- Počet poděkování
- 6
Vážení a milí čtenáři, povím vám příběh s názvem “Kterak Paladin Kinderknirek na výpravu pro vánoční strom šel”.
Tento příběh začíná ve vesnici známé jako Kinderknirkov. Proč takový název? Je to jednoduché. Rodí se zde děti s krásným, huňatým a podlouhlým knírkem.
O jednom z nich se příběh v Kinderknírkově vypráví dodnes a stal se legendou. Tento Paladin byl pojmenován Kinderknirek. Ale zpět na úplný začátek!
Už při porodu se vědělo, že bude výjimečný, protože šel knírkem dopředu jako první, což nebylo zvykem. Tato zpráva oběhla dvaceti čtyř tisícovou vesnici doslova vcuku letu a postupně celá vesnice žehnala Kinderknirkovi velký, huňatý knír.
Uběhlo 18 let, Kinderknirek se stal plnoletým dospělým člověkem a vzhledem k jeho přednostnem, konkrétně mluvím o obrovském kníru, ho vesnice zvolila jako Paladina. O této funkci ve vesnici snilo každé dítě, jelikož měl za úkol na Vánoce obstarat ten nejkrásnější vánoční strom.
Vánoce v Kinderknírkově byly a stále jsou ten největší svátek, na který se opravdu každý těší. Slaví se zde jen jednou za deset let a proto je funkce Paladina tak vznešená. Každý z nich se zapíše do historie Paladinů v kostele, kteří tuto funkci ve vesnici měli a obstarali vánoční stromy.Doposud po tisíci letech žádný Paladin nezklamal a obstaral obrovský vánoční strom. Tenhle úkol teď leží na Kinderknirkovi v jeho pouhých osmnácti letech.
Nastala zima a s ní se blížily Vánoce. Kinderknírek se připravoval na strastiplnou cestu za tím nejhezčím vánočním stromem, aby se zapsal do dějin Kinderknírkova a nezklamal tak jeho rodiče, obyvatele této vesnice a byl příkladem ostatním dětem, kteří o funkci Paladina sní.
Kinderknírek sbalil buchty, krém na knír, valacha ze stájí a vyrazil do lesa vzdáleného 7 dní od vesnice.
První tři dny šel téměř bez zdržení, vše šlo podle plánu, jak si představoval, už viděl, jak táhnou s valachem domů obrovský vánoční strom a vesnice na něj bude pyšná.
Ejhle! Třetí den zjistil, že přes rozcestí, na které narazil, už včera jednou přešel. První věc, která Kinderknirka napadla je, že se ztratil. Polil ho studený pot. Vydal se proto na rozcestí jiným směrem. Po půl dni v tuhé zimě opět dorazil na stejné rozcestí. Tentokrát to bylo jasné. Kinderknirek se ztratil. „Ráno moudřejší večera” zvolal Paladin a rozdělal oheň, opekl pečínku, kterou po cestě ulovil, najedl se a šel spát.
„Hej hou, hej hou, trpaslíci jdou”. „Chlapi koukejte, je tady nějaká mrtvola,” zvolal Šmudla a začal popichovat nohou bezvládné tělo. Kinderknirek se probral, klekl na kolena a prosil trpaslíky, aby mu poradili, kudy do lesa, aby mohl obstarat vánoční strom do jeho rodné vísky.
Trpaslíci se jen tak pohnutky na sebe dívali, udělali mezi sebou kolečko a na něčem se domlouvali. Po chvilce jeden z trpaslíků vystoupil a pronesl: „Pokud ti máme poradit, kudy do lesa a vysvobodit tě ze začarovaného kruhu, do kterého jsi vstoupil, tak nám uděláš protislužbu. Dáme ti tu krumpáč a natěžíš nám přesně tisíc sedm set padesát jednotek železné rudy, abychom za ni mohli vyměnit koně, na kterých budeme jezdit do práce a vozit zpět dvakrát více natěžených surovin než do teď. Platí?!”
Kinderknirek odsouhlasil a vydal se natěžit požadované množství železné rudy pro trpaslíky. Uběhly další 3 dny a Paladin vyčerpaný v železném dole těžil poslední zbytky rudy, aby splnil požadavek trpaslíků.
Vše naložil na valacha, který mu pomohl ji dopravit na rozcestí. Tam na něj celé tři dny trpaslíci čekali nad rozdělaným ohněm, kde popíjeli pivo, jedli pečínku, tancovali a smáli se, jak vymysleli to, že nemusí do práce.
Kinderknirek svůj úkol splnil, natěženou rudu předal na rozcestí trpaslíkům, ti naštěstí slib splnili a pomohli mu ze začarovaného kruhu ven a rovnou nasměrovali k lesu, ke kterému už zbýval jen jeden den cesty.
Paladin poděkoval trpaslíkům a rozešli se každý svojí cestou.
Poslední den cesty utekl jako voda a Kinderknirek se nacházel na okraji lesa. „Jak já ale ten strom pokácím?," zeptal se sám sebe. „Vždyť já nemám sekeru," promluvil nahlas.
Chvíli se potácel po lese, přemýšlel a byl téměř v koncích, že žádný vánoční strom do Kinderknirkova neobstará. Seděl na pařezu, obličej měl zabořený do dlaní a v tu chvíli by ho nezachránilo nic jiného než zázrak.
(Co by to bylo za příběh bez zázraku milí čtenáři, že?)
Paladin při myšlenkách na zklamané rodiče a obyvatele slyšel podivné zvuky, ozývající se z hloubi lesa. Tupé rány ostří do dřeva se rozléhaly až na okraj, kde Kinderknirek zpytoval své svědomí z toho, že doma zapomněl ten nejdůležitější nástroj na pokácení stromu. „Buď tuto situaci vyřeším nebo se do vesnice už nevrátím," zvolal a následoval zvuk ostří, který slyšel.
Po pár set metrech dorazil na místo, odkud zvuk byl nejhlasitější.
Ano byli to dva sekerníci, kteří káceli strom, aby si naštípali nějaké dříví do své chaloupky v lese.
Paladinovi svitla poslední naděje. Pro vypůjčení té sekery by udělal v tu chvíli naprosto cokoliv. Proto přišel k sekerníkům.
Šel z nich obrovský respekt. Svalnatí vousáči, těla plná jizev, tvrďáci. Už pravděpodobně něco zažili, říkal si Kinderknirek v hlavě.
„Dobré jitro," pozdravil mladý Paladin.
„Co tady děláš, mladej? Neměl bys být u maminky? Ještě ti teče mlíko po bradě," dělali si srandu z Kinderknirka.
Celý svůj příběh sekerníkům odvyprávěl. Ti měli z toho takovou srandu, že nemohli dál pracovat, odpadli a řekli mu, že si může klidně pokácet celý les za to, jak je pobavil.
Kindekrnirek samozřejmě jejich srandu nechápal, ale byl šťastný, že si sekeru může vypůjčit a pokácet ten vytoužený vánoční strom, který po celém dni kácení zapřáhl za svého valacha a odtáhl do Kinderknirkova jako svoji trofej.
Vybral tak krásný, obrovský, majestátní strom, že mladého Paladina oslavovali po celá staletí a dodnes tam ve vesnici stojí socha, kterou mu nechali na památku vytesat ze železné rudy. Na podstavec taktéž vytesali nápis: "Ten nejmladší Paladin Kinderknírek z Kinderknirkova".
Posuďte sami (svět 86, nick: Kinderknirek)