- Počet poděkování
- 6
Bedna
Vždy jsem obdivoval manuální zručnost lidí, kteří dokáží pracovat se dřevem. Když jsem rodičům kupoval dárek k Vánocům, nečekal jsem, že si tuhle roli také střihnu.
Byl asi týden před štědrým dnem a já opět ulehl po ranní kontrole vesniček, abych vyspal nepříjemnou pachuť včerejšího večera, jež jsem měl stále na jazyku. Probral mne telefon, ve kterém se telefonistka omluvila, že můj dárek nebude tak parádní, jak jsem myslel. Za nemalé peníze jsem pořídil 8 druhů ovocných vín na způsob rybízáku. Vše mělo být uloženo v krásném dřevěném boxíku s vypáleným logem. Bohužel, právě tato bednička se nedostavila. Co teď? Mám dát rodičům miniaturní lahve vína jen tak? Oni si sice večer rádi dají decku či dvě, ale takový dárek je lehce nevkusný. Rozhodl jsem se proto pro radikální řešení. Bedničku vyrobím sám. Pro začátek mého bedničkového dobrodružství by asi nebylo od věci podotknout, že nejsem zručný v žádném smyslu toho slova. Jako obvykle, kdy si nevím rady, obrátím se na strýčka googla a YouTube návody. Najít tutorial na bedničku nebylo složité. Vlastně, takových videí jsem našel dost na to, abych tím zabil 2 odpoledne. Jediné mínus je, že jsem se už po necelé hodině dostal od bedničky k pokročilé stavbě dřevěné lodi pro tři desítky pasažérů a skončil u desetimetrových zdobených sloupů.
Jakožto vysokoškolský odpadlík, rozhodl jsem se zapojit svůj fištrón a začal vše divoce měřit. Tímto bych chtěl poděkovat svému sousedovi Markovi, který mi půjčil všechno potřebné nářadí a přidal k tomu i hřebíky. Podařilo se mi sehnat vhodné dřevo. Ani moc drahé, ani moc levné, ani moc hrubé, ani moc tenké. S nadšením jsem na prkna začal rýsovat čáry. Nedostudovaný strojař jako já s tím přeci nemůže mít problém, že? A vskutku, nebylo tak složité přenést mé ideje na dřevo. To se však již nedá říct o následující části – řezání. Svou neschopnost svedu na tupou pilku, protože její vinou jsem řezal úplně jinde, než jsem chtěl a největší část tak rozdělil vedví. Dřeva byl, chvála bohu, přebytek, takže jsem si i takovou hrubku mohl dovolit. Čas se mi sice krátil, ale úspěšně jsem z desek dostal kýžené tvary, byť to zabralo asi den, návštěvu lékárny pro náplasti, polovinu náplastí a opětovnou návštěvu lékárny, tentokrát pro pinzetu, protože ne každá tříska se dá vytáhnout pomocí kleští…
Po opracování pilníkem a smirkovým papírem, což jsem zvládl i já, zbýval jen jediný krok. Dát krabici dohromady. Celá situace připomínala seriál Pat a Mat, protože jsem zapřáhl i spolubydlícího. Boj jsme zvládli. Ohnuté a zlomené hřebíky jsme vyndali, nechali v krabici jen ty, které se nám zdály úspěšně zabité. Jen zabalit do papíru, převézt domů vlakem a hotovo.
Byl jsem asi 300 metrů od baráká, kde bydlím. Šlápl jsem do kaluže, na dně trochu bláta a už to jelo. Z bedny byly dvě. Jemně rozladěn jsem došel domů, samozřejmě bez bedny. A tak, místo vlastnoručně vyrobené bedny, do které jsem dal svou krev, pot a slzy, dostali rodiče pod stromeček osm vín a v mém podání ne moc vtipnou historku.
Veselé Vánoce a šťastný nový rok, kamarádi!
Vždy jsem obdivoval manuální zručnost lidí, kteří dokáží pracovat se dřevem. Když jsem rodičům kupoval dárek k Vánocům, nečekal jsem, že si tuhle roli také střihnu.
Byl asi týden před štědrým dnem a já opět ulehl po ranní kontrole vesniček, abych vyspal nepříjemnou pachuť včerejšího večera, jež jsem měl stále na jazyku. Probral mne telefon, ve kterém se telefonistka omluvila, že můj dárek nebude tak parádní, jak jsem myslel. Za nemalé peníze jsem pořídil 8 druhů ovocných vín na způsob rybízáku. Vše mělo být uloženo v krásném dřevěném boxíku s vypáleným logem. Bohužel, právě tato bednička se nedostavila. Co teď? Mám dát rodičům miniaturní lahve vína jen tak? Oni si sice večer rádi dají decku či dvě, ale takový dárek je lehce nevkusný. Rozhodl jsem se proto pro radikální řešení. Bedničku vyrobím sám. Pro začátek mého bedničkového dobrodružství by asi nebylo od věci podotknout, že nejsem zručný v žádném smyslu toho slova. Jako obvykle, kdy si nevím rady, obrátím se na strýčka googla a YouTube návody. Najít tutorial na bedničku nebylo složité. Vlastně, takových videí jsem našel dost na to, abych tím zabil 2 odpoledne. Jediné mínus je, že jsem se už po necelé hodině dostal od bedničky k pokročilé stavbě dřevěné lodi pro tři desítky pasažérů a skončil u desetimetrových zdobených sloupů.
Jakožto vysokoškolský odpadlík, rozhodl jsem se zapojit svůj fištrón a začal vše divoce měřit. Tímto bych chtěl poděkovat svému sousedovi Markovi, který mi půjčil všechno potřebné nářadí a přidal k tomu i hřebíky. Podařilo se mi sehnat vhodné dřevo. Ani moc drahé, ani moc levné, ani moc hrubé, ani moc tenké. S nadšením jsem na prkna začal rýsovat čáry. Nedostudovaný strojař jako já s tím přeci nemůže mít problém, že? A vskutku, nebylo tak složité přenést mé ideje na dřevo. To se však již nedá říct o následující části – řezání. Svou neschopnost svedu na tupou pilku, protože její vinou jsem řezal úplně jinde, než jsem chtěl a největší část tak rozdělil vedví. Dřeva byl, chvála bohu, přebytek, takže jsem si i takovou hrubku mohl dovolit. Čas se mi sice krátil, ale úspěšně jsem z desek dostal kýžené tvary, byť to zabralo asi den, návštěvu lékárny pro náplasti, polovinu náplastí a opětovnou návštěvu lékárny, tentokrát pro pinzetu, protože ne každá tříska se dá vytáhnout pomocí kleští…
Po opracování pilníkem a smirkovým papírem, což jsem zvládl i já, zbýval jen jediný krok. Dát krabici dohromady. Celá situace připomínala seriál Pat a Mat, protože jsem zapřáhl i spolubydlícího. Boj jsme zvládli. Ohnuté a zlomené hřebíky jsme vyndali, nechali v krabici jen ty, které se nám zdály úspěšně zabité. Jen zabalit do papíru, převézt domů vlakem a hotovo.
Byl jsem asi 300 metrů od baráká, kde bydlím. Šlápl jsem do kaluže, na dně trochu bláta a už to jelo. Z bedny byly dvě. Jemně rozladěn jsem došel domů, samozřejmě bez bedny. A tak, místo vlastnoručně vyrobené bedny, do které jsem dal svou krev, pot a slzy, dostali rodiče pod stromeček osm vín a v mém podání ne moc vtipnou historku.
Veselé Vánoce a šťastný nový rok, kamarádi!