se mimoděk trochu stáhli a ustoupili. Sálem se rozezněl zvučný hlas, překvapivě jemný. Kdyby ho před sebou neviděli, řekli by, že je to dívka.

Sníh ve dne v noci padá,
na nebi hvězdná rada
radí se.


Čtyři sněhuláci ve vesnici stojí,
každý jedním směrem ukazují,
nudí se.


Hej! Lidi, dejte do své tváře více
světla, které dává svíce,
bavte se.


Nechte roztát zimu v srdcích,
i když teplo nedorazí brzy,
smějte se.


Porazte zimu vaší zbraní,
zítra ráno za svítání
radujte se.


Splní se, co všichni přejete si
všichni v tyto zimní časy,
vydržte.


Dnes vím, co zítra dovíte se,
dnes o půlnoci na terase
hvězdy padají.


Všichni srdečně jste zváni,
ke vzácnému podívání,
adieu.

Zmizel tak, jako se objevil, zůstal po něm akorát potlesk, který se nesl sálem. Kníže upřesnil, že terasou bylo myšleno nádvoří a hrady, odkud je dobře vidět na nebe. Zbývala ještě hodina do půlnoci a tak se lidé vrátili k tanci. Stoly s jídlem byly skoro prázdné. Ačkoliv byla slavnost, kníže si nepřál, aby se plýtvalo jídlem. I přesto, že tam byly základní pokrmy, mnoho lidí si pochutnalo. Postupně se začali oblékat a vycházet do mrazivé noci s očekáváním.

Nedaleko od hradu, ale ani ne blízko se k sobě choulil hlouček lidí. Vezli zásoby jídla a teplé deky obyvatelům Severního průsmyku, ale poslední dva dny jen bloudili. Žádná cesta se jim nezdála správná. Minulou noc sice vystřelili v noci dva signály, ale zdálo se, že je nikdo neviděl. Krajina vypadala všude stejně. Představa, že umrznou těsně před cílem jejich cesty, jim nepřišla vůbec lákavá. Jeden z nich začal živě gestikulovat. Ukazoval směrem k nebi. Před nimi byl menší kopec, ale za ním se rozlévalo zvláštní světlo. Zelená. Červená. Žlutá. A zase červená. Krátce se objevilo a zhaslo. Pečlivě zaznamenali a vyznačili směr, odkud to šlo. Bylo jen jedno místo, kde se mohla objevit taková světla. Cesta jim bude trvat ještě celý den, a věděli, kudy jít dál.

Světla a rány s nimi spojené neprobudily ani jedno dítě v hradě. Všechny spokojeně spaly, na tlustých kobercích pod různými dekami. Služebná přišla, aby přiložila do krbu v rohu místnosti.

„Proč nespíš, Tobiáši?“ zeptala se siluety, která stála u okna.
„Vidíš ty hvězdy? Když padají, máš si něco přát.“
„A co si přeješ, Tobiáši?“
„Aby brzo dorazili poslové od krále. Ve vesnici je zima a jídlo brzy dojde.“
„Oni nedorazí, už by tu jinak byli, víš?“ řekla mu opatrně. Nikdo ve vesnici už nevěřil, že by přijeli. Nahlas to nikdo neřekl, ale všichni byli přesvědčeni o tom, že poslové cestou zmrzli.
„Víš, věřím tomu, věřím, že když padají hvězdy, splní se přání,“ podíval se jí vážně do očí, „slyšel jsem báseň, kterou přednášel básník.“

Místností se proplížil hlas, měli pocit, že jim prolézá každičkou buňkou v těle, ale zároveň ho nikdo nemůže slyšet. Komnatou se mihl stín: „Když něčemu opravdu věříš, splní se to.“
 

Biblos

Zasloužilý veterán
VIP
Registrovaný uživatel
Počet poděkování
1.322
To je velmi hezký příběh.
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru