- Počet poděkování
- 20
Vesnice Kallipolis, v jazyce dávných ras "krásné město", byla nyní rozbořeným a nepříliš hezkým místem. Po kdysi mohutných hradbách zbývaly už jen tu a tam roztroušené zbytky strážních věží, a vzhledem k obří chudobě se museli občané spokojit pouze s dřevěnými trámy, jejichž pojmenování "opevnění" bylo přinejmenším úsměvné. Na opravy klíčových budov ale suroviny prostě nebyly.
Dávné rasy již odešly a vystřídali je dnešní chamtiví a sobečtí lidé. Přinesli si sebou i svůj jazyk, jména (jak lidí, tak vesnic) však z nějakého prapodivného důvodu zůstala starodávná. I tak se stávalo, že lidé vůbec netušili, co jejich jméno vůbec znamená. Jedním z takových byl Anóitos, zchudlý šlechtic žijící ve sklepním bytečku místního panského dvora. Již několikrát upadl v nemilost, neboť jeho útoky na barbarské vesnice bývaly nepromyšlené - obvykle snížil oddanost pouze na 1 a knížeti Kallipole se tak nepřátelé vysmívali, že jest smolařem.
Když jednou Anóitos seděl na rozpadající se věži a lelkoval, uviděl náhle obrovské příchozí vojsko. Cizí armáda ve zlatých zbrojích přivážela i stovky katapultů. Anóitos se převelice lekl (nebyl totiž zrovna nejstatečnější) a rychle utíkal (co mu panděro dovolovalo) směrem k hlavní budově sdělit noviny pánovi vesnice.
Afuertés seděl na trůnu a modlil se sám k sobě. Považoval se totiž za boha a nutil své obyvatele, aby ho uctívali. Anóitos to nikdy nechápal, přesto se dle řádných zvyklostí připlazil až k trůnu a pronesl: "Můj bože, slituj se nade mnou a vyslyš mě." Afuertés naň ani nepohlédl, své poddané nesnášel. Vadilo mu, že nejsou peníze, aby stavěli jeho sochy všude po městě. Povzdychl si však - co když jde o něco důležitého? Poslal svého sluhu nazývaného Zameckios pryč, byť nerad, protože jeho máchaní vějířem bylo příjemné.
"Co chceš?" zeptal se opovržlivě Anóita. "Můj bože, přichází armáda ve zlatém brnění a katapulty!" kňoural vystrašeně náš hrdina. Afuertés pozdvihl obočí. Tato krajina byla nevlídná, kdo by měl zájem ji dobývat? Navíc nikdy neslyšel o vojácích zdobených zlatem... Ach, nejradši by je všechny hodil do pece, zlato roztavil a postavil z něj alespoň stometrovou sochu znázorňující jeho božství. Věděl však, že nemá žádnou šanci. Jeho posádka byla v rozkladu, plně bojeschopných mužů měl všehovšudy asi 300, přičemž někteří z nich neměli ani meč a hlídkovali s klackem nebo prakem.
"Vezmi si své kumpány a zkus příchozí vojsko přesvědčit, že dobytím tohoto ubohého města nic nezíská. Navíc zde sídlí bůh stvořitel světa, nemilosrdný, trestající, který pravil: všechny nepřátele nechám hořet ve věčném plamenu!" Anóitos polkl knedlík v krku. "Já bych měl něco řešit? A jak?" Málem se rozbrečel, se slovy "služebníček, služebníček" ale opustil trůnní sál a běžel za svými kamarády.
Za chvíli již na pohled zábavná družina vyjela z Kallipole vstříc svému osudu. Anóitos, Adalbertus, Kratas, Vonschelios a Tyranos, všichni zchudlí šlechtici již neschopní dobývat vesnice, jeli na nemohoucích starých oslech. Trvalo jim tak celý den, než dorazili do tábora. Zde se stali terčem posměšku všech vojáků. Brzy je obklíčili jezdci v blyštivých zlatých zbrojích a bílých pláštích a sborově se chechtali. Jeden z nich si sundal helmu a pravil: "Kdo jste, vandráci?"
Anóitos se podivil. Hovořící muž vypadal úplně jinak než lidé, které znal. Spíše připomínal ženu s dlouhými vlasy i řasami a plně rudými rty.
"Jsme vyslanci z města Kallipolis, u nějž se nacházíte! Přišli jsme vyjednávat," zamlumlal vystrašený Anóitos. Muž na koni se usmál a pravil: "Jmenuji se Bohus V. Jsem rád, že jste naše město nepřejmenovali. Ano, jsme ti, již tuto vesnici v dávných dobách založili. Pověz, jak se jmenuješ, mizero? Anóitos? To je vtip?"
Anóitos nechápal, co je na jméně tak zvláštního. Proč se všichni vojáci ve zlatých zbrojích za břicho popadají? "Anóite... Když uhodneš, co tvé jméno znamená v naší ušlechtilé řeči, nechám tvůj lid na pokoji!" Anóitos málem omdlel. Celý život nad tím přemýšlel, ale nikdy na nic kloudného nepřišel. "Jsem to ale matlák," zašeptal. Bohus V. ho ale slyšel, slezl z koně a mocně jej poplácal po zádech. "Výborně! Ano, tvé jméno znamená matlák. Sakr ve vaší řeči, nemýlím-li se," přátelsky mrkl. "Tuto vesnici nechám na pokoji, stejně jste ji celou zdemolovali..."
A tak se Anóitos neboli Sakr stal hrdinou Kallipole i jejím novým vládcem. Ihned po návratu totiž zjistil, že bůh Afuertés z města zbaběle utekl. Kallipolis zůstala nezávislá ještě po mnoho let, než padla za oběť jiné armádě. To už je ale jiný příběh.
Dávné rasy již odešly a vystřídali je dnešní chamtiví a sobečtí lidé. Přinesli si sebou i svůj jazyk, jména (jak lidí, tak vesnic) však z nějakého prapodivného důvodu zůstala starodávná. I tak se stávalo, že lidé vůbec netušili, co jejich jméno vůbec znamená. Jedním z takových byl Anóitos, zchudlý šlechtic žijící ve sklepním bytečku místního panského dvora. Již několikrát upadl v nemilost, neboť jeho útoky na barbarské vesnice bývaly nepromyšlené - obvykle snížil oddanost pouze na 1 a knížeti Kallipole se tak nepřátelé vysmívali, že jest smolařem.
Když jednou Anóitos seděl na rozpadající se věži a lelkoval, uviděl náhle obrovské příchozí vojsko. Cizí armáda ve zlatých zbrojích přivážela i stovky katapultů. Anóitos se převelice lekl (nebyl totiž zrovna nejstatečnější) a rychle utíkal (co mu panděro dovolovalo) směrem k hlavní budově sdělit noviny pánovi vesnice.
Afuertés seděl na trůnu a modlil se sám k sobě. Považoval se totiž za boha a nutil své obyvatele, aby ho uctívali. Anóitos to nikdy nechápal, přesto se dle řádných zvyklostí připlazil až k trůnu a pronesl: "Můj bože, slituj se nade mnou a vyslyš mě." Afuertés naň ani nepohlédl, své poddané nesnášel. Vadilo mu, že nejsou peníze, aby stavěli jeho sochy všude po městě. Povzdychl si však - co když jde o něco důležitého? Poslal svého sluhu nazývaného Zameckios pryč, byť nerad, protože jeho máchaní vějířem bylo příjemné.
"Co chceš?" zeptal se opovržlivě Anóita. "Můj bože, přichází armáda ve zlatém brnění a katapulty!" kňoural vystrašeně náš hrdina. Afuertés pozdvihl obočí. Tato krajina byla nevlídná, kdo by měl zájem ji dobývat? Navíc nikdy neslyšel o vojácích zdobených zlatem... Ach, nejradši by je všechny hodil do pece, zlato roztavil a postavil z něj alespoň stometrovou sochu znázorňující jeho božství. Věděl však, že nemá žádnou šanci. Jeho posádka byla v rozkladu, plně bojeschopných mužů měl všehovšudy asi 300, přičemž někteří z nich neměli ani meč a hlídkovali s klackem nebo prakem.
"Vezmi si své kumpány a zkus příchozí vojsko přesvědčit, že dobytím tohoto ubohého města nic nezíská. Navíc zde sídlí bůh stvořitel světa, nemilosrdný, trestající, který pravil: všechny nepřátele nechám hořet ve věčném plamenu!" Anóitos polkl knedlík v krku. "Já bych měl něco řešit? A jak?" Málem se rozbrečel, se slovy "služebníček, služebníček" ale opustil trůnní sál a běžel za svými kamarády.
Za chvíli již na pohled zábavná družina vyjela z Kallipole vstříc svému osudu. Anóitos, Adalbertus, Kratas, Vonschelios a Tyranos, všichni zchudlí šlechtici již neschopní dobývat vesnice, jeli na nemohoucích starých oslech. Trvalo jim tak celý den, než dorazili do tábora. Zde se stali terčem posměšku všech vojáků. Brzy je obklíčili jezdci v blyštivých zlatých zbrojích a bílých pláštích a sborově se chechtali. Jeden z nich si sundal helmu a pravil: "Kdo jste, vandráci?"
Anóitos se podivil. Hovořící muž vypadal úplně jinak než lidé, které znal. Spíše připomínal ženu s dlouhými vlasy i řasami a plně rudými rty.
"Jsme vyslanci z města Kallipolis, u nějž se nacházíte! Přišli jsme vyjednávat," zamlumlal vystrašený Anóitos. Muž na koni se usmál a pravil: "Jmenuji se Bohus V. Jsem rád, že jste naše město nepřejmenovali. Ano, jsme ti, již tuto vesnici v dávných dobách založili. Pověz, jak se jmenuješ, mizero? Anóitos? To je vtip?"
Anóitos nechápal, co je na jméně tak zvláštního. Proč se všichni vojáci ve zlatých zbrojích za břicho popadají? "Anóite... Když uhodneš, co tvé jméno znamená v naší ušlechtilé řeči, nechám tvůj lid na pokoji!" Anóitos málem omdlel. Celý život nad tím přemýšlel, ale nikdy na nic kloudného nepřišel. "Jsem to ale matlák," zašeptal. Bohus V. ho ale slyšel, slezl z koně a mocně jej poplácal po zádech. "Výborně! Ano, tvé jméno znamená matlák. Sakr ve vaší řeči, nemýlím-li se," přátelsky mrkl. "Tuto vesnici nechám na pokoji, stejně jste ji celou zdemolovali..."
A tak se Anóitos neboli Sakr stal hrdinou Kallipole i jejím novým vládcem. Ihned po návratu totiž zjistil, že bůh Afuertés z města zbaběle utekl. Kallipolis zůstala nezávislá ještě po mnoho let, než padla za oběť jiné armádě. To už je ale jiný příběh.
Naposledy upraveno:
