• Psst! Ano, Ty! Ještě nejsi zaregistrovaný na našem herním fóru? Přicházíš tak o možnost zapojit se do diskuzí a navíc si tu můžeš zkrátit čekání například při výstavbě nové budovy či jednotek. Zaregistruj se ještě dnes pomocí následujícího odkazu:

    » Vytvořit účet na fóru

Haruanornor

  • Zakladatel vlákna DeletedUser42809
  • Vytvořeno
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser42809

Guest
Rád bych vás, drazí čtenáři, nejprve seznámil s obsahem této povídky, aby jste se mohli rozhodnout, jestli jí věnujete svůj čas, nebo ne. Jelikož jsem vyhrál už několik těchto soutěží, odhodlal jsem se k delšímu příběhu, který nás zavede do světa barbarů. I ti slaví své svátky. A jelikož mnoho našich vesnic zbarbařilo, stojí za to na ně pohlédnout.
– Barbaři každou zimu vyjíždějí rabovat okolí, aby uspokojili své bohy. Dívka jejich kmene pronikne do města, a získá kořist, kterou následně dopraví do své vesnice. Potom druidové vykonají obřady a úspěšně završí přípravy hojnosti na další rok.



Barbarský svátek


Kapitola I.

Husté sněžení mete chladné vločky do obličeje barbarské dívky. Ta jede na svém černém koni za obchodní karavanou, která míří do města Ragenok. Nebýt tohoto mrazivého počasí, byla by to dobrá cesta. Teď jí mezi životem a smrtí drží jenom její medvědí kožich, vystlaný senem. Kůň se boří do sněhových závějí a cesta je velmi pomalá. Pro koně je i velice namáhavá. Naštěstí její Derik, horský kůň, je silný. Pohladila ho po zasněžené hřívě a naklonila se k němu.
„Už tam budeme! Neboj!" promluvila k němu láskyplně, jako k velmi drahému příteli.

Skrz bílou vánici se pomalu začaly rýsovat v jejím omezeném výhledu hradby města. Pocítila úlevu i vítězství. Kdyby jí povinnosti nepřikazovaly naplnit barbarský svátek Ch´loim [cheloim], nikdy by do tohoto počasí nevyjela. Ale její kmen má na dodržení této plenitelské tradice jiný názor. Dříve by se jen držela v houfu svých barbarských bratrů a najela by hladce rabovat do vesnice, ale teď se jejich taktika změnila. Vysoké městské hradby neumožňovaly tento starý barbarský nájezd. Museli zvolit jinou taktiku – vetřít se za hradby, tajně a jednotlivě. Projela bránou, kde stálo několik stráží. Nikdo z nich ale nebyl příliš horlivý ve svých povinnostech. Stáli u zdi a dýchali si do dlaní teplý vzduch. Nikdo jí při průjezdu nekontroloval, takže ani nemusela předstírat, že patří k obchodní karavaně. Ke kostelu se dostala naprosto hladce. Ulice byly takřka prázdné, jelikož noční oslavy začnou až po modlitbě.

Ria, jak jí pojmenovala její matka před 23 lety, seskočila z koně, uvázala ho, a vešla do kostela. Mráz jí přejel po zádech, když si opět uvědomila, co uctívají. Většina lidí, jak slyšela z vyprávění, se v kostelech klaněla kříži. Tito lidé se však klaněli hřebu. Že prý svatý kříž nemůže být postaven bez svatých hřebíků. Hřeb tak stojí nad křížem a uctívají ho jako nástroj spásy – díky kterému mohl mučící kříž vůbec vzniknout. Zasedla na volné místo v lavici, aby počkala na konec mše. Kněz, jehož roucho bylo poseto symboly hřebů, zapáleně vykládal o jeho důležitosti. Na oltáři za ním byl velký zlatý hřebík, díky němuž mohl být ukřižován Ježíš. Tento velký hřebík si přála ukrást už minule, ale to by vyžadovalo více lidí, musel být opravdu těžký. Kněz dokončil své kázání a provedl rukou symbolické hřebování, aby požehnal ostatním. Tupé stádo, které rozesmívalo Riu, tomu opravdu věřilo.

