DeletedUser
Guest
Vrásčitá myší veselka
Inu, šlechtické jméno mé jest Myšokat Kyblík I. a dali mi ho proto, že jsem jako malé děcko rád vraždil myši plechovým kyblíkem, prý už v kolébce. Jenže dneska už neležím v kolébce, ale na smrtelné posteli a zároveň na hrášku, takže jsem se nedávno rozhodl, že ve svých 97 letech se ožením. A za ženu jsem si vybral praprasestřenici z dvanáctého pravolevého kolene z dědečkovy strany. Ta neměla žádných námitek, jelikož si je vědoma mého obrovského bohatství, celých 739 tun myších kožíšků.
Tož jsem ji požádal o ruku, musel jsem k ní dojet po schodech do její komnaty na invalidním vozíku, ona už teda leží pro jistotu jednou nohou v rakvi a místo vlasů má netopýra, ale to mi bylo jedno, protože vím jaká je to skvělá kuchařka a umí skvělé gurmánské počiny z myších mozečků. Mňamka.
Nastal den svatby a my se vybodli na jakékoliv přípravy, stejně by nikdo nepřišel, poddaní neradi koukají na seschlý a vrásčitý pár, který už si dává kopat hrob. Pozvali jsme akorát kněze a svědky, tedy naše praprapravnoučata. Prsten jsem nechal zhotovit z myších žebírek, a že se kostířovi opravdu povedl! Kytku jsem natrhal v zámeckém parku u žumpy, tam jich totiž roste nejvíc, a vydal jsem se na hřbitov do kostela.
Má milá tam na mě už čekala a ležela si poklidně v rakvi. Tak jsem jí dal ze slušnosti pusu na přivítanou. Kněz začal povídat ty zbytečný kecy a já začal vnímat až když jsme si říkali ano, dal jsem jí prsten a novomanželský polibek. Ona pak odhodila květinu, přímo do své rakve.
Samou radostí, že jsme svoji, jsem ji v té rakvi zalehl, ona se udusila a já jak jsem nemohl ven, tak jsem tam s ní už zůstal. Byla to parádní svatební noc.
Inu, šlechtické jméno mé jest Myšokat Kyblík I. a dali mi ho proto, že jsem jako malé děcko rád vraždil myši plechovým kyblíkem, prý už v kolébce. Jenže dneska už neležím v kolébce, ale na smrtelné posteli a zároveň na hrášku, takže jsem se nedávno rozhodl, že ve svých 97 letech se ožením. A za ženu jsem si vybral praprasestřenici z dvanáctého pravolevého kolene z dědečkovy strany. Ta neměla žádných námitek, jelikož si je vědoma mého obrovského bohatství, celých 739 tun myších kožíšků.
Tož jsem ji požádal o ruku, musel jsem k ní dojet po schodech do její komnaty na invalidním vozíku, ona už teda leží pro jistotu jednou nohou v rakvi a místo vlasů má netopýra, ale to mi bylo jedno, protože vím jaká je to skvělá kuchařka a umí skvělé gurmánské počiny z myších mozečků. Mňamka.
Nastal den svatby a my se vybodli na jakékoliv přípravy, stejně by nikdo nepřišel, poddaní neradi koukají na seschlý a vrásčitý pár, který už si dává kopat hrob. Pozvali jsme akorát kněze a svědky, tedy naše praprapravnoučata. Prsten jsem nechal zhotovit z myších žebírek, a že se kostířovi opravdu povedl! Kytku jsem natrhal v zámeckém parku u žumpy, tam jich totiž roste nejvíc, a vydal jsem se na hřbitov do kostela.
Má milá tam na mě už čekala a ležela si poklidně v rakvi. Tak jsem jí dal ze slušnosti pusu na přivítanou. Kněz začal povídat ty zbytečný kecy a já začal vnímat až když jsme si říkali ano, dal jsem jí prsten a novomanželský polibek. Ona pak odhodila květinu, přímo do své rakve.
Samou radostí, že jsme svoji, jsem ji v té rakvi zalehl, ona se udusila a já jak jsem nemohl ven, tak jsem tam s ní už zůstal. Byla to parádní svatební noc.