- Počet poděkování
- 9
Slavný hrnčíř Banu Bakr
Jako malé pachole jsem nikdy neměl vlastní peníze, takže při obstarávání (nejen) vánočních dárků jsem musel do jisté míry improvizovat. Většinou jsem na Vánoce obdarovával své blízké maličkostmi v podobě vlastnoručně nakreslených obrázků či různých mnohdy dadaisticky vyhlížejících „uměleckých děl“ ze školní výtvarky.
Pamatuji si, že mi bylo sedm let, když mě máma vzala někdy před Vánoci do keramické dílny. Mohl jsem si vyzkoušet rozličné techniky modelování hrnků nebo misek, ale nejraději ze všeho jsem vyráběl keramické vojáčky. Dozvěděl jsem se také, že jakékoliv tvary z hlíny nesmí být moc nahňácané na sebe a že musí být duté, aby potom ona veledíla při vypalování v keramické peci nepraskla. Po vypálení následuje fáze, při níž se keramické objekty přetřou glazurou, takovým speciálním lakem na keramiku a poté se znovu vypálí, pokud mě paměť neklame.
Když už mi ten den bylo dovoleno si své výtvory nechat vypálit a o týden později si je přijít natřít glazurou, vehementně jsem se pustil do modelování rozličných patvarů. Bavilo mě to čím dál víc a vyrobil jsem tam keramické dárky k Vánocům snad pro celou rodinu. Pod stromečkem se máma těšila z nového hrnku na čaj, táta z tak velkého keramického hrnku, aby se tam vešel půllitr piva, děda z keramického popelníku, mladší bratr dostal jednoho z mých slavných vojáčků a tak dále.
Zapomněl jsem ovšem dodat, že jsem nikdy nebyl nějak extrémně šikovný kutil, tak všechno vypadalo tak nějak hrbolatě a neforemně. Svůj účel to ale plnilo ještě po dlouhou dobu, protože spíše než na vzhled, jsem se zaměřoval na funkčnost a dával jsem velký pozor, aby obzvláště v nádobách nebyly žádné díry. Jedinou výjimku tvořily pouze zvonky…
Pro představu, jak moc jsem byl šikovný, přikládám foto tří zvonečků, které jsem vyrobil pro babičku a do kterých jsem ovšem neuměl dodělat šňůrky se srdcem, takže se vlastně nikdy nerozcinkaly a zůstaly tak bohužel pouze na okrasu.
Naposledy upraveno: