DeletedUser41866
Guest
… zledovatělá pokrývka křupala pod údery okovaných bot a jeho nohy se dál a dál bořily do sněhové závěje. Nezahlazoval stopy, nestaral se o zlomené větvičky, ani se neohlížel zpět. Snahu skrýt se, vzdal už před pár hodinami. Jeho vědomí se upíralo k jedinému cíli: jít a nezastavovat. Věděl, co se stane, pokud to prosté pravidlo poruší. Ach ano, nechtěl zemřít. Ne, on nezemře, protože nesmí.
Příliš mnoho na něj spoléhalo, příliš mnoho musel ještě vykonat. Jak by si mohl dovolit odejít v takový čas? Copak by nebyl nazýván zbabělcem, slabochem a zrádcem své krve, kdyby utekl před nesnázemi života? Neodejde, nevzdá se! Zastavit se, spočinout na pár kraťoučkých okamžiků v konejšivé náruči spánku a nechat plynout svět okolo, to by bylo příliš snadné. Takovou radost jim neudělá.
Krák…Krák…
Zastavil se a ztěžka oddechoval. Srdce mu bušilo v děsivém rytmu, jak se několik posledních hodin prodíral zavátým lesem, bez ustání a chvilky odpočinku. Až teď mu to došlo. Ticho. To děsivé ticho, které následovalo po dvojitém zakrákání havrana. Nikde ani živáčka, ani stopy po jeho početné armádě. Jen mrazivá temnota, která se vkrádala do každého zákoutí jeho losího pláště.
Nic, jen tma se kloubila s temnotou, a on marně otáčel hlavu všemožnými směry, aby zahlédl blížící se hrozbu… samotnou smrt.
Těžko mohl hádat, kolik času uběhlo od té osudové chvíle. Jeho vzpomínky pokrývala stejná nepřirozeně hustá mlha, jako panovala v Lese. Válka s městem ležícím na sever od Lesa trvala již příliš dlouho a lid hladověl… musel ji ukončit a tak zvolil cestu, které se neodvážil panovník San Ilienu po celá staletí! Skrze Les vedla prastará stezka, dost široká pro vojenský oddíl. Bylo by snadné na druhé straně zaskočit nepřipraveného protivníka a získat tak tolik potřebnou výhodu nutnou pro zvrat ve válce (starobylý hvozd rozkládající se mezi dvěma městskými státy byl zdrojem nesčetného množství pověr a povídaček, z nichž jedna se zdála nepravděpodobnější než druhá… všechny však měly něco společného. Strach. Nejistotu. A jistou smrt).
Jenže vše se pokazilo. Čekala je zima, tak šílená zima, že ani nejteplejší kožichy je nedokázaly ochránit. Chlad byl všudypřítomný, zalézal pod každičkou vrstvu oděvu, vkrádal se pod kůži i do mysli vojáků a jejich velitelů. Po nějaké době dezertovali první, brzy je následovali další a nedlouho poté se armáda rozpadla na skupinky zbídačených mužů, kteří už ani zdaleka nepřipomínali chrabré rytíře. A pak se to stalo. Metr hluboký sníh pokryl i samotnou stezku a celý oddíl obklopila neprostupná mlha, dvakrát zakrákal havran, kterého nikdo nikdy neviděl a les opět potemněl. Bylo to znamení, tehdy však ještě nedokázal rozpoznat jak strašlivé.
Objevily se stíny. Stíny v temnotě. Zaplavila je nepředstavitelná hrůza a děs. Snad každý, sebelépe vycvičený voják, zahodil zbraň a snažil se najít cestu z lesa. Nešlo to. Teď už to chápal. Jakmile vás Les jednou pohltí, už vás zpět nepustí. Je to jeho krvavé právo. A oni ho musí respektovat.
Prostoupil jím překvapivý klid. Hrůza ze smrti i odvaha čelit svému osudu, vše bylo pryč. Už chápal, že útěk jen oddálil nevyhnutelné. Nechal za sebou méně zdatné muže, ale získal tím jen pár prchavých hodin navíc. Po levé straně zaslechl křik, táhlý, nepřirozeně silný křik. Někdo zemřel. Kromě té mlhavé sekundy, kdy mu mužův řev drásal uši, nezaslechl vůbec nic, ať napínal uši sebevíc. Ani kroky, ani kapku krve padající z doruda obarvené čepele. Náhle jím projel chlad tak intenzivní, že ztuhl v okamžiku na místě, neschopen pohybu, víčka se mu zatáhla sama od sebe. Tma.
Nabyl ztracený klid, otevřel oči a pohlédl vstříc smrti.
Už se na něj usmívala.
Dvakrát zakrákal havran a zemi pokryla sprška krve.
Příliš mnoho na něj spoléhalo, příliš mnoho musel ještě vykonat. Jak by si mohl dovolit odejít v takový čas? Copak by nebyl nazýván zbabělcem, slabochem a zrádcem své krve, kdyby utekl před nesnázemi života? Neodejde, nevzdá se! Zastavit se, spočinout na pár kraťoučkých okamžiků v konejšivé náruči spánku a nechat plynout svět okolo, to by bylo příliš snadné. Takovou radost jim neudělá.
Krák…Krák…
Zastavil se a ztěžka oddechoval. Srdce mu bušilo v děsivém rytmu, jak se několik posledních hodin prodíral zavátým lesem, bez ustání a chvilky odpočinku. Až teď mu to došlo. Ticho. To děsivé ticho, které následovalo po dvojitém zakrákání havrana. Nikde ani živáčka, ani stopy po jeho početné armádě. Jen mrazivá temnota, která se vkrádala do každého zákoutí jeho losího pláště.
Nic, jen tma se kloubila s temnotou, a on marně otáčel hlavu všemožnými směry, aby zahlédl blížící se hrozbu… samotnou smrt.
Těžko mohl hádat, kolik času uběhlo od té osudové chvíle. Jeho vzpomínky pokrývala stejná nepřirozeně hustá mlha, jako panovala v Lese. Válka s městem ležícím na sever od Lesa trvala již příliš dlouho a lid hladověl… musel ji ukončit a tak zvolil cestu, které se neodvážil panovník San Ilienu po celá staletí! Skrze Les vedla prastará stezka, dost široká pro vojenský oddíl. Bylo by snadné na druhé straně zaskočit nepřipraveného protivníka a získat tak tolik potřebnou výhodu nutnou pro zvrat ve válce (starobylý hvozd rozkládající se mezi dvěma městskými státy byl zdrojem nesčetného množství pověr a povídaček, z nichž jedna se zdála nepravděpodobnější než druhá… všechny však měly něco společného. Strach. Nejistotu. A jistou smrt).
Jenže vše se pokazilo. Čekala je zima, tak šílená zima, že ani nejteplejší kožichy je nedokázaly ochránit. Chlad byl všudypřítomný, zalézal pod každičkou vrstvu oděvu, vkrádal se pod kůži i do mysli vojáků a jejich velitelů. Po nějaké době dezertovali první, brzy je následovali další a nedlouho poté se armáda rozpadla na skupinky zbídačených mužů, kteří už ani zdaleka nepřipomínali chrabré rytíře. A pak se to stalo. Metr hluboký sníh pokryl i samotnou stezku a celý oddíl obklopila neprostupná mlha, dvakrát zakrákal havran, kterého nikdo nikdy neviděl a les opět potemněl. Bylo to znamení, tehdy však ještě nedokázal rozpoznat jak strašlivé.
Objevily se stíny. Stíny v temnotě. Zaplavila je nepředstavitelná hrůza a děs. Snad každý, sebelépe vycvičený voják, zahodil zbraň a snažil se najít cestu z lesa. Nešlo to. Teď už to chápal. Jakmile vás Les jednou pohltí, už vás zpět nepustí. Je to jeho krvavé právo. A oni ho musí respektovat.
Prostoupil jím překvapivý klid. Hrůza ze smrti i odvaha čelit svému osudu, vše bylo pryč. Už chápal, že útěk jen oddálil nevyhnutelné. Nechal za sebou méně zdatné muže, ale získal tím jen pár prchavých hodin navíc. Po levé straně zaslechl křik, táhlý, nepřirozeně silný křik. Někdo zemřel. Kromě té mlhavé sekundy, kdy mu mužův řev drásal uši, nezaslechl vůbec nic, ať napínal uši sebevíc. Ani kroky, ani kapku krve padající z doruda obarvené čepele. Náhle jím projel chlad tak intenzivní, že ztuhl v okamžiku na místě, neschopen pohybu, víčka se mu zatáhla sama od sebe. Tma.
Nabyl ztracený klid, otevřel oči a pohlédl vstříc smrti.
Už se na něj usmívala.
Dvakrát zakrákal havran a zemi pokryla sprška krve.
