DeletedUser
Guest
Příběh šlechtice
Bylo pošmourné ráno. Právě začínala zima. Jinovatka pokrývala zbytky trávy kolem domů a na loužích blátivých cestiček mezi domy se objevil první led. Jen hlavní silnice, která protínala vesnici v jejím středu, byla rozbahněná a bez známek přicházející zimy. První vozy už tudy dnes projely a tak z ní byla ta rozježděná břečka jako obvykle. Po vesnici se potulovali místní jdoucí za svou prací a brblající na počasí. Mezi nimi se rázným krokem proplétal statný muž. Nebyl to ještě stařec, ale jeho dlouhé, na ramena padající vlasy byli úplně šedivé. Z chůze a šatů by bylo každému pozorovateli jasné,že jde o vysloužilého vojáka, což napovídal i meč připnutý k opasku. Místní ho ale pozorovat nepotřebovali, věděli že je to Hilarius bývalý královský mistr meče. I cíl jeho cesty byl každému známý, mířil do místního zájezdního hostince „U Přeražené mordy“.
Chodil tam každý den a každý večer se motal cestou zpět k domovu.
Když vešel do výčepu bylo tam prázdno jako vždy v tuto hodinu, jen u pultu se bavil výčepní Tom s královským heroldem. Hilarius zamířil ke svému oblíbenému místu v rohu a zavolal směrem k těm dvěma „Nazdar Tome, přines mi džbánek až budeš mít chvilku“.
„Dnes ne, pane Hilarie“ odpověděl okamžitě hospodský „království má smutek“.
Mistr šermíř se zastavil v půli cesty a podíval se na oba muže.
„Je to královský výnos“ vysvětloval Tom omluvně „dnes nesmím nikomu nalévat“.
Hilarius změnil směr svých kroků a zamířil za výčepní pult. Sebral z police džbánek a naplnil ho z jednoho z pivných sudů až po okraj. Pak vzal z další police jeden z korbelů a jal se dokončit svou cestu ke svému místu v rohu. Herold, který celou scénu s úžasem a rozhořčením sledoval, se konečně vzpamatoval, rozvinul, královský výnos, odkašlal si a začal předčítat.
„ [FONT=Times New Roman, serif]Z nařízení Jeho královského veličenstva,[/FONT]
[FONT=Times New Roman, serif]se dnešní den, to jest dvacátý osmí den měsíce listopadu vyhlašuje za den smutku v celém království. Stejně jako náš otec, Simeon VII., tak i my truchlíme nad ztrátou našeho bratra ,Simeona , který padl v bitvě u Krásné Hůrky a rozhodli jsme se pokračovat v tradici započaté naším loni zesnulým otcem.[/FONT] [FONT=Times New Roman, serif]Proto zapovídáme v tento den jakékoliv oslavy a veselice, jakož i trhy a podávání nápojů alkoholických ve všech hostincích a nálevnách. Dále pak přikazujeme, aby naši poddaní věnovali vzpomínku památce našeho zesnulého bratra a v kostelech a svatyních byli slouženy mše za spásu jeho duše. [/FONT]
[FONT=Times New Roman, serif]Tak jsme rozhodli My[/FONT]
[FONT=Times New Roman, serif]Kvirian I. z vůle všech bohů král Sedmihorský, vévoda Drakonínský, vládce přilehlých držav.[/FONT]“
Herold dočetl, smotal svitek a významně pohlédl na Hilaria. Ten hleděl klidně na mladého královského vyvolávače a upíjel přitom své pivo.
„Neslyšel jsi?“ obořil se na něho rozlobeně mladík „ Je zapovězeno podávat alkoholické nápoje v putykách.“
„Nevšiml jsem si, že by mi někdo něco podal.“ Dostalo se mu odpovědi.
„Samozřejmě je tím myšlen i prodej“ nedal se herold.
„Nehodlám za to pivo platit.“
Herold se s udiveným výrazem otočil na hostinského. Ten jen omluvně pokrčil rameny, ale z jeho výrazu obličeje bylo vidět, že se dobře baví. Ta heroldova poznámka o „putyce“ se mu ani za mák nelíbila a měl radost jak ho Hilarius setřel. Navíc mu nedělalo problém pozvat jeden den hosta, který svou útratu po zbytek roku hradil vzorně i s tučným spropitným.
Herold šlehal zlostnými pohledy z jednoho na druhého. Tohle měl být poměrně snadný úkol. Měl jen objet pár hostinců a svatyní i přes nepříjemné počasí by to zvládl za dopoledne a mohl se vrátit na hrad k teplému krbu. Vzpomněl si na kolegy jež služba toho dne hnala do hraničních vesnic. Ti se vrátí nejdříve až v noci, někteří až nazítří. Poškleboval se jim v duchu, když brzy ráno přijímali své úkoly. Teď byl v první hospodě a hned problém.
„Navíc, ten výnos je plný faktických chyb.“ Pokračoval Hilarius „A tak nemá cenu zlámané grešle.“
„Jakých chyb?“ vytřeštil herold nevěřícně oči.
„Jednak, Kvirian a Simeon nebyli bratři“ pokračoval mistr meče „a pak Simeon nepadl v bitvě.“
„Jak, jak se opovažuješ?“ soukal ze sebe šokovaný, rozhořčený a i trošku vystrašený mladík v královských barvách. Takové rouhání proti královskému majestátu bylo na něho moc.
„ Víš co mladej,“ povídá mírně Hilarius „uklidni se, dej si mošt nebo kozí mlíko, když už tu máváš tím výnosem, sedni si a poslouchej.“
Herold si vzal od hospodského korbel s jablečným moštem a přisedl k němu. Ač byl sám moc mladý, aby zažil Hilaria ve službě i on o něm slýchal vyprávět a nechtělo se mu dostat se s ním do křížku.
„ Tenkrát to byla na hradě dvojnásobná radost a dvojnásobné neštěstí.“ začal ten co seděl u daleko lepšího nápoje. „ Radost, protože se nenarodil jen malý Simeon, dědic království a po všechny časy rozmnožitel říše, ale i protože v domě purkrabího měli stejný počinek. Narodil se jim tam malý Kvirian. A tudíž ti dva nejsou bratři. No, a neštěstí protože jim oběma umřely matky při porodu. Jak královna Kunhuta, tak vévodkyně Valburga, žena purkrabího. Oba hošíci byli vychováváni společně. Rodem si byli skoro rovni, neboť purkrabí byl prvním šlechticem království a v nepřítomnosti panovníka ho také často zastupoval. Já sám jsem byl pak urče pro bojový výcvik chlapců a jako jejich tělesná stráž. Jo, to byli časy.
Od začátku mezi nimi nikdo nedělal žádné rozdíly, ani král a ani oni mezi sebou. Žili jako bratři. Když nabrali trochu rozumu, věděli oba, jaký je jejich osud, že Simeon bude králem a Kvirian ne, ale nijak je to nerozdělilo. Simeon se na Kviriana nepovyšoval a Kvirian Simeonovi nezáviděl. Naopak si z něj pro to často přátelsky utahoval. Ač byli ve všech povinnostech i lumpárnách jednotní, přece byli povahou i umem úplné protiklady. Simeon byl spíše vážný a hloubavý, zatím co Kvirian veselý a rozpustilý. Někdy mi přišlo na mysl, že by jim měli otcové oznámit, že se rozhodli jim jejich budoucí role prohodit. Tak by ze Simeona spadlo břímě odpovědnosti a on by si mohl najít více času na zábavu. Kvirian by se zase pod tou vahou zklidnil a více zvážněl. Jak jsem mohl vědět, že mi dá osud, alespoň u jednoho za pravdu?
Při bojových dovednostech, které jsem je učil, tomu bylo zase přesně naopak. Simeon byl skvělý student, vše mu šlo skoro samo. Kteroukoliv zbraň vzal do ruky, tou se naučil rychle a dobře vládnout. Naproti tomu Kvirianovi nic samo nešlo, vše se musel dlouho učit, ale nahrazoval to svou pílí. Dřel na cvičišti do úmoru, dokud vše nezvládl perfektně. Podle mě je to výhoda, když si někdo musí svůj výcvik pořádně oddřít, tak nějak si získaných zkušeností více váží a je pak i opatrnější při jejich používání. Proto se tyto rozdíly projevovali u nich i v boji. Simeon se v souboji měnil z hloubavého mladíka v bezstarostného šermíře, který bral každý střet jako hru. Zatím co Kvirian v duelech zvážněl, vážil každý úder i kryt, každý krok, odhadoval soupeře a pak využil jeho slabin. Když ukončili svůj výcvik, byli oba vynikajícími bojovníky a přece byl styl boje každého z nich úplně jiný.
Pak přišly ty hůrecké události. Krásnou Hůrku vyženil purkrabí, když se znovu oženil. Na rozdíl od našeho krále, který se přes smrt královny nikdy úplně nepřenesl. Jenže Hůrecko patřilo lénem ke království Stovolskému a diplomatická jednání nepřinesla kýžené připojení Hůrecka k našemu království. A tak se začalo jednat mečem. Boje sice trvaly celé léto, ale byla jednostranná záležitost. Obyvatelstvo stálo na naší straně. Kazibrod, stovolský král byl tak zadlužený, že nikdy nedal dohromady pořádnou armádu. Většinu jeho vojska tvořili žoldáci, kterým žold měla dělat kořist z drancování a takoví nejsou moc žhaví do bitvy, když mzda je nejista. Oba mladí šlechtici si tam získali první ostruhy na poli válečném.
Nakonec přišel podzim a náš král většinu vojska stáhl. Nechal jen posádky na hradech, což byly většinou místní a větší oddíl pod vedením Simeona, aby dohlížel na správu a pořádek v kraji. Mě pak k němu přidělil jako pobočníka a „chůvu“. Kvirian s otcem doprovázeli krále zpět na královský hrad.
Jezdili jsme s princem po kraji a dohlíželi na opravy škod, když se k nám donesla zpráva, že se v hostinci v Krásné Hůrce usadila malá skupinka Paladinů božích. Král tyhle náboženské fanatiky, kteří mají potřebu mlátit po hlavě jiné, protože dávají svým bohům jiná jména, nikdy neměl rád. Průjezd přes naše království jim byl zapovězen a kdyby ti tupci věděli, že už je Hůrecko pod naší správou asi by se mu obloukem vyhnuli. Takhle byl Simeon nucen vzít mě a pár jezdců a jet zkontrolovat jestli tam ti rabijáti nedělají nějakou neplechu. Oni si rádi ve jménu svého „svatého“ poslání přilepšovali z cizího.
Když jsme dorazili do hostince, byli zrovna v nejlepším. Opilí rozbíjeli hospodu a vykřikovali urážky na našeho krále. Všichni hosté byli pryč, jen hostinský se krčil v rohu, třásl se a počítal škodu. Bylo jich sedm a byli to všichno sekerníci boží. Ti nejdou v čele útoku, ale za hlavním vojskem. Dvoubřitými sekerami dorážejí raněné nepřítele, aby jim tak ulehčili od jejich hříchů na tomto světě a hned na to i od jejich plných kapes. Simeon jim řekl kdo je a vyzval je, aby okamžitě opustili vesnici i kraj. Jenže oni byli tak zpitomělí chlastem, že si jeho mírnost vyložili jako slabost a začali na něho dorážet a urážet jeho, i celou jeho královskou rodinu včetně zesnulé matky. V tu chvíli jsem v princových očích uviděl ten záblesk, který míval vždy před soubojem a v jeho průběhu. Ten záblesk bezstarostnosti, když z něho spadlo břímě povinností a nebylo nic než on a soupeř. Tasil meč a rozkázal nám, abychom se do toho nemíchali. Těch sedm tasilo krátké meče a dlouhé dýky, které byli součástí jejich výzbroje, protože se s nimi dobře podřezávají krky. Sekery nemohli použít, neboť ty byly po zatínány do různého dřevěného vybavení hostince. I když jich bylo tolik nemohli se Simeonovi rovnat ani za střízliva, natož ve stavu v jakém se nacházeli. Jejich upachtěné výpady a nemotorné kryty, byly v přímém kontrastu s jeho bojovnou hravostí. Kryt střídal úder a úder kryt. Točil se mezi nimi v piruetách jako toreador v aréně s býkem. Tu přiskočil k jednomu a hned častoval výpady druhého. Opilci nevěděli kde jim hlava stojí. Za krátkou chvíli už zůstali jen tři, zatímco zbylí se váleli na zemi v bolestných výkřicích. Simeon utočil schválně tak, aby nešlo o smrtelné rány, ale aby byli na tolik vážně zranění, že je to vyřadí z dalšího boje. Tu jeden z těch tří ve světlé chvilce udělal nečekaný výpad na Simeonův odkrytý bok. Princ rychle ustoupil o krok dozadu, aby se ráně vyhnul. Šlápl při tom na uraženou nohu od stolu. Ta jeho mu podjela a on padl dozadu přímo na sekeru zaťatou do dřevěného sloupu. Její druhé ostří mu při dopadu na něj rozpoltilo hlavu. Stáli jsme tam všichni jako opaření. Po notné chvíli jsem se vzpamatoval. Srazil jsem několika ranami pěstí v železné rukavici ty zbylé tři. Vojáci je všechny ošetřili a svázali. Jednoho z vojáku jsem poslal s dopisem ke kapitánovi oddílu. Byli v něm rozkazy na nejbližší dny. A my zbylí jsme se vydali se zajatci a mrtvým princem na královský hrad.“
Hilarius se odmlčel a rozhlédl se po hospodě. Ač v ní bylo plno až k prasknutí, přece tu bylo ticho jako v kostele. Všechny pohledy viseli na jeho rtech a žadonili o to, aby pokračoval.
O Hilariovi se vědělo, že je málo mluvný a spíše samotář. Přesto měl někdy nad korbelem piva chvíle, kdy se nořil do vzpomínek a pak se z něho chrlily proudy příběhů. Když taková chvíle nastala, rozkřiklo se to po vsi rychlostí blesku a v tu chvíli neměl nikdo na práci nic, co by nepočkalo na další den. Všichni seděli a napjatě čekali jak příběh skončí. Všichni ho sice znali, ale po značné úpravě královských kronikářů, kteří dbali na to, aby činy a skutky panovníků, jakož i jejich příbuzných měli patřičnou úctu a vážnost. Což ve skutečnosti znamenalo, že si prach sprostě vymýšleli.
Hilarius se ponořil zpět do vzpomínek a pokračoval.
„ Pro krále to byla rána. Přišel o jediného syna a dědice trůnu. V jeho letech se už s novým potomkem počítat nemohlo a země tak stála před bojem o trůn a občanskou válkou. Proto musel jít všechen smutek stranou. Bylo potřeba zajistit budoucí vládu a mír v zemi. Jakož i vyřešit tu hůreckou tragédii. Král se s purkrabím a několika dalšími šlechtici patřícími ke královské radě zavřel v trůním sále. Jednali dva dny. Nakonec král vyhlásil za následníka trůnu svého adoptivního syna Kviriana. Purkrabí nic nenamítal. Jednak byl králův přítel, pak kdo by namítal, že jeho syn bude král a v neposlední řadě měl z druhého manželství další děti a tak si zajistil i větší klid v rodině. Neboť jak je známo, ženy ač světice milují všechny děti, jen ne ty našich bývalých manželek. Myslím si, že v nich nějak pudově cítí ohrožení svých vlastních dětí a krácení jejich práv. Vévodkyně Johana z Krásné Hůrky sice proti Kvirianovi žádné nepřátelství nechovala a ani nenaznačila, ale přesto si myslím, že purkrabímu spadl velký balvan ze srdce.
Po tom co král zjistil, jak se celá ta nešťastná událost stala, zachoval se velmi mírně a laskavě. Těch sedm paladinů dal pořádně seřezat holemi a vyhnal je nahé do prvního sněhu z hradu i království. Před nimi jeli heroldi a vyhlašovali, co ti darebáci učinili stejně jako králův zákaz, aby jim kdokoliv pomáhal. Mě i ostatní vojáky nechal král bez trestu, protože jsme jednali na princův rozkaz. Přesto jsem opustil službu a každý den tu zapíjím svou hanbu, že jsem prince nedokázal ochránit“ dokončil mistr šermíř smutně svůj příběh.
„Takže náš král nemá královskou krev?“ zeptal se ho herold udiveně.
„To netvrdím“ ohradil se Hilarius „víš oba ti hoši si vlastně byli dost podobní. Černé vlasy, černé oči, oba měli hodně světlou pleť a oba svůj vzhled nepobrali po rodičích, ale po někom ze vzdálenějších předků. Jen ten kdo je dobře znal v jejich několika rysech, grimasách a gestech poznal jejich rodiče. Já je znal dobře a kdybych nevěděl kdo čí je, řekl bych, že Kvirian je králův a Simeon purkrabího.“
„Ale jak by to bylo možné?“ vyhrkl udiveně herold.
„Když se narodili, tak měli za kojnou a chůvu slepou Uršulu. Ta sama o dítě přišla a byla jediná pro ten úkol vhodná osoba. No a slepá se jí neříkalo protože by špatně slyšela. Nebyla sice slepá úplně, ale na deset loktů nerozeznala jablko od brambory. Já si myslím, že je prostě nechtíc prohodila. Jejich otcové měli tenkrát jiné starosti a mimina jsou stejně všechna stejná.“
Herold poděkoval za příběh a rychle pospíchal, aby dokončil své obchůzky. Na zpáteční se však nevydal na hrad, ale zamířil do hospody, kde stále ještě seděl Hilarius, vyprávěl historky ze starých bitev a všichni přítomní naslouchali jeho příběhům. U dveří málem vrazil do mladíka zahaleného v kápi. I ten pozorně poslouchal, čelo měl svraštělé starostmi jako to u něho lidé často vídali v posledním roce, ale v koutcích mu hrál mírný úsměv. Šermířovy příběhy sice nebyli podle oficiálních zápisů v kronikách, ale lidem se líbí. Bylo na nich vidět, že je to nestaví proti jejich králi, ale naopak že je to k němu přibližuje, když slyší, že i on je jen člověk, který má své radosti i starosti. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nečekal by na Hilaria, žádný trest, říkal si mladík, copak se můžu zlobit na svého starého mistra.
.
Bylo pošmourné ráno. Právě začínala zima. Jinovatka pokrývala zbytky trávy kolem domů a na loužích blátivých cestiček mezi domy se objevil první led. Jen hlavní silnice, která protínala vesnici v jejím středu, byla rozbahněná a bez známek přicházející zimy. První vozy už tudy dnes projely a tak z ní byla ta rozježděná břečka jako obvykle. Po vesnici se potulovali místní jdoucí za svou prací a brblající na počasí. Mezi nimi se rázným krokem proplétal statný muž. Nebyl to ještě stařec, ale jeho dlouhé, na ramena padající vlasy byli úplně šedivé. Z chůze a šatů by bylo každému pozorovateli jasné,že jde o vysloužilého vojáka, což napovídal i meč připnutý k opasku. Místní ho ale pozorovat nepotřebovali, věděli že je to Hilarius bývalý královský mistr meče. I cíl jeho cesty byl každému známý, mířil do místního zájezdního hostince „U Přeražené mordy“.
Chodil tam každý den a každý večer se motal cestou zpět k domovu.
Když vešel do výčepu bylo tam prázdno jako vždy v tuto hodinu, jen u pultu se bavil výčepní Tom s královským heroldem. Hilarius zamířil ke svému oblíbenému místu v rohu a zavolal směrem k těm dvěma „Nazdar Tome, přines mi džbánek až budeš mít chvilku“.
„Dnes ne, pane Hilarie“ odpověděl okamžitě hospodský „království má smutek“.
Mistr šermíř se zastavil v půli cesty a podíval se na oba muže.
„Je to královský výnos“ vysvětloval Tom omluvně „dnes nesmím nikomu nalévat“.
Hilarius změnil směr svých kroků a zamířil za výčepní pult. Sebral z police džbánek a naplnil ho z jednoho z pivných sudů až po okraj. Pak vzal z další police jeden z korbelů a jal se dokončit svou cestu ke svému místu v rohu. Herold, který celou scénu s úžasem a rozhořčením sledoval, se konečně vzpamatoval, rozvinul, královský výnos, odkašlal si a začal předčítat.
„ [FONT=Times New Roman, serif]Z nařízení Jeho královského veličenstva,[/FONT]
[FONT=Times New Roman, serif]se dnešní den, to jest dvacátý osmí den měsíce listopadu vyhlašuje za den smutku v celém království. Stejně jako náš otec, Simeon VII., tak i my truchlíme nad ztrátou našeho bratra ,Simeona , který padl v bitvě u Krásné Hůrky a rozhodli jsme se pokračovat v tradici započaté naším loni zesnulým otcem.[/FONT] [FONT=Times New Roman, serif]Proto zapovídáme v tento den jakékoliv oslavy a veselice, jakož i trhy a podávání nápojů alkoholických ve všech hostincích a nálevnách. Dále pak přikazujeme, aby naši poddaní věnovali vzpomínku památce našeho zesnulého bratra a v kostelech a svatyních byli slouženy mše za spásu jeho duše. [/FONT]
[FONT=Times New Roman, serif]Tak jsme rozhodli My[/FONT]
[FONT=Times New Roman, serif]Kvirian I. z vůle všech bohů král Sedmihorský, vévoda Drakonínský, vládce přilehlých držav.[/FONT]“
Herold dočetl, smotal svitek a významně pohlédl na Hilaria. Ten hleděl klidně na mladého královského vyvolávače a upíjel přitom své pivo.
„Neslyšel jsi?“ obořil se na něho rozlobeně mladík „ Je zapovězeno podávat alkoholické nápoje v putykách.“
„Nevšiml jsem si, že by mi někdo něco podal.“ Dostalo se mu odpovědi.
„Samozřejmě je tím myšlen i prodej“ nedal se herold.
„Nehodlám za to pivo platit.“
Herold se s udiveným výrazem otočil na hostinského. Ten jen omluvně pokrčil rameny, ale z jeho výrazu obličeje bylo vidět, že se dobře baví. Ta heroldova poznámka o „putyce“ se mu ani za mák nelíbila a měl radost jak ho Hilarius setřel. Navíc mu nedělalo problém pozvat jeden den hosta, který svou útratu po zbytek roku hradil vzorně i s tučným spropitným.
Herold šlehal zlostnými pohledy z jednoho na druhého. Tohle měl být poměrně snadný úkol. Měl jen objet pár hostinců a svatyní i přes nepříjemné počasí by to zvládl za dopoledne a mohl se vrátit na hrad k teplému krbu. Vzpomněl si na kolegy jež služba toho dne hnala do hraničních vesnic. Ti se vrátí nejdříve až v noci, někteří až nazítří. Poškleboval se jim v duchu, když brzy ráno přijímali své úkoly. Teď byl v první hospodě a hned problém.
„Navíc, ten výnos je plný faktických chyb.“ Pokračoval Hilarius „A tak nemá cenu zlámané grešle.“
„Jakých chyb?“ vytřeštil herold nevěřícně oči.
„Jednak, Kvirian a Simeon nebyli bratři“ pokračoval mistr meče „a pak Simeon nepadl v bitvě.“
„Jak, jak se opovažuješ?“ soukal ze sebe šokovaný, rozhořčený a i trošku vystrašený mladík v královských barvách. Takové rouhání proti královskému majestátu bylo na něho moc.
„ Víš co mladej,“ povídá mírně Hilarius „uklidni se, dej si mošt nebo kozí mlíko, když už tu máváš tím výnosem, sedni si a poslouchej.“
Herold si vzal od hospodského korbel s jablečným moštem a přisedl k němu. Ač byl sám moc mladý, aby zažil Hilaria ve službě i on o něm slýchal vyprávět a nechtělo se mu dostat se s ním do křížku.
„ Tenkrát to byla na hradě dvojnásobná radost a dvojnásobné neštěstí.“ začal ten co seděl u daleko lepšího nápoje. „ Radost, protože se nenarodil jen malý Simeon, dědic království a po všechny časy rozmnožitel říše, ale i protože v domě purkrabího měli stejný počinek. Narodil se jim tam malý Kvirian. A tudíž ti dva nejsou bratři. No, a neštěstí protože jim oběma umřely matky při porodu. Jak královna Kunhuta, tak vévodkyně Valburga, žena purkrabího. Oba hošíci byli vychováváni společně. Rodem si byli skoro rovni, neboť purkrabí byl prvním šlechticem království a v nepřítomnosti panovníka ho také často zastupoval. Já sám jsem byl pak urče pro bojový výcvik chlapců a jako jejich tělesná stráž. Jo, to byli časy.
Od začátku mezi nimi nikdo nedělal žádné rozdíly, ani král a ani oni mezi sebou. Žili jako bratři. Když nabrali trochu rozumu, věděli oba, jaký je jejich osud, že Simeon bude králem a Kvirian ne, ale nijak je to nerozdělilo. Simeon se na Kviriana nepovyšoval a Kvirian Simeonovi nezáviděl. Naopak si z něj pro to často přátelsky utahoval. Ač byli ve všech povinnostech i lumpárnách jednotní, přece byli povahou i umem úplné protiklady. Simeon byl spíše vážný a hloubavý, zatím co Kvirian veselý a rozpustilý. Někdy mi přišlo na mysl, že by jim měli otcové oznámit, že se rozhodli jim jejich budoucí role prohodit. Tak by ze Simeona spadlo břímě odpovědnosti a on by si mohl najít více času na zábavu. Kvirian by se zase pod tou vahou zklidnil a více zvážněl. Jak jsem mohl vědět, že mi dá osud, alespoň u jednoho za pravdu?
Při bojových dovednostech, které jsem je učil, tomu bylo zase přesně naopak. Simeon byl skvělý student, vše mu šlo skoro samo. Kteroukoliv zbraň vzal do ruky, tou se naučil rychle a dobře vládnout. Naproti tomu Kvirianovi nic samo nešlo, vše se musel dlouho učit, ale nahrazoval to svou pílí. Dřel na cvičišti do úmoru, dokud vše nezvládl perfektně. Podle mě je to výhoda, když si někdo musí svůj výcvik pořádně oddřít, tak nějak si získaných zkušeností více váží a je pak i opatrnější při jejich používání. Proto se tyto rozdíly projevovali u nich i v boji. Simeon se v souboji měnil z hloubavého mladíka v bezstarostného šermíře, který bral každý střet jako hru. Zatím co Kvirian v duelech zvážněl, vážil každý úder i kryt, každý krok, odhadoval soupeře a pak využil jeho slabin. Když ukončili svůj výcvik, byli oba vynikajícími bojovníky a přece byl styl boje každého z nich úplně jiný.
Pak přišly ty hůrecké události. Krásnou Hůrku vyženil purkrabí, když se znovu oženil. Na rozdíl od našeho krále, který se přes smrt královny nikdy úplně nepřenesl. Jenže Hůrecko patřilo lénem ke království Stovolskému a diplomatická jednání nepřinesla kýžené připojení Hůrecka k našemu království. A tak se začalo jednat mečem. Boje sice trvaly celé léto, ale byla jednostranná záležitost. Obyvatelstvo stálo na naší straně. Kazibrod, stovolský král byl tak zadlužený, že nikdy nedal dohromady pořádnou armádu. Většinu jeho vojska tvořili žoldáci, kterým žold měla dělat kořist z drancování a takoví nejsou moc žhaví do bitvy, když mzda je nejista. Oba mladí šlechtici si tam získali první ostruhy na poli válečném.
