• Psst! Ano, Ty! Ještě nejsi zaregistrovaný na našem herním fóru? Přicházíš tak o možnost zapojit se do diskuzí a navíc si tu můžeš zkrátit čekání například při výstavbě nové budovy či jednotek. Zaregistruj se ještě dnes pomocí následujícího odkazu:

    » Vytvořit účet na fóru

BAGRBAGR - Příběh šlechtice.

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser

Guest
Zdravím čtenáři. Pokud chceš číst následující text a myslíš si, že by ti možná mohla dělat problém orientace po krajině, dovolil jsem si pro Tebe připravit malou mapku, která by snad na orientaci měla stačit. Vím že nejsem nijak dobrý grafik, ale snad Ti to nebude vadit. ;)
http://2i.cz/f4051c36e5



Předmluva:
Země, ve které se náš příběh odehrává, nese již od pradávna jméno Arhenia. V průběhu věků se její rozloha zvětšovala až do podoby, v jaké jí známe dnes. Pokud bychom cestovali s obchodní karavanou, mohli bychom obdivovat krásu a nespoutanost Orlích hor, které tvoří východní hranici naší země, dále cestovat přes prapůvodní jádro celé Arhenie, přes oblast které nikdo z místních neřekne jinak, než Velká kotlina – toto ohromné údolí uprostřed celé země je proslavené pěstováním vinné révy z které se vyrábí to nejkvalitnější víno v celé Arhenii. Právě zde byla zakládána první velká města a právě odtud pocházel král Arhen, kterému se podařilo podrobit si okolní země a jeho potomci říší zvětšili ještě více. Z vděku ke králi Arhenovi pozdější králové pojmenovali celou zemi po něm a kronikáři ho opředli mnoha mýty, díky kterým je dnes pro všechny mladé hochy vzorem nebojácného a chrabrého rytíře, který neustupuje a jedná čestně i s nepřítelem, který mu v minulosti vrazil kudlu do zad. Nebojácný jistě byl, to ano, i s chrabrostí mají kronikáři pravdu, přesto jeho čestnost nebyla taková, jak se v dnešních dnech vykládá. V té době musel mít panovník velmi silnou ruku, pokud chtěl dosáhnout slávy a svou zemi úspěšně vésti až na vrchol. A Arhen byl velmi inteligentní, proto se mu podařilo podrobit si menší kmeny aniž by musel bezdůvodně vraždit a jeho noví poddaní ho začali mít rádi pravě proto, že se chtěl vyvarovat zbytečných poprav a plenění. Díky tomu Arhen předešel i zbytečným ztrátám v armádě a mohl dobývat daleko za hranice původního království. Kronikáři ale rádi do příběhů přidávají své vlastní myšlenky a proto z jeho inteligence časem udělali čestnost, která se k takovémuto králi náramně hodila.
Cestujeme-li s karavanou dále na západ, narazíme na vrchovinu téměř neobydlenou, ovšem s přibývajícími mílemi narážíme na vesnice častěji a sem tam se objeví i menší město. Dorazíme-li až na nejzápadnější mys této země spatříme nekonečné moře, ve kterém se každý večer utopí i samotné Slunce. Na jihu Arhenie je krajina s přívětivým podnebím pro pěstování citrusů a exotického ovoce. Právě citrusy jsou vyváženy do celého zbytku Arhenie. Dále na jihu narazíme jen na poušť, která ještě nedovolila žádné průzkumné výpravě objevit země za ní. Ovšem naše karavana necestuje nikam do pouští, ani do Orlích hor a už vůbec ne přes moře, nýbrž na sever, oblast hojně osídlenou a přijemnou k životu, s lidmi lačnými po zboží z Velké kotliny a jižních krajů. Zdejší lid žije obchodem, pěstováním obilí a dalších plodin, kterými zásobuje jižnější kraje, díky čemuž prosperita místních měst jen stoupá. Obyvatelé této oblasti jsou velmi pyšní na své kořeny z Velkých kotlin a proto vlastnosti a činy slavného Arhena opěvují dodnes, i když čestnost už možná není příliš v modé, protože snaha být čestným se při obchodování příliš nevyplatila, přesto si mladí hoši hrají na chrabré rytíře s velkým srdcem a jejich snem není nic menšího, než stát se později tak slavným jako Arhen.
Hlavní děj:
Jako malí chlapci si takto hrávali i Berthold s Eberhadrem. Byli to synové šlechtice ze severovýchodní Arhenie. Po smrti otce se stal novým šlechticem a pánem otcova území starší Berthold a Eberhard vyrazil do světa za dobrodružstvím. Díky své inteligenci se brzy uplatnil jako stratég a generál ve šlechtických armádách – Arhenská říše byla sice donedávna země míru a její obyvatelé doufali, že její poloha ji ochrání před případnými útočníky, ale ze severu postupně přicházely hordy barbarů, kterým Arhenie byla trnem v oku a rozhodly se ji podmanit. Bohužel na severu nebyla Arhenie cháněna horani, pouští ani mořem a proto barbaři znenadání začali útočit na Arhenské obchodní karavany, poté začali plenit vesnice a nyní již chtěli útočit a zabírat města. Eberhard se tedy nechal najmout jako stratég u armády šlechtice Koráda. Tento šlechtic vládl kraji na sever od Bertholdova panství a právě on začínal mít největší problémy s barbary. Eberhard mu poté pomohl díky vynikajícím strategiím porazit barbary i s hrstkou mužů a i když barbaři opostupně začínali ovládat některé oblasti, Eberhardovi se dařilo držet důležitá města a vesnice a vyhrával i když se to nezdálo pravděpodobné.
Berthold mezitím ze svého hradu spravoval své nově nabyté oblasti a užíval si života se svou dívkou Dorotou. Mezi lidmi se šuškalo, že svatba už je na spadnutí a Berthold s Dorotou tyto řeči potvrdili, když oznámili, že se vezmou za pár týdnů, až se Eberhard vrátí na chvíli z války, aby s nimi mohl svatbu oslavit. Berthold seděl jednoho dne ve své komnatě a četl knihu, když na jeho dveře někdo zaklepal. “Vstupte” řekl. Do místnosti vstoupil posel, vyčerpaný ze zřejmě dlouhé cesty a udýchaně pravil: “Můj pane, přináším dopis s Konrádovou pečetí, když mi ho Konrádův rychtář předával, vypadalo to, že se jedná o něco velmi důležitého a řekl mi, ať spěchám.” “Je vidět, že jsi si to vzal k srdci, tak tedy spusť a přečti co nám Konrád píše.” Posel rozlomil pečeť a četl: „Drahý Bertholde, píši Vám, protože naše panství již delší dobu ohrožují barbarské nájezdy, to sice již víte, ale poslední dobou jejich útoky přibývají a my začali ztrácet první vesnice. Včera večer dokonce zaútočili na hrad Terlog, kde pobýval Konrád i s Vaším bratrem Eberhardem. S těžkým srdcem Vám proto můsím oznámit, že hrad padl a je nyní v rukou barbarských hord. Při jeho obraně padli všichni naši muži bohužel i včetně našeho šlechtice Konráda a jeho vyjímečného stratéga a Vašeho bratra Eberhada. Já sám měl velké štěstí, že se mi podařilo během bitvy utéci a po poslovi Vám poslat tento dopis. S Konrádovou smrtí se naše panství začíná rozpadat a barbaři neváhají útočit i na největší města. Více zpráv zatím nemám, ale jedno je jisté: nedostane-li se nám v několika přístích dnech pomoci, budeme odsouzeni k záhubě nebo k otročení těmto nechutným barbarům. Proto Vás žádám, zda by jste nemohl tuto zprávu předat dále a upozornit na tuto hrozbu našeho krále Rhobarda a zároveň, pokud to bude možné, pokusit se nám nějak pomoci. Konrádův rychtář Jeremius“. Betholdovi se při zjištění, že je jeho bratr po smrti úplně vytratila barva z tváře a nebyl schopen slova. Teď už si s ním nikdy nebude moci povídat o politice nad sklenkou dobrého vína, už nikdy neuslyši jeho hlas. A na svatbě s Dorotou jim už bohužel také nebude moci jít za svědka. Kniha mu spadla na kamenou podlahu a on seděl jako opařený beze hnutí po několik minut. Když se pomalu začal vyrovnávat s bratrovou smrtí, uvědomil si, jaké jsou teď jeho povinnosti. Okamžitě nechal své posly rozeslat tuto zprávu do okolních panství a jednoho posla vyslal s prosbou o pomoc i ke králi. Doufal jen, že není příliš pozdě a hordy barbarů se ještě dají zastavit. Ihned tedy rozkázal připravit veškeré vojsko a nechal naložit několik vozů potravinami, aby jeho armáda měla co jíst. Nevěděl totiž, jakou může očekávat odpověď od vesnic, protože nevěděl které jsou pod nadvládou barbarů ale byl připraven na to nejhorší – a to že všechny. Jakmile byla armáda seskupena, vyrazil na sever. Když překročil hranice svého panství a v dálce uviděl první vesnici která patřila Konrádovi, zhrozil se. Z vesnice