Lidé pomalu opouštěli kostel, s domněním, že jim modlitba svatého hřebu – Sancti Clavus – opravdu pomůže. Na důkaz své víry prováděli četné poklony před hřebem a házeli peníze do kasičky. Ria se vytratila za sochy postaviček s dírkami v rukách, a schovala se. Kostel se za nedlouho vyprázdnil. Kněz začal sfoukávat svíčky a procházel lavice, jestli náhodou někdo něco neztratil – něco, co by si mohl nechat a zpeněžit. Nakonec došel ke kasičce a vyndal jí ze stojanu. Byl na něm znatelný úsměv. Ria neviděla přímo, ale výraz v jeho obličeji jí neunikl. Byl slizký a zákeřný. Sledovala ho jak odchází se svým pokladem do sakristie. Tichými kroky ho následovala. Než tam došla, uslyšela těžkou ránu se zachrastěním, jak svatý otec hřebu položil truhlu na stůl. Nakoukla do dveří. Velký klíč odemkl schránku téměř hladce, ale hlasitě. Mechanismus cvaknul a víko se otevřelo. Ria tiše vytáhla dýku ze své boty. Přišel její čas. Truhlu by neunesla, nebo ne tak snadno, aby s ní nepozorovaně utekla. Ale samotné mince už pobere. Vtrhla dovnitř a než zvrácený kněz stačil zareagovat, utišila ho chladným železem na krku.

Jelikož brány města už byly zavřené, musela Ria vyčkat do rána. Ale pro jistotu ne v tomto kostele. Její mohutný medvědí oblek pojal veškeré mince i několik menších zlatých hřebů. Vyšla do metenice ven. Na náměstí i přes nepříznivost počasí se začala rozjíždět slavnost k ukončení roku. Stánky, kejklíři i četné ohniště, které měly lid zahřívat. Proč svůj úkol nezakončit příjemně, pomyslela si barbarka. Vykročila do ruchu na náměstí, dát si ohřátou jitrnici a teplé víno.

Oslavy se táhly až do rána. Pro dívku to bylo namáhavé, ale vydržela. Už nesněžilo, ale zima byla pořádná. Začalo se rozednívat. Odložila pohár na stůl a vstala. Odvázala koně, který v malé stáji u hostince přečkal krutou noc, a vyjela k bráně, která se spolu se svítáním otevřela. Než však stačila projet, ozval se táhlý zvuk kostelního zvonu. Lidé se zastavovali a hřebovali před sebou symbolem svatého hřebíku, který je měl jakoby chránit před vším špatným. Ria nevěděla, jestli zvon oznamuje úmrtí kněze, které ho tam už asi našli s prázdnou pokladnicí, nebo oznamuje nový rok. Pobídla koně a vyjela z města, aby rychle zmizela. Důležitou část svého svátku Ch´loim naplnila, a bohové její vesnice budou spokojení.



Kapitola II.

Úmorná cesta daleko do její vesnice byla vyčerpávající. Její černý kůň Derik to neměl o nic snazší než cestou do Ragenoku. Ale chumelení mělo i své výhody. Zahlazovalo její stopy, kdyby se někdo náhodou pokusil je sledovat. Vjela do brány v palisádě a pozdravila se s válečníky. Medvědí kožich, který měla na sobě, jasně ukazoval, že sem patří. Všichni byli oblečení podobně. Seskočila z koně a chytla ho za uzdu.
„Sestřičko, tak přeci jen. Už jsme se o tebe báli!" přiklusal k ní mladý klučina, její bratr.
Ria se usmála. „Všechno jsem zvládla. Ostatní už jsou tady?"
„Ano, už se čeká jenom na K´chera."
„Ten to zvládne, o něj se neboj!" utěšila chlapce, protože zkušený bratr bude určitě v pořádku.
„Kolik si toho získala?"
„Tyhle dvě torny," plácla dlaní na kožené vaky u sedla.
„Seš dobrá!" pochválil jí.

Po tom co spolu ustájili koně a pohovořili o všem důležitém, zalezli do dveří svého velkého stavení. Dlouhý dřevěný dům s velkou sněhovou čepicí, poskytoval místo pro mnoho lidí. Takových domů v této vesnici bylo několik. Vešel se do nich i dobytek, a tak mohl v teple přečkat kruté mrazy. Všichni se šťastně přivítali, obejmuli a Ria dostala konečně teplou vydatnou stravu. Kaše s kousky masa, udělaná v kotlíku na středovém ohništi tohoto domu, byla vynikající – prostě domácí. Starou dřevěnou misku vylízala do sucha.
„Je tady!" zahulákal malý chlapec ze dveří. „K´chera se vrátil!"
Konečně byli všichni spolu, celá rodina. Nikdo nezemřel při posvátném rabování, při svátku Ch´loim. Ria si oddychla. Nerada by o někoho přišla. I když bohové by ho v tyto dny jistě rádi pustily do svých honosných domů.

Jen co si všichni odpočli, naložili své kořisti na nové svěží koně, protože ty jejich už neměli dost sil. Svátek ještě nekončil. Toto byl jen začátek. Rabovat, potom obětovat, a potom slavit. Vydali se do hlouby lesa. Vyšlapané stezky nebyly pod sněhem vidět, ale své posvátné místo našli i tak. Kdyby ale tento les důvěrně neznali, určitě by se ztratili. Hluboký les dobře chránil posvátné území, bylo to v této neklidné době potřeba.

V posvátné náladě došli do místa u skály, kde už bylo několik druidů, náčelník, i mnoho dalších lidí z vesnice. Uprostřed placu byl kamenný oltář, na kterém měli druidové rozložené své předměty. Kousek dál stál nazdobený strom, vysoký jako člověk. Pod ním byl koberec, a na něm naházené kořisti, které družiny vyloupily z okolních měst. Především zlato a stříbro. Ria se svými bratry vzala vaky z koní a dotáhla je ke stromku, na kterém vysely různé ozdoby. Vše vysypali k hromadě zlata. Druid, který měl medvědí kožich, tak jako ostatní, ale vykrášlený ptačími pírky a kostmi, uznale přikyvoval.
„Bohové budou mít radost!" pronesl svým tajemným hlasem.
Rozhlédl se po všech. Nálada byla dobrá. Zlata mají hodně, zase se budou mít dobře.
„Jsme všichni, obřad může začít!" hlasitě oznámil.
Barbaři se nashromáždili do kruhu, kolem stromku a oltáře. Drželi se za ruce a odevzdávali se vedení svých duchovních. Ozdobený stromek, zasvěcený nejvyšším bohům hojnosti, se jen mírně kymácel v chladném větru. Druidové u oltáře začali pronášet své kletby a obětiny. Přitom míchali jakýsi lektvar do zdobené misky.

Kruh lidí kolem stromku se rozpojil. Začala kolovat miska s namíchaným lektvarem. Každý si jen trochu cucnul. Měl příchuť hub, krve a bylinek. Miska kolovala rychle, a když se vrátila opět k druidům, všichni se znovu chytili za ruce. Obřad pokračoval. Ria začala cítit v rukách brnění, ale příjemné. Stromeček před ní jakoby ožíval. Tento lektvar druidů umožňoval vidět více, mnohem více než běžné oko lidí, dokonce samotné bohy. Vše se začalo příjemně vlnět, a kolem stromku se objevili podivné bytosti. Některé černé a ošklivé, jiné krásné a zářivé. Bohové přišli! potěšila se. Mystická nálada houstla a lidé byli u vytržení. Bohové je požehnali svojí přítomností!

Obřad se táhl dlouho, a barbarský lid byl při tom šťastný. Bohové jim požehnali do dalšího roku. Kořist nakonec uschoval vůdce kmene, se svými věrnými bojovníky do tajné skrýše, nedaleko tohoto posvátného místa. Všichni se pak navrátili opět do vesnice a začala dvoudenní hostina, s kančím a jelením masem, prolitá vínem i pivem.

♣ ♣ ♣

Haruanornor
 
Naposledy upraveno moderátorem:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru