DeletedUser40956
Guest
Zápis s deníku Michaela Medonose
Dnes je 24.11., právě zbývá měsíc do Vánoc a já ze své hlavy nemohu dostat myšlenky na rodinu žijící v mé vesničce 026 – Zakov. Jak se asi mají? Poté co opět na náš milovaný svět přibylo další tajemství, jsem byl společně s mým oddílem lučištníků na koni vyslán pro jeho získání.
Mimo hlodavých myšlenek na rodinu a domov mě však tíží ještě jedna věc. Očekávali jsme, že už budeme touto dobou na místě, ale stále jsme se nevymotali z místního Černého lesa. Povídá se toho o něm hodně, ale naše jednotka je složena ze samých ostřílených válečníků a tak se zprvu stal Černý les spíše terčem posměchu. Volali jsme do lesa, že se nebojíme a že pověsti o něm jsou pravdivé asi jako prohlášení, že náš král je mírumilovný.
Dnes by zřejmě všichni válečníci vzali své výroky zpět, když by to byť jen trochu pomohlo zlepšit naši situaci.
„Michaeli,“ zavolá na mě z čista jasna Matinezz, „raději spi, máš dnes v noci druhou hlídku.“
„Dobrá“ odvětím mrzutě a ulehám na jehličí.
...
Přijde mi, že sem jen zavřel a otevřel oči, ale tma mnohonásobně zhoustla a určitě je již čas, abych Martinezze na hlídce vystřídal. Došoupu se tedy tiše k němu a mírně mu na znamení střídání stisknu rameno. Ovšem nijak nereaguje. „Že by usnul?“ tiše si mumlám pod vousy a silně s ním zatřesu. Opět nic.
Třesu s ním stále silněji a silněji, ale bez reakce a tak na něj začnu mluvit. „Martinezzi,“ snažím se co nejtišeji volat „vzbuď se!“ Ale nic se neděje, a tak zesiluji hlas. Začínám volat čím dál, tím víc hlasitěji až už skoro ječím „Hej!, Martinezzi!, vstávej!“
Najednou propadám panice. Mé ječení by ho už přeci dávno muselo vzbudit a současně s tím i celý náš oddíl. Něco se děje. Cožpak jen sním?
Rychle popadám křesadlo a zapaluji nejbližší louč. Pohled na můj oddíl mě naprosto šokuje. Zde v Černém lese leží přes dvě stovky mých přítel a jsou požíráni ohavnými červy. Červů zde snad musí být milióny. Tvoří jednu ucelenou masu a pokrývají všechna těla.
Náhle se otáčejí za světlem mé louče a já ji rychle pouštím na zem. Je ale pozdě. Cítím už na svých holeních jejich sliz a zakusující se kusadla trhající mé léty vypracované svalstvo. Šíleně řvu a padám na zem, kde se mi další stovky červů řinou do mých úst a krku a snaží se nasoukat se do uší a do nosu. Zde v mučící bolesti vypouštím duši v myšlenkách na domov a Vánoce, které již nestihnu oslavit.
Naše armáda byla doslova pohlcena Černým lesem...
Dnes je 24.11., právě zbývá měsíc do Vánoc a já ze své hlavy nemohu dostat myšlenky na rodinu žijící v mé vesničce 026 – Zakov. Jak se asi mají? Poté co opět na náš milovaný svět přibylo další tajemství, jsem byl společně s mým oddílem lučištníků na koni vyslán pro jeho získání.
Mimo hlodavých myšlenek na rodinu a domov mě však tíží ještě jedna věc. Očekávali jsme, že už budeme touto dobou na místě, ale stále jsme se nevymotali z místního Černého lesa. Povídá se toho o něm hodně, ale naše jednotka je složena ze samých ostřílených válečníků a tak se zprvu stal Černý les spíše terčem posměchu. Volali jsme do lesa, že se nebojíme a že pověsti o něm jsou pravdivé asi jako prohlášení, že náš král je mírumilovný.
Dnes by zřejmě všichni válečníci vzali své výroky zpět, když by to byť jen trochu pomohlo zlepšit naši situaci.
„Michaeli,“ zavolá na mě z čista jasna Matinezz, „raději spi, máš dnes v noci druhou hlídku.“
„Dobrá“ odvětím mrzutě a ulehám na jehličí.
...
Přijde mi, že sem jen zavřel a otevřel oči, ale tma mnohonásobně zhoustla a určitě je již čas, abych Martinezze na hlídce vystřídal. Došoupu se tedy tiše k němu a mírně mu na znamení střídání stisknu rameno. Ovšem nijak nereaguje. „Že by usnul?“ tiše si mumlám pod vousy a silně s ním zatřesu. Opět nic.
Třesu s ním stále silněji a silněji, ale bez reakce a tak na něj začnu mluvit. „Martinezzi,“ snažím se co nejtišeji volat „vzbuď se!“ Ale nic se neděje, a tak zesiluji hlas. Začínám volat čím dál, tím víc hlasitěji až už skoro ječím „Hej!, Martinezzi!, vstávej!“
Najednou propadám panice. Mé ječení by ho už přeci dávno muselo vzbudit a současně s tím i celý náš oddíl. Něco se děje. Cožpak jen sním?
Rychle popadám křesadlo a zapaluji nejbližší louč. Pohled na můj oddíl mě naprosto šokuje. Zde v Černém lese leží přes dvě stovky mých přítel a jsou požíráni ohavnými červy. Červů zde snad musí být milióny. Tvoří jednu ucelenou masu a pokrývají všechna těla.
Náhle se otáčejí za světlem mé louče a já ji rychle pouštím na zem. Je ale pozdě. Cítím už na svých holeních jejich sliz a zakusující se kusadla trhající mé léty vypracované svalstvo. Šíleně řvu a padám na zem, kde se mi další stovky červů řinou do mých úst a krku a snaží se nasoukat se do uší a do nosu. Zde v mučící bolesti vypouštím duši v myšlenkách na domov a Vánoce, které již nestihnu oslavit.
Naše armáda byla doslova pohlcena Černým lesem...
