- Počet poděkování
- 1
Mladý šlechtic Jan s radostí vyrazil do hlubokého lesa. Vánoce se blížily a on chtěl potěšit své vesničany krásným vánočním stromečkem. S pilou v ruce si vybral nejstatnější jedli a s úsměvem se pustil do práce. Když byl strom uříznutý a pevně přivázaný na saně, vydal se spokojeně zpět.
Cesta byla dlouhá, ale Jan si ji užíval. Představoval si užaslé tváře vesničanů, když uvidí nádherný strom na návsi. Avšak těsně před vesnicí zaslechl podezřelé zvuky. Opatrně se rozhlédl a spatřil skupinu mužů vynořujících se z křoví. V čele stál starý Mikuláš, jehož rodina měla s Janem dlouhodobý spor.
"Tak co to máme, pane šlechtici?" zařval Mikuláš. "To si myslíš, že si jen tak vezmeš náš strom a odneseš ho do své vesnice?" Jan se snažil zůstat v klidu. "Ale vždyť těch stromů je tu tolik," odpověděl mírně. "A já jsem si jen jeden vypůjčil." "Vypůjčil?" zasmál se Mikuláš. "To je hezké slovo. Ale my ti ten strom nevrátíme."
Následovala krátká přetahovaná. Jan se snažil bránit svůj poklad, ale byl sám proti celé skupině. Nakonec musel ustoupit. S těžkým srdcem se otočil a odešel.
Zpět ve vesnici byl Jan zklamaný. Ale pak si vzpomněl na babiččina slova: "I v té největší tmě se vždy najde malý záblesk světla." Rozhodl se, že i bez velkého stromu udělá vesnicím krásné Vánoce. Se souhlasem ostatních vesničanů ozdobili malý smrček, který rostl před kostelem. Když se na Štědrý večer rozsvítily barevné světýlka, všichni cítili, že i malý strom může přinést velkou radost.
Zpráva o Janově šlechetném činu a o hádce se sousedy se rychle roznesla po kraji. Ostatní vesničané, kteří se dosud hádali, se rozhodli, že je na čase s tím přestat. A tak se na druhý svátek vánoční sešli všichni společně na velké hostině. Jan a Mikuláš se tam poprvé po letech usmířili a slíbili si, že už nikdy nebudou nepřáteli.
Vánoce ten rok byly pro všechny nezapomenutelné. Nejen díky krásně nazdobenému stromku, ale především díky obnově přátelství a sounáležitosti mezi sousedy.
Cesta byla dlouhá, ale Jan si ji užíval. Představoval si užaslé tváře vesničanů, když uvidí nádherný strom na návsi. Avšak těsně před vesnicí zaslechl podezřelé zvuky. Opatrně se rozhlédl a spatřil skupinu mužů vynořujících se z křoví. V čele stál starý Mikuláš, jehož rodina měla s Janem dlouhodobý spor.
"Tak co to máme, pane šlechtici?" zařval Mikuláš. "To si myslíš, že si jen tak vezmeš náš strom a odneseš ho do své vesnice?" Jan se snažil zůstat v klidu. "Ale vždyť těch stromů je tu tolik," odpověděl mírně. "A já jsem si jen jeden vypůjčil." "Vypůjčil?" zasmál se Mikuláš. "To je hezké slovo. Ale my ti ten strom nevrátíme."
Následovala krátká přetahovaná. Jan se snažil bránit svůj poklad, ale byl sám proti celé skupině. Nakonec musel ustoupit. S těžkým srdcem se otočil a odešel.
Zpět ve vesnici byl Jan zklamaný. Ale pak si vzpomněl na babiččina slova: "I v té největší tmě se vždy najde malý záblesk světla." Rozhodl se, že i bez velkého stromu udělá vesnicím krásné Vánoce. Se souhlasem ostatních vesničanů ozdobili malý smrček, který rostl před kostelem. Když se na Štědrý večer rozsvítily barevné světýlka, všichni cítili, že i malý strom může přinést velkou radost.
Zpráva o Janově šlechetném činu a o hádce se sousedy se rychle roznesla po kraji. Ostatní vesničané, kteří se dosud hádali, se rozhodli, že je na čase s tím přestat. A tak se na druhý svátek vánoční sešli všichni společně na velké hostině. Jan a Mikuláš se tam poprvé po letech usmířili a slíbili si, že už nikdy nebudou nepřáteli.
Vánoce ten rok byly pro všechny nezapomenutelné. Nejen díky krásně nazdobenému stromku, ale především díky obnově přátelství a sounáležitosti mezi sousedy.
Naposledy upraveno: