DeletedUser
Guest
Černý les byl toho dne nezvykle poklidný. Až příliš poklidný. Proto Matyáš váhal. Má se tam vydat, nebo ne?? Možná už lepší příležitost nebude. Jenomže les byl toho dne opravdu zvláštní. Vítr, který se obvykle proháněl v korunách stromů, jakoby zmizel. Žádné vraní krákorání, ze kterého by běhal mráz po zádech. Matyáš věděl, že pokud se tam vydá, nemusí se vrátit. Ale touha sehnat něco, z čeho by mohl vyžít nejen on, ale i jeho mladší sestra, ho táhla přímo do toho zlověstného ticha. Když prošel okrajovým houštím, obklopila ho temnota a zvláštní mrtvo. Matyáš zatl zuby a vydal se dál. Myslel na svou sestru. Už nikoho jiného nemá. Rodiče nepoznal a jeho starší sestra Tereza zmizela před půl rokem. Vzpomínal, jak si spolu hrávali v jabloňovém sadu. Teď se musí postarat o Amálku. Ona mu věří. Sám pro sebe se usmál a vydal se hlouběji mezi stromy.
Hlavou se mu honily pověsti o Černém lese. A o temných záhadách, které se k němu pojily. Už od malička ho všichni z vesnice strašili historkami o zlu, které tento les okupovalo. Asi před rokem se tu ztratila celá armáda krále Františka XVII., která se vracela z vítězného tažení proti povstalcům na druhém konci říše. A od toho dne, co Matyáš věděl, už nikdo do lesa nevkročil. Nikdo nikdy nezjistil, co se tehdy stalo. A všichni se báli. On také. Ale musí být statečný, protože Amálka ho potřebuje. Ze zamyšlení ho vytrhlo prasknutí větvičky někde za ním. V doposud tichém lese se to rozléhalo děsivou ozvěnou. Matyáš se otočil. Za ním nikdo nebyl. Jenom prasklá větvička ležela v mechu. Matyáš přišel až k ní a opatrně ji vzal do ruky. Jabloň. Ale jabloně nikde poblíž nerostou. Tak kde se tady vzala?? Přímo kolem jeho hlavy proletěl s charakteristickým pištěním netopýr. Matyáš se netopýrů nikdy nebál, ovšem nikdy se s nimi nesetkal v takovéto blízkosti. Teď ho zachvátila panika. Dal se do běhu.
Už ani nevěděl, jak dlouho vlastně běží, tak si začal pohrávat s myšlenkou krátkého odpočinku. Zastavil se a pomalu vydýchával pozůstatky svého bezhlavého úprku. Všiml si, že kousek od něj poblikává nějaké malé světýlko. Bludička?? Napadlo ho. Ne, ty svítí jasněji, říkal si, když se k tomu světýlku blížil. Opravdu to není bludička, protože ty přece neexistují. A navíc tohle se ho nesnaží nikam vést, pořád to zůstává na místě, takže to přece nemůže být bludička. Ale co když přece jenom... Přemítal. Až přišel k tomu světýlku. To tam na něj trpělivě čekalo, stále poblikávajíc. Vzal ho do ruky. V tu chvíli jakoby teplota v lese klesla z teplého letního dne pod bod mrazu. Světýlko začalo narůstat a Matyášovi se v hlavě ozvaly hlasy. Hloupý, hloupý chlapec. Chytil se do pasti a teď už mu není pomoci. Světýlko stále rostlo. Co se se mnou stane?! Vykřikl Matyáš. Umřeš. Odpověl mu tichý hlas za ním. Matyáš se otočil a stanul tváří v tvář nějaké holce. Kdo jsi?? Zeptal se jí. Někoho mu připomínala. Mám spoustu jmen. Každý mě nazývá jinak. Měním se. Stěhuji se z těla do těla. V jednu chvíli mohu být třeba malý mravenec, v druhou majestátní orel. Teď jsem člověkem. Ano, tohoto těla se nechci jen tak vzdát. Jak že se ta dívka jmenovala?? Už nevím. Přišla asi před půl rokem. Lidé už do Černého lesa skoro nechodí. Až ty. Přišels právě v čas. Byla silná, vydržela víc než všichni ti vojáci. Bohužel i její tělo se za chvíli rozpadne a mně se velice líbí být člověkem. Ale ty ses ptal, kdo jsem, že?? Jsem temná duše tohoto lesa. A teď se zmocním tvého těla. Není to nic osobního, pouze otázka přežití. Nějaká hrdinská poslední slova??
Tereza. Zašeptal Matyáš. Pak zvedl hlavu, podíval se dívce do očí a i když se mu třásl hlas, odhodlaně řekl: Jmenovala se Tereza a byla to moje sestra.
Hlavou se mu honily pověsti o Černém lese. A o temných záhadách, které se k němu pojily. Už od malička ho všichni z vesnice strašili historkami o zlu, které tento les okupovalo. Asi před rokem se tu ztratila celá armáda krále Františka XVII., která se vracela z vítězného tažení proti povstalcům na druhém konci říše. A od toho dne, co Matyáš věděl, už nikdo do lesa nevkročil. Nikdo nikdy nezjistil, co se tehdy stalo. A všichni se báli. On také. Ale musí být statečný, protože Amálka ho potřebuje. Ze zamyšlení ho vytrhlo prasknutí větvičky někde za ním. V doposud tichém lese se to rozléhalo děsivou ozvěnou. Matyáš se otočil. Za ním nikdo nebyl. Jenom prasklá větvička ležela v mechu. Matyáš přišel až k ní a opatrně ji vzal do ruky. Jabloň. Ale jabloně nikde poblíž nerostou. Tak kde se tady vzala?? Přímo kolem jeho hlavy proletěl s charakteristickým pištěním netopýr. Matyáš se netopýrů nikdy nebál, ovšem nikdy se s nimi nesetkal v takovéto blízkosti. Teď ho zachvátila panika. Dal se do běhu.
Už ani nevěděl, jak dlouho vlastně běží, tak si začal pohrávat s myšlenkou krátkého odpočinku. Zastavil se a pomalu vydýchával pozůstatky svého bezhlavého úprku. Všiml si, že kousek od něj poblikává nějaké malé světýlko. Bludička?? Napadlo ho. Ne, ty svítí jasněji, říkal si, když se k tomu světýlku blížil. Opravdu to není bludička, protože ty přece neexistují. A navíc tohle se ho nesnaží nikam vést, pořád to zůstává na místě, takže to přece nemůže být bludička. Ale co když přece jenom... Přemítal. Až přišel k tomu světýlku. To tam na něj trpělivě čekalo, stále poblikávajíc. Vzal ho do ruky. V tu chvíli jakoby teplota v lese klesla z teplého letního dne pod bod mrazu. Světýlko začalo narůstat a Matyášovi se v hlavě ozvaly hlasy. Hloupý, hloupý chlapec. Chytil se do pasti a teď už mu není pomoci. Světýlko stále rostlo. Co se se mnou stane?! Vykřikl Matyáš. Umřeš. Odpověl mu tichý hlas za ním. Matyáš se otočil a stanul tváří v tvář nějaké holce. Kdo jsi?? Zeptal se jí. Někoho mu připomínala. Mám spoustu jmen. Každý mě nazývá jinak. Měním se. Stěhuji se z těla do těla. V jednu chvíli mohu být třeba malý mravenec, v druhou majestátní orel. Teď jsem člověkem. Ano, tohoto těla se nechci jen tak vzdát. Jak že se ta dívka jmenovala?? Už nevím. Přišla asi před půl rokem. Lidé už do Černého lesa skoro nechodí. Až ty. Přišels právě v čas. Byla silná, vydržela víc než všichni ti vojáci. Bohužel i její tělo se za chvíli rozpadne a mně se velice líbí být člověkem. Ale ty ses ptal, kdo jsem, že?? Jsem temná duše tohoto lesa. A teď se zmocním tvého těla. Není to nic osobního, pouze otázka přežití. Nějaká hrdinská poslední slova??
Tereza. Zašeptal Matyáš. Pak zvedl hlavu, podíval se dívce do očí a i když se mu třásl hlas, odhodlaně řekl: Jmenovala se Tereza a byla to moje sestra.