stoupal hustý dým a už na dálku bylo vidět že byla vesnice vypleněna. Ještě horší pohled se mu naskytl, když dorazili do vesnice. Nikdo v ní nebyl – ani vesničané ani barbaři. Na náměstí ovšem spatřili hromadu mrtvých těl a okolo nich na kůlech naražené hlavy vesničanů. K jeho hrůze zjistil, že některé hlavy byly i malých dětí. To v Bertholdovi zvedlo vlnu znechucení a najednou si uvědomil, že chce popravit každého barbara který by se mu dostal do rukou. V jeho očích zaplál oheň a i když si uvědomil, že jeho krvelačnost není zrovna správná, přesto nechal vyslat do okolí zvědy aby mu přinesli zprávy, kam nepřítel odešel. Asi po hodině se jeden ze zvědů vrátil se zprávou, že jedna vesnice na západ od armády bojuje s barbary. Berthold se tedy rozhodl, že se s jízdou vydá okamžitě na pomoc vesnici a pěchotě dal rozkaz se k vesnici také co nejrychleji dostat. Když se svou jízdou dorazil k vesnici,bylo vidět, že vesničané již bojují z posledních sil a o moc déle by již bojovat nevydrželi. Jeho armáda se tedy tryskem rozjela proti největší z armád barbarů a jejich linie doslova rozjezdili pod koňskými kopyty. Dorazit některé menší pluky nepřítele, nebo osamělé bojovníky již nebyl problém. Berthold rychle shlédl bojiště a rozkázal zdravým vojákům pomoci zraněným. Poté se vydal hledat starostu vesnice. Našel ho jak tušil, v největším shluku vesničanů, kteří oplakávali své padlé druhy. Starosta k němu hned namířil a pravil: „Dobrý den, musím Vám říci, že jste přišel na poslední chvíli, kdyby jste dorazil o pár minut později, už by naše hlavy byly naražené na kůlech stejně jako v jiných vesnicích. Já i mí vesničané jsme Vám tímto velmi zavázáni. Potřebuješ-li od nás nějakou pomoc, pokusíme se co bude v našich silách“ Berthold odpověděl: „Žádnou pomoc teď od této vesnice nepotřebuji, spíše vy by jste teď asi potřebovali pomoci s opravou palisády. Ale na něco se Vás budu muset zeptat. Přišel jsem sem, abych pomstil smrt mého bratra, který zemřel v boji právě s barbary. Já ovšem o nich nic nevím a tuším, že vy asi víte jakým způsobem barbaři bojují.“ „To Vás asi budu muset zklamat můj pane, jediné co vím je, že bojují sekyrami, jak jste si již jistě všiml. Jejich sekyry jsou malé jednoruční, ale i oboruční. A pokud někdo narazí na rozběsněného barbara s obouruční dvoubřitou sekyrou, pravděpodobně by měl počítat s tím nejhorším. Tito bojovníci jsou sice velmi nebezpeční, ale možná ještě horší jsou ti co mají jednoruční sekyru, štít a několik vrhacích seker. Pro nás, rolníky, co nemají žádnou pevnou zbroj jsou tyto zbraně ohromně nebezpečné, protože nás mohou zabít ještě dříve, než se vůbec stihnem dostat k nepříteli. Naštěstí takto vybavených jich mnoho není a tak můžete nejčastěji narazit na vojáka s jednoruční sekyrou a lehčí koženou zbrojí“ „Pokud mají tedy pouze takto složenou armádu, pak by neměl snad být problém je z dálky zničit lučitníky, ne?“ namítl Berthold. „To ano pane, ale jejich hlavní zbraní je rychlost v útoku. Vy jste viděl jen bitvu, která již byla téměř dokončena, ale pokud by jste měl spatřit její počátek, asi by jste se patrně divil, jak rychle tito sekerníci dokaží běžet proti našim vojákům“ odpověděl starosta. „Tak v tom případě by mě zajímalo, jak mohli barbaři zabrat hrad Terlog, při obléhání přeci nemůžete využít rychlost.“ řekl Berthold. „To sice ano, ale hrad byl dobyt pravděpodobně jen kvůli špatné bráně a kvůli tomu, že se zrovna konala oslava na jednu úspěšnou bitvu proti barbarům. A obránci hradu vůbec nepředpokládali, že by nepřítel mohl být již za hradbami a tak, když sekerníci svými obouručními sekyrami udělali do dřevěné brány díru, velmi rychle pak vběhli na hradní nádvoří a než se stihli obránci zpamatovat, už bylo po bitvě.“ „To mi chcete říci, že můj bratr zemřel jen kvůli zpuchřelé bráně a nedbalé stáži?!“ vykřikl Berthold. „Bohužel ano“ přitakal starosta. „Pokud ale chcete bratra pomstít, měl by jste se vydat na západ. Barbaři totiž již téměř ovládli tuto oblast až na velká města, která jsou díky Bohu velmi dobře chráněna a tak se vydali na pobřeží a chystají se útočit na panství Gerhardovo.