Nakonec přišel podzim a náš král většinu vojska stáhl. Nechal jen posádky na hradech, což byly většinou místní a větší oddíl pod vedením Simeona, aby dohlížel na správu a pořádek v kraji. Mě pak k němu přidělil jako pobočníka a „chůvu“. Kvirian s otcem doprovázeli krále zpět na královský hrad.
Jezdili jsme s princem po kraji a dohlíželi na opravy škod, když se k nám donesla zpráva, že se v hostinci v Krásné Hůrce usadila malá skupinka Paladinů božích. Král tyhle náboženské fanatiky, kteří mají potřebu mlátit po hlavě jiné, protože dávají svým bohům jiná jména, nikdy neměl rád. Průjezd přes naše království jim byl zapovězen a kdyby ti tupci věděli, že už je Hůrecko pod naší správou asi by se mu obloukem vyhnuli. Takhle byl Simeon nucen vzít mě a pár jezdců a jet zkontrolovat jestli tam ti rabijáti nedělají nějakou neplechu. Oni si rádi ve jménu svého „svatého“ poslání přilepšovali z cizího.
Když jsme dorazili do hostince, byli zrovna v nejlepším. Opilí rozbíjeli hospodu a vykřikovali urážky na našeho krále. Všichni hosté byli pryč, jen hostinský se krčil v rohu, třásl se a počítal škodu. Bylo jich sedm a byli to všichno sekerníci boží. Ti nejdou v čele útoku, ale za hlavním vojskem. Dvoubřitými sekerami dorážejí raněné nepřítele, aby jim tak ulehčili od jejich hříchů na tomto světě a hned na to i od jejich plných kapes. Simeon jim řekl kdo je a vyzval je, aby okamžitě opustili vesnici i kraj. Jenže oni byli tak zpitomělí chlastem, že si jeho mírnost vyložili jako slabost a začali na něho dorážet a urážet jeho, i celou jeho královskou rodinu včetně zesnulé matky. V tu chvíli jsem v princových očích uviděl ten záblesk, který míval vždy před soubojem a v jeho průběhu. Ten záblesk bezstarostnosti, když z něho spadlo břímě povinností a nebylo nic než on a soupeř. Tasil meč a rozkázal nám, abychom se do toho nemíchali. Těch sedm tasilo krátké meče a dlouhé dýky, které byli součástí jejich výzbroje, protože se s nimi dobře podřezávají krky. Sekery nemohli použít, neboť ty byly po zatínány do různého dřevěného vybavení hostince. I když jich bylo tolik nemohli se Simeonovi rovnat ani za střízliva, natož ve stavu v jakém se nacházeli. Jejich upachtěné výpady a nemotorné kryty, byly v přímém kontrastu s jeho bojovnou hravostí. Kryt střídal úder a úder kryt. Točil se mezi nimi v piruetách jako toreador v aréně s býkem. Tu přiskočil k jednomu a hned častoval výpady druhého. Opilci nevěděli kde jim hlava stojí. Za krátkou chvíli už zůstali jen tři, zatímco zbylí se váleli na zemi v bolestných výkřicích. Simeon utočil schválně tak, aby nešlo o smrtelné rány, ale aby byli na tolik vážně zranění, že je to vyřadí z dalšího boje. Tu jeden z těch tří ve světlé chvilce udělal nečekaný výpad na Simeonův odkrytý bok. Princ rychle ustoupil o krok dozadu, aby se ráně vyhnul. Šlápl při tom na uraženou nohu od stolu. Ta jeho mu podjela a on padl dozadu přímo na sekeru zaťatou do dřevěného sloupu. Její druhé ostří mu při dopadu na něj rozpoltilo hlavu. Stáli jsme tam všichni jako opaření. Po notné chvíli jsem se vzpamatoval. Srazil jsem několika ranami pěstí v železné rukavici ty zbylé tři. Vojáci je všechny ošetřili a svázali. Jednoho z vojáku jsem poslal s dopisem ke kapitánovi oddílu. Byli v něm rozkazy na nejbližší dny. A my zbylí jsme se vydali se zajatci a mrtvým princem na královský hrad.“
Hilarius se odmlčel a rozhlédl se po hospodě. Ač v ní bylo plno až k prasknutí, přece tu bylo ticho jako v kostele. Všechny pohledy viseli na jeho rtech a žadonili o to, aby pokračoval.
O Hilariovi se vědělo, že je málo mluvný a spíše samotář. Přesto měl někdy nad korbelem piva chvíle, kdy se nořil do vzpomínek a pak se z něho chrlily proudy příběhů. Když taková chvíle nastala, rozkřiklo se to po vsi rychlostí blesku a v tu chvíli neměl nikdo na práci nic, co by nepočkalo na další den. Všichni seděli a napjatě čekali jak příběh skončí. Všichni ho sice znali, ale po značné úpravě královských kronikářů, kteří dbali na to, aby činy a skutky panovníků, jakož i jejich příbuzných měli patřičnou úctu a vážnost. Což ve skutečnosti znamenalo, že si prach sprostě vymýšleli.
Hilarius se ponořil zpět do vzpomínek a pokračoval.
„ Pro krále to byla rána. Přišel o jediného syna a dědice trůnu. V jeho letech se už s novým potomkem počítat nemohlo a země tak stála před bojem o trůn a občanskou válkou. Proto musel jít všechen smutek stranou. Bylo potřeba zajistit budoucí vládu a mír v zemi. Jakož i vyřešit tu hůreckou tragédii. Král se s purkrabím a několika dalšími šlechtici patřícími ke královské radě zavřel v trůním sále. Jednali dva dny. Nakonec král vyhlásil za následníka trůnu svého adoptivního syna Kviriana. Purkrabí nic nenamítal. Jednak byl králův přítel, pak kdo by namítal, že jeho syn bude král a v neposlední řadě měl z druhého manželství další děti a tak si zajistil i větší klid v rodině. Neboť jak je známo, ženy ač světice milují všechny děti, jen ne ty našich bývalých manželek. Myslím si, že v nich nějak pudově cítí ohrožení svých vlastních dětí a krácení jejich práv. Vévodkyně Johana z Krásné Hůrky sice proti Kvirianovi žádné nepřátelství nechovala a ani nenaznačila, ale přesto si myslím, že purkrabímu spadl velký balvan ze srdce.
Po tom co král zjistil, jak se celá ta nešťastná událost stala, zachoval se velmi mírně a laskavě. Těch sedm paladinů dal pořádně seřezat holemi a vyhnal je nahé do prvního sněhu z hradu i království. Před nimi jeli heroldi a vyhlašovali, co ti darebáci učinili stejně jako králův zákaz, aby jim kdokoliv pomáhal. Mě i ostatní vojáky nechal král bez trestu, protože jsme jednali na princův rozkaz. Přesto jsem opustil službu a každý den tu zapíjím svou hanbu, že jsem prince nedokázal ochránit“ dokončil mistr šermíř smutně svůj příběh.
„Takže náš král nemá královskou krev?“ zeptal se ho herold udiveně.
„To netvrdím“ ohradil se Hilarius „víš oba ti hoši si vlastně byli dost podobní. Černé vlasy, černé oči, oba měli hodně světlou pleť a oba svůj vzhled nepobrali po rodičích, ale po někom ze vzdálenějších předků. Jen ten kdo je dobře znal v jejich několika rysech, grimasách a gestech poznal jejich rodiče. Já je znal dobře a kdybych nevěděl kdo čí je, řekl bych, že Kvirian je králův a Simeon purkrabího.“
„Ale jak by to bylo možné?“ vyhrkl udiveně herold.
„Když se narodili, tak měli za kojnou a chůvu slepou Uršulu. Ta sama o dítě přišla a byla jediná pro ten úkol vhodná osoba. No a slepá se jí neříkalo protože by špatně slyšela. Nebyla sice slepá úplně, ale na deset loktů nerozeznala jablko od brambory. Já si myslím, že je prostě nechtíc prohodila. Jejich otcové měli tenkrát jiné starosti a mimina jsou stejně všechna stejná.“
Herold poděkoval za příběh a rychle pospíchal, aby dokončil své obchůzky. Na zpáteční se však nevydal na hrad, ale zamířil do hospody, kde stále ještě seděl Hilarius, vyprávěl historky ze starých bitev a všichni přítomní naslouchali jeho příběhům. U dveří málem vrazil do mladíka zahaleného v kápi. I ten pozorně poslouchal, čelo měl svraštělé starostmi jako to u něho lidé často vídali v posledním roce, ale v koutcích mu hrál mírný úsměv. Šermířovy příběhy sice nebyli podle oficiálních zápisů v kronikách, ale lidem se líbí. Bylo na nich vidět, že je to nestaví proti jejich králi, ale naopak že je to k němu přibližuje, když slyší, že i on je jen člověk, který má své radosti i starosti. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nečekal by na Hilaria, žádný trest, říkal si mladík, copak se můžu zlobit na svého starého mistra.
.
Naposledy upraveno moderátorem:
ale příběh zůstane