DeletedUser33829
Guest
Rudý kotouč zapadá za modrým obzorem,
již naposledy tohoto nabitého roku,
nad ztemnělou krutou mrazivou přírodou
sníh o nadvládu se pře s větrným sborem
hluboce zamrzla prudká širá řeka
přeměnivši v hladkou blyštivou plochu
umožňuje překročit ji bezpečně trochu
na náročných cestách dostat se do daleka.
Odrážející svit, z černé klenby, lůny a hvězd
jediný vodítko na orientaci poskytuje
a naději k dosažení cíle pocestnému slibuje
jak dostat do nejbližších slavících se měst.
Potulný rytíř Jiří z valašských kopanic
jehož putování neznalo žádných hranic
překračoval Alpy i stanul na planině u moři
na svém vetchém léty utahaném šedivém oři
za drsného počasí promrzlí do morku kosti
a stěží se zbavující na celý svět v duších zlosti
doklusávají do městečka oblepeného hradbami.
Stroze vítající je strážný se slovy: „Bůh s vámi!
Ale nechce mít nic společného s nulami,
ale že je Silvestr, tak projeďte dvířkami.“
Lid trojí nadšeně slaví
nového roku příchod,
zkracující očekávání,
vyprávěním příhod,
narážející sudy s pivem
i desítky let starým vínem.
Náš rytíř mučený splínem
obklopuje je z loučí stínem
poklesen v hnoji blamáže
se zbytky poslední kuráže
radovat se neuváže
nemůže, ba nedokáže
a mincemi z apanáže
ustájuje u hostince oře
a jda utahaně k závoře
přemýšlí o končícím roce
za pochodu ho ubíjí emoce.
Rytíř poznal ženu postarší
s duší a elánem rozpustilé dívky
usměvavá, něžný hlásek a krásné křivky
uvítala jej se svojí vlastní dřevěnou salaší.
Vrátil ji náladu k mužskému pokolení,
na které zanevřela
a už žádného nechtěla
mu pověděla při usměvavém ověnčení.
Má si vážit, že dokáže milovat na dálku,
většina by to neuměla a nemysli na válku.
Názory druhých ji nezajímají,
že takové vztahy skončí v podhájí.
Pověděla, že má radši jeho, než sebe
a správnou cestou jej v životě vede
a pokud by se s ním rozešla,
tak jenom aby předešla,
aby jemu neubližovala,
tím se vychloubala.
Rytíř byl hodně zvídavý a často se ptal
také se štval, ale i z chování se jí kal.
Při poslední návštěvě měli smutek a zklamání
přesto si myslel, že nastalo mezi nimi ustání.
O nic se nepohádali a nikdy velký problém neměli
jen o banalitách, jak se od ní dozvěděl půtky vedly.
Přesto jeho nepřítomnosti zneužila
jiného si ihned za pár dnů vyplížila
a s ním se okamžitě vyspala,
a až pak rytíři o tom napsala.
Jako důvod mu napsala, že jí nepomáhá,
ale kam se ztratila její láska drahá?
Často je přece pryč na cestách,
kde nepomýšlel o jiných nevěstách.
Při návštěvě se přemohl a ji pohladil,
ona plakala, ale nesměl ani aby se posadil,
ještě facku od ní do tváře dostal,
nadávky a urážky na sebe vyslyšel,
a tak zarmouceně trudnomyslně odešel
a v hluboko v sobě se citově rozťal.
Zvon na věži kostela dutými údery půlnoc odbíjí
na rušných ulicích rozličný lid vesele popíjí.
Prostí, duchovní i vládnoucí si štěstí přejí
a přitom se od ucha k uchu na sebe tlejí.
Potulný rytíř odhozený jak mršina
při kousavé, zraňující řeči a pohrdáním
má srdcebol a rakovinu na duši, není hrdina
z povzdáli na tu podívanou při těžkém stáním
se dívá za doprovodu tekoucích slaných kapek
a přemýšlí nad nevděkem, ale i od města si váží vděk,
že má kde se svým koněm tuto chladnou noc přenocovat
a nemusí se před celým světem do jeskyně jít schovat,
a tak s nadějí a se štěstím hledí do roku započatého -
sice zraněn, ale vyléčující se - a třeba více přelomového.
Nakonec se přidá k ostatním s pohárem moku zlatavého
s radováním a objímáním se s ostatními v duchu přátelského.
již naposledy tohoto nabitého roku,
nad ztemnělou krutou mrazivou přírodou
sníh o nadvládu se pře s větrným sborem
hluboce zamrzla prudká širá řeka
přeměnivši v hladkou blyštivou plochu
umožňuje překročit ji bezpečně trochu
na náročných cestách dostat se do daleka.
Odrážející svit, z černé klenby, lůny a hvězd
jediný vodítko na orientaci poskytuje
a naději k dosažení cíle pocestnému slibuje
jak dostat do nejbližších slavících se měst.
Potulný rytíř Jiří z valašských kopanic
jehož putování neznalo žádných hranic
překračoval Alpy i stanul na planině u moři
na svém vetchém léty utahaném šedivém oři
za drsného počasí promrzlí do morku kosti
a stěží se zbavující na celý svět v duších zlosti
doklusávají do městečka oblepeného hradbami.
Stroze vítající je strážný se slovy: „Bůh s vámi!
Ale nechce mít nic společného s nulami,
ale že je Silvestr, tak projeďte dvířkami.“
Lid trojí nadšeně slaví
nového roku příchod,
zkracující očekávání,
vyprávěním příhod,
narážející sudy s pivem
i desítky let starým vínem.
Náš rytíř mučený splínem
obklopuje je z loučí stínem
poklesen v hnoji blamáže
se zbytky poslední kuráže
radovat se neuváže
nemůže, ba nedokáže
a mincemi z apanáže
ustájuje u hostince oře
a jda utahaně k závoře
přemýšlí o končícím roce
za pochodu ho ubíjí emoce.
Rytíř poznal ženu postarší
s duší a elánem rozpustilé dívky
usměvavá, něžný hlásek a krásné křivky
uvítala jej se svojí vlastní dřevěnou salaší.
Vrátil ji náladu k mužskému pokolení,
na které zanevřela
a už žádného nechtěla
mu pověděla při usměvavém ověnčení.
Má si vážit, že dokáže milovat na dálku,
většina by to neuměla a nemysli na válku.
Názory druhých ji nezajímají,
že takové vztahy skončí v podhájí.
Pověděla, že má radši jeho, než sebe
a správnou cestou jej v životě vede
a pokud by se s ním rozešla,
tak jenom aby předešla,
aby jemu neubližovala,
tím se vychloubala.
Rytíř byl hodně zvídavý a často se ptal
také se štval, ale i z chování se jí kal.
Při poslední návštěvě měli smutek a zklamání
přesto si myslel, že nastalo mezi nimi ustání.
O nic se nepohádali a nikdy velký problém neměli
jen o banalitách, jak se od ní dozvěděl půtky vedly.
Přesto jeho nepřítomnosti zneužila
jiného si ihned za pár dnů vyplížila
a s ním se okamžitě vyspala,
a až pak rytíři o tom napsala.
Jako důvod mu napsala, že jí nepomáhá,
ale kam se ztratila její láska drahá?
Často je přece pryč na cestách,
kde nepomýšlel o jiných nevěstách.
Při návštěvě se přemohl a ji pohladil,
ona plakala, ale nesměl ani aby se posadil,
ještě facku od ní do tváře dostal,
nadávky a urážky na sebe vyslyšel,
a tak zarmouceně trudnomyslně odešel
a v hluboko v sobě se citově rozťal.
Zvon na věži kostela dutými údery půlnoc odbíjí
na rušných ulicích rozličný lid vesele popíjí.
Prostí, duchovní i vládnoucí si štěstí přejí
a přitom se od ucha k uchu na sebe tlejí.
Potulný rytíř odhozený jak mršina
při kousavé, zraňující řeči a pohrdáním
má srdcebol a rakovinu na duši, není hrdina
z povzdáli na tu podívanou při těžkém stáním
se dívá za doprovodu tekoucích slaných kapek
a přemýšlí nad nevděkem, ale i od města si váží vděk,
že má kde se svým koněm tuto chladnou noc přenocovat
a nemusí se před celým světem do jeskyně jít schovat,
a tak s nadějí a se štěstím hledí do roku započatého -
sice zraněn, ale vyléčující se - a třeba více přelomového.
Nakonec se přidá k ostatním s pohárem moku zlatavého
s radováním a objímáním se s ostatními v duchu přátelského.