“ „Dobrá, prvně se ale vydám k Terlogu a nechám mého bratra pohřbít. Nechci totiž, aby byl stejně jako někteří vesničané nabodnutý na kůlu. Takže děkuji za informace a zatím sbohem.“ Těmito slovy se Berthold rozloučil a spolu s vojskem opustil vesnici. Měl štěstí, že jeho pěchota již dorazila do vesnice a mohl pokračovat s celou svojí armádou. K Terlogu dorazil k večeru téhož dne. Divil se, že na hradě stále vlaje Konrádova vlajka, ale společně s černou vlajkou, která byla hned pod ní. Pokud na hradě visí normální vlajka, znamenalo by to, že je město v rukou Arhenie, ne barbarů... Alespoň by to tak mělo být, pokud mají barbaři dostatečné znalosti. Vyslal tedy zvěda, aby ohlédl situaci. Ten se vrátil se zprávou, že nespatřil jediného sekerníka a tak Berthold navrhl aby jeden z vojáků zaklepal na bránu a tak zjistil, zda je město plné barbarů nebo ne. Voják se po chvíli vrátil celý a veselý. Bertholdovi sdělil, že město před pár hodinami dobyl zpět šlechtic Harald, otec jeho milé Doroty a jeho soused na malé oblasti na severo-východě. To byly velmi dobré zprávy. Jeho vojsko vstoupilo do hradu a Berthold se sešel s Haraldem. Harald se na Bertholda hned osočil, proč jela do války i jeho dcera Dorota. Až v tu chvíli si Berthold uvědomil, že je celou dobu s ním a je tak vystavena velkému nebezpečí. Dorota otci řekla, že se Bertholda vůbec neptala, zda může jet, ale rovnou si připravila vojenské vybavení a se svou malou skupinou vojáků jela také. To u Haralda sice zmenšilo jeho hněv na Bertholda, ale hned se rozhněval a Dorotu a stěžoval si, že je nezodpovědná. Poté se Berthold zeptal na svého bratra Ebberharda a Harald mu řekl, že je již pochován a zavedl ho k jeho hrobu. Berthold sice smutnil, ale byl rád, že jeho bratr neskončil na kůlu a dočkal se důstojného pohřbu. Dalšího dne ráno se šlechtici dohodli, že společně vyrazí na pomoc Gerhardovi. Také se shodli na tom, že Dorota se svým plukem odejde zpět na otcovo panství a také musela slíbit, že se nebude zapojovat bo bitev.
Po dni cesty dorazili odpoledne šlechtici se svými armádami na Gerhardovo panství, a v dálce viděli probíhající bitvu o město. Jejich vojska však byla unavená a tak se pouze ještě o trochu přiblížili k městu a rozbili tábor. Zapojit se do dění chtěli až dalšího dne z rána. Když byl tábor připraven a vojáci odpočívali a kováři brousili ztupené meče z poslední bitvy, spatřili zvědové v dálce velmi rychle se přibližující armádu sekerníků. Okažitě byl vyhlášen poplach a vojáci, kteří se včas vzpamatovali si oblékli zbroj a připravili zbraně a vydali se vstříc nepříteli. Nijak ovšem nespěchali, protože museli získat trochu času pro ostatní nepřipravené vojáky, aby se stihli vzbrojit. Také ale nesměli zůstat na místě u táboru, protože pokud by bitva probíhala v táboře, dostali by se barbaři velmi rychle i k nepřipraveným vojákům. A to by znamelo téměř jistou smrt pro všechny. Když několik set metrů od tábora začala zuřit bitva, nevypadalo to vůbec pro šlechtické armády dobře. Rozběhnutí sekerníci sice nedoběhli všichni protože z nebe začaly pršet šípy, ale přesto jich bylo ještě velmi hodně a tak se vojácí připravili na tvrdý náraz. Nikdo z nich se však ještě nesetkal s takto rozpohybovaným plukem nepřítele a tak když sekerníci najednou chytli své vrhací sekery a odpověděli tak na lučistnickou střelbu, okažitě první linie obránců prořídly. A když se v plné rychlosti dostali sekerníci až k obráncům, nezmohli se vojáci šlechticů téměř na žádný odpor. Rozběsnění sekerní pobíhali po bitevním poli ohromnou rychlostí a jejich sekání bylo většinou hned po první ráně smrtící. Lučistníci se hned dali na útěk, když viděli, jak pěší linie prohrává. Naštěstí se ale již zbytek vojska připravil a jízda již skoro dorazila k bitvě. Když se dostali až k sekerníkům, splatili jim jejich útok stejnou mincí. Velmi rychle zlikvidovali barbary, co byli zrovna zaměstnáni bojem s nějakým pěšákem a když se prohnali skrz pluk sekerníků, zbyla útočníků necelá polovina. Jízda se hned obrátila a znovu zaútočila. Když to viděli přeživší sekerníci, pokusili se dát na útěk, ale žádný utíkající pěšák něměl šanci proji rozjetým koním. Bitva tedy byla vyhrána, ale velká část pěchoty ztracena.
Berthold zaskočen náhlým útokem sekerníků, dal rozestavit okolo tábora malé vojenské skupiny, které by mohly upozornit na další takový útok, protože pokud by podobná bitva proběhla ještě jednou, už by z jeho a Haraldovy armády mnoho nezbylo. Den se pomalu začal chýlit ke konci. A s ubývajícím světlem začalo přibývat mračen a když se setmělo útplně, začala bouřka. Normálně by toto počasí nebylo příliš příjemné, ale tentokrát poskytovalo Bertholdovi ohromnou výhodu. Díky častým bleskům bylo vidět zřetelně okolní krajinu a tak se armáda nemusela obávat nečekaného útoku. Berthold seděl s Haraldem u skomírajícího ohně a probírali jejich možnosti v dalším postupu. Vzhledem k tomu, že s sebou ani jeden netáhl obléhací stroje, dohodli se, že k získání Gerhardova města, které nyní sekerníci obývali a ničili, budou potřebovat žebříky. Tato zbraň je výborná, pokud člověk musí improvizovat a nemá příliš mnoho možností jak vyrobit obléhací zbraně. V tom si ale Berthold vzpoměl, že mu starosta vesnice, které pomohl v boji s barbary, nabídl pomoc. Vyslal do této vesnice tedy posla s prosbou o poslání několika vozů a velkých prken. Přes noc jeho kováři a štítaři společně se zručnými vojáky museli zastoupit práci truhlářskou. Pokáceli několik statných stromů a podařilo se jim vyrobit pět žebříků, které byly dostatečně vysoké a pevné, aby se daly opřít o hradby a jejich vojáci tak po nich mohli vpadnout do města. Ráno Berthold vstal jakmile uslyšel první kohoutí kokrhání. Vyšel ze stanu a spatřil, jak už Harald stojí oblečen v plné zbroji na pahorku na kraji tábora a pozoruje město. Přišel tedy k němu a pravil: „Dobré ráno, čím to, že už tu tak brzy stojíte, chystáte se zaútočit na město takhle z rána?“ „Ne, ale ve městě je slyšet už delší dobu divný povyk, takto brzy je normálně ještě všude až na ptačí zpívaní ticho, ale nyní slyším, jako by byly pořádány trhy, nebo se připravovala armáda. To první je nepravděpodobné, protože je všední den a pokud se jedná o druhou možnost, tak bychom se měli velmi rychle připravit na další střetnutí.“ odpověděl Harald. „Tak to není dobré. Pokud bude další bitva na otevřeném poli a pokud bude probíhat stejně jako včerejší, možná už pak nebudeme mít čím zaútočit na město.“ řekl Berthold. „V tom případě musíme vymyslet taktiku, jak na barbary vyzrajeme, abychom neztratili tolik mužů. Váš bratr byl vynikající stratég, chvála jeho duchu, a já tedy doufám, že vy jste na tom podobně.“ „No, já se obávám, že nejsem tak schopný, jako můj bratr, ale společně by se nám možná mohlo podařit něco vymyslet.“ řekl Berthold. „Říká se, že nejlépe se bojuje s nepřítelem tak, když z jeho výhody uděláte slabinu. Lehko se to řekne, ale s provedením už to bývá těžší... Nenapadá vás něco?“ odvětil Harald. „Z výhody udělat slabinu, chytrá to věta. A když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že je ve vojenství hodně používaná. Třeba rychlost jízdy se stane nevýhodou, pokud kůň v rychosti narazí do nastavené kopí. A vojáci s obouručními zbraněmi jsou ohromně zranitelní z dálky, ale na blízko už proti nim skoro nemáte šanci. Jak ale chcete skloubit tyto různé taktiky dohromady?“ pravil Berthold. „Prvně mě napadlo, udělat stěnu z kopiníků, aby sekerníci nemohli běžet proti kopím, pokud by se nechtěli nabodnout. A když by se zastavili, byl by boj už vyrovnanější, ale samotní kopiníci by asi nefungovali. Přeci jen, třímetrová píka, nebo dvoumetrové kopí vyžaduje ovládání oběma rukama, takže kopiníci jsou téměř bezzbraní. Já doufal, že by se vám možná podařilo něco vymyslet, nebo můj nápad upravit na bezpečnější variantu. Mě osobně už nic dalšího nenapadlo.“ řekl Harald. „Stěna z kopí, to mě nenapadlo. Já si říkal, že by bylo dobré, postavit na zem pavézy a držet je, aby se o ně sekerníci museli zastavit. A když o tom teď přemýšlím, myslím že nejlepší by mohlo být udelat stěnu z pavéz a za ně kopiníky s kopími a píkami vystrčenými před štíty. To by způsobilo, že by se sekerníci museli vyhnout kopím, ale stejně by pak narazili do štítů. A pokud by za touto linií byli připraveni naši šermíři, mohli by barbary velmi rychle zlikvidovat.“ řekl Berthold. „To je vynikající nápad! Já věděl že v té hlavě také něco máte. Rád zjišťuji, že svou dceru dávám tomu, co umí takto výborně myslet. Teď bychom ale měli jít zpět do tábora a připravit vojáky na bitvu.“ V táboře byl nový nápad na boj velmi radostně přijat, ale zároveň se vojáci trochu báli, jestli to bude opravdu tak dobře fungovat. Když se ale otevřela městská brána a vojáci spatřili, že sekeníci opravdu vyráží do útoku, jejich strach z nové taktiky opadl a rychle zaujali pozice, podle nové strategie, protože nechtěli dopadnout jako minule. Když se dostali sekerníci na dostřel luků, začali lukostřelci pálit a řady sekerníků se ztenčily. Barbaři se ale jako vždy ještě více rozběsnili a sprintem beželi proti pavézové hradbě. V tu chvíli kopiníci nastavili kopí a tak někteří sekerníci do nich v rychlosti málem narazili, a jejich druhové za nimi se na ně nahrnuli a mnozí barbaři tak skončili napíchnutí na kopích vlastními druhy. To ovlivnilo útočníkovu morálku a ještě když šermíři s obouručními meči a vojáci s meči a štíty vyběhli zpoza pavéz, dali se barbaři nečekaně hned na útěk. Moc daleko ale nedoběhli, protože jakmile nebyla vojska promíchána, začali opět pálit lučištníci, kteří dorazili téměř všechny zbývající sekerníky. Po této úspěšné bitvě se Berthold vydal zpět do tábora a zjistil, že v průběhu bitvy dorazili vesničané se čtyřmi vozy naloženými prkny. Dřevo bylo prvotřídní kvality a vozy byly také velmi dobré, to znamenalo, že vesničané museli být opravdu vvelmi vděční, pokud se Bertholdovi rozhodli dát to nejlepší co měli. Berthold byl sice překvapen, že vesničané dorazili takto brzy, ale to nic nebránilo tomu, aby nedal stavět z vozů a prken obléhací věž. Dobře věděl, že pokud se jim tuto věž podaří dostat k hradbám, budou mít do města téměř volný přístup. Jeho výhodou bylo, že barbaři nepoužívali zápalné šípy a proto nemohou věž zničit z dálky. Také tím pádem nemusel zabíjel voly, které vozy přitáhli, aby z jejich kůží dělat ochranu proti ohnivým šípům, ale mohl je nechat všechny najednou zapřáhnout a nechat táhnout věž k hradbám. Nečekal, že bude takto jednoduché opatřit si tuto zbraň, ale na druhou stranu, do této doby měli většinou ohromné ztráty a proto tento zlom byl jedině dobrou zprávou.
Po bitvě se atmosféra uklidnila, lidé pracovali a pokračovali v montování obléhací věže. Berthold seděl ve svém stanu a vzpomínal na svou Dorotu. Teď by její přítomnost určitě ocenil. Na druhou stranu, nechtěl ji vystavovat nebezpečí, takže to, že tu s ním nebyla bylo vlastně dobře. Zašel si do stanu se zásobami, kde si vzal několik jižanských citrusů. Už od malička miloval pomeranče, citrony, limetky a další citrusy ze kterých si mačkal džus. Toto pití bylo nejlepší do horkých dnů, když se člověk potřeboval osvěžit, ale Berthold si ho začal dávat i ve stresových situacích. Moc dobře věděl, že další bitva bude hodně krvavá. Když o tom tak přemýšlel, najednou mu jeho džus přestal chutnat. Jindy vychutnával každý jeho doušek, teď ale mu připadal trpký a zkvašený. Nebylo to kvůli tomu, že by ovoce nebylo dobré, nebo bylo staré, bylo to kvůli tomu, že na něj najednou dolehla atmsféra války. Až teď si uvědomil pomíjivost života. Při představě, že teď možná pije poslední sklenici džusu ve svém životě se mu udělalo špatně. Pak ale Harald přišel do stanu a řekl, že věž se vydala na cestu k hradbám a bitva o město co nevidět započne. Berthold si tedy oblékl brnění, vzal si z držáku na zbraně meč a vyšel ze stanu. V tu chvíli také zahlédl, jak se k nim z jihu po cestě blíží malá armáda. Že by na jihu měli barbaři také jednotky a teď je použili k útoku na armádu aby mohli útočit i z hradu který byl severně od tábora bylo pro barbary příliš složité. Oni nikdy netaktizovali. To znamenalo, že některý ze šlechticů přichází na pomoc. A to bylo jen a jen dobře. Když se přicházející armáda ještě více přiblížila, spatřil Berthold standartu, na které byl zobrazený královský symbol na žlutém poli. Tento znak nepoužívala šlechta, ale pouze paladinové. Tito rytíři byli velcí bojovníci, kteří nevlastnili žádná území, ale bojovali za čest a práva slabších. Velmi často si je proto najímala šlechta, aby jim pomohli zlikvidovat bandy lapků, kteří často obtěžovali kupecké karavany. Dnes ovšem přišli bojovat s větším nepřítelem – s barbary. Když se o příchodu dozvěděla Bertholdova a Haraldova armáda, byla hned nadšená a vojáci měli najednou větší chuť bojovat za svou zemi. Když paladinové dorazili do tábora, obléhací věž právě dorazila k hradbám. Mohutný pomalý kolos konečně dokončil svou krátkou cestu a byl připraven na vpuštění vojáků do města. Nejsilnější vojáci hned přistavili přes noc vyrobené žebříky na jiná místa na hradbách a vojsko v čele s paladiny se vrhlo nahoru na hradby města. Část vojáků se již dostala na hradby a střetli se s obránci. Harald a Berthold si nasadili helmice a na koních vyrazili spolu se svou jízdou k obléhací věži. Barbaři pomalu začínali ztrácet hradby u žebříků a obléhací věže a stahovali se na městské náměstí a přilehlé uličky, kde probíhala největší bitevní vřava. Obránci města ale nečekaně na chvíli otevřeli bránu města a část sekerníků rychle proklouzla ven a rozeběhla se k obléhací věži. Vojáci, co byli u věže se sice na náraz nepřítele připravili, ale kopiníků tu moc nebylo a pávézy neměli žádné, protože tyto ohromné štíty jsou v bitvě ve městě nepoužitelné. Proto byli vojáci sekerníky rychle rozprášeni a barbaři začali zatínat své sekyry do věže. Jejich cíl byl jasný. Chtěli zničit nejdůležitější místo protivnické armády. Bez veže by se do města dostávali vojáci jen pomalu a to by mohlo pro Bartholdovy vojáky znamenat konec. Berthold s Haraldem viděli co se u věže děje a se svou jízdou se tryskem vydali proti sekerníkům. Ti nečekali přijezd jízdy, ale přesto se rychle zformovali do defenzivní formace, připraveni na Bertholdův útok. To bylo poprvé, co Berthold viděl sekerníky nehnutě čekat. Nečekali ale pořád. Jakmile se jízda dostala blízko k nim, vytáhli sekerníci své vrhací sekyry a nazdařbůh je hodili do jedoucí formace. Berthold viděl jak jedna z nich letí přímo na něj a tak se rychle na koni skrčil. Sekyra ho jen o kousek minula a Berthold si oddychl. Úlevu ale velmi rychle vystřídalo zděšení, protože když se sekyře uhnul, netušil, že voják za ním o ní nevěděl a dostal proto přímý zásah do hlavy. Ani helma mu nepomohla. Sekyra byla celá zabořená v jeho hlavě, jen topůrko vyčnívalo. Voják se pomalu svezl z koně a další koně po něm dupali vstříc sekerníkům. Takhle zblízka Berthold ještě nikdy smrt neviděl a hned se mu udělalo špatně. Řekl si, že by možná bylo lepší, kdyby se okamžitě obrátil a prchl zpět na svůj hrad, kde bylo ještě bezpečno. Pak si ale uvědomil, že jeho armáda by kvůli tomuto činu okamžitě ztratila morálku a prchla by také. A to by mu neudělalo hezkou pověst u jiných šlechticů. Pokračoval proto dále. Sice se pokusil vyhnout boji u věže, ale když byla věž zpátky v rukou jeho mužů, musel po ní pokračovat na hradby a dále do města. Hradby již byly prázdné. Jeho muži odvedli dobrou práci a jediní sekerníci, kteří na ní byli, byli mrtví. A nebylo jich málo. Na jednom místě musel Berthold překračovat i dvě mrtvoly na sobě a to mu opět neudělalo dobře od žaludku. Pak se ale vzpamatoval a v jeho očích se zablesklo. Se svou skupinou elitních šermířů vběhl na náměstí a jako smyslů zbavený rozsekával nepřítele. Jeho vojáci, když viděli takovou odvahu a nebojácnost okamžitě ztratili svůj strach a začali bojovat jako jejich velitel. To mělo za následek, že náměstí bylo během chvíle v rukou Bertholda. Harald řekl Bertholdovi, že se vydá vyčistit místní kasárny a skladiště zbraní, kde ještě zbývali nejací barbaři. Bertholdovi také řekl, že paladinové se chystají vpadnout do hradu uprostřed města a že Berthold by jim mohl pomoci. To Berthold nemohl odmítnout. Pokud se zbytek obránců stáhl do hradu, pak bylo jeho povinností vydat se za nimi a zlomit jejich odpor jednou provždy. Spolu se svými šermíři se vydal teď již vylidněnými ulicemi směrem ke hradu. Když k němu dorazil, paladinové právě vbíhali rozbitou bránou dovnitř. Paladinové se vydali do horních pater a přizemí hradu, takže Bertholdovi zbylo vyčistit sklepení. Cestou narazil jen na hrstku barbarů, kteří neměli žádnou šanci. Když už se blížil k žaláři, který ve sklepení byl, uslyšel najednou cinkání a skřípění kovů s řevem mužů. Mezi hlasy zaslechl ale i ženský hlas. Znamenalo to, že někdo právě bojuje s barbary a možná to s ním nevypadá dobře. Vydal se tedy se svými muži za hlasem a za jedním z rohů spatřil velkou místnost, halu, která sloužila jako jídelna pro vězně. V ní spatřil hlouček mužů, kteří se snažili ubránit jakousi ženu, oblečenou do brnění před přesilou sekerníků. Ihned jim se svými vojáky vyběhl na pomoc a podařilo se mu sekerníky pozabíjet. Poté ke svému zděšení zjistil, že žena, kterou se barbaři pokoušeli zabít je jeho snoubenka Dorota. Ta mu řekla, že tito sekerníci by měli být poslední co ve sklepeních zbyli. Bertholda tento fakt ale nezajímal. Mnohem více ho zajímalo, proč Dorota neposlechla otcův přikaz a není na svém hradě. Vykřikl na ní: „Co taky u všech svatých děláš?! Vždyť tě tu mohli klidně zabít. Kdybych neslyšel ten řev, který na tuto bitku upozornil, asi bys už byla mrtvá!“ „Víš, ty si klidně jdeš do války a zemřít můžeš stejně tak rychle jako já. Ale u vás to nevadí, vy jste totiž muži... Já nechtěla žít s tím, že tady třeba zemřeš a já budu muset žít sama. Proto jsem si řekla, že pokud bys měl zemřít ty, budu to chtít já také.“ řekla Dorota a poté se rozplakala. Na Bertholda dolehl také podivný pocit uvědomování si smrti skryté všude okolo, ale pak si řekl, že je Dorota živá a zdravá a tak se na ní přestal hněvat a obejmul ji. Více již slova nebyla třeba. Berthold si začal trochu vyčítat, že na Dorotu takto vyjel a Dorota zase začala cítit jakousi vinu za své činy. Aniž by si to ale řekli, oba věděli, jak se ten druhý cítí. Poté se společně vydali do žaláře. Tušili, že by tam mohli být nějací přeživší, které barbaři nechtěli zabít, ale nemohli jim dovolit, aby byli volní. V jedné z cel nalezli dokonce i Gerharda. Starý šlechtic byl Bertholdovi velmi vděčný a cestou ven ze sklepení celou dobu opěvoval statečnost jeho zachránců, až to už Bertholdovi začínalo být pomalu protivné. Když se dostali do vstupní haly hradu, zjistili, že paladinové již vyčistili zbytek budovy a tak se s nimi vydali ven do města. Na náměstí našli Haralda, který byl sice zraněn, ale jinak veselý a bylo už zdálky bylo zřejmé, že se mu zřejmě podařilo zbytek města úspěšně vyčistit od barbarů. Harald si sice všiml, že jeho dcera je tu se svými vojáky a je dokoce i v brnění a její měč je trochu krvavý, což dokazovalo, že bojovala, ale teď se Harald kupodivu nezlobil. Byl opojen vítězstvím a něchtěl se teď na níkoho hněvat. Jeho nálada se velmi rychle roznesla po všech lidech, ať už obyvatelech města či vojácích. Místní lidé vítali zpět svého šlechtice Gerharda a když se setmělo, propukla v hradu ohromná oslava na počest Bertholdova a Haraldova úspěšného znovudobytí města. A Arhenia byla nyní v bezpečí. Alespoň prozatím...


Vím že sem příběh dávám opravdu na poslední chvíli, přesto Vás prosím, pokud máte k dílu cokoli na srdci, napište to. Kritiku přijmu velice rád. Váš BAGRAGR
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru