DeletedUser38739
Guest
Musím uznat, že Dawn nasadil laťku hodně vysoko, ale zkusím se mu alespoň přiblížit 
Ranní opar se pomalu rozplýval a odkrýval tak z daleka viditelný kouř, jenž stále stoupal ze zbytků spálených těl vojáků, kteří položili svůj život, aby ochránili svou ves před zkázou. Mladý pán se tím však nijak neznepokojoval. Jako každý den se došel pomodlit do kostela, kde prosil všechny svaté spolu s celou vesnicí o ochranu a zázrak. Pak pomalu přecházel po nádvoří a udával rozkazy. Od začátku zimy, no zimy - ta pořádná ještě ani nezačala, to bylo už po dvanácté co hradby města padly. I včera v nich nepřátelé svými beranidly udělaly mnohé díry a tak bylo potřeba je znovu opravit. Dříve oddaní vesničané už si začínali šuškat o vzdáleném městě plném zlata, které vede moudrý zkušený vůdce, který by byl jistě lepší volbou než zdejší mladík. Ten však dál mrzutě přecházel okolo nádvoří a rozdával rozkazy. „Vycvičit kopiníky, šermíře, lučištníky! Od každého po stovce. A taky koně! Sto špehů a padesát težkých kavalérií! A ty hradby budou ještě dneska večer plně opravené stůj co stůj!!! No a ještě bych zapomněl na katapulty. Alespoň dvacet ať jich v dílně vystaví.“
Celý den strávil ve vesnici. Lidé už zas tiše hudrovali: „Cožpak ani v tento sváteční den nedá nám pokoj?! Měl by někde oslavy chystat, víno ze sudů do číší rozlévat a on tu místo toho jenom křičí a stěžuje si!“ Nemějme jim to za zlé. Co útrap už přetrpěli. Kolik milých, otců a synů už oplakali. Pro všechen žal a bolest člověk snadno zapomene na to dobré, co pro ně jejich pán vykonal. Jenže kde je blahobyt tam je i závist. A té teď v širokém okolí bylo víc než dost. Proto vůdce vesnice vždy na čas odbíhal přijmout korespondencí co chodila z dalekých krajů. Vysílal posly za starými známými, kterým nejednou v boji život zachránil, a stále nahlížel do skladů a hudroval, že ty kůže líné z dolů vymění.
Když pak večer ulehal do postele nemohl spát. Všechny ty starosti na něj začaly doléhat. Noční můry o jezdcích apokalypsy, kteří rozbíjejí brány, zabijí vesničany a berou vše co má cenu, se mu hlavou honily a budily ho. A v tom se ozvala rána. On se okamžitě vymrštil z postele. Navlékl zbroj i meč, kterou měl už připravenou hned vedle svého lóže. Vyběhl z hradu a z plna plic zařval: „Poplach!“
K jeho udivení však nestanul uprostřed šarvátky. Celá vesnice byla na nohou, ale nikdo nestál ve zbroji. Navíc po jeho rozkazu nikdo z přítomných nehnul ani brvou. Už se jal je všechny okřiknout, ale pak si všiml, že hledí na oblohu. Z nově obnovených hradeb lítala jedna střela za druhou. Nebyli to však koule co by létaly z katapultů, nýbrž ohňostroj, který hrál na obloze všemi barvami a všemi ornamenty. Zelenou a červenou střídala modrá a zlatá. Kopí, meč i koňská hlava se spoustou dalších ornamentů zářili na obloze tak, že hvězdy nikdo nemohl zahlédnout. Pán se rozhlédl po okolí a všiml si něčeho divného. Nádvoří bylo naplněné k prasknutí. Ještě před týdnem by to nebylo nic zvláštního. Ale posledních pár dní ve vesnici padla spousta nevinných obyvatel. Podíval se tedy pozorněji a zahlédl tváře svých přátel. Dorazili i se svými armádami a přivezli i ohňostroj aby zde oslavili Nový rok. Hned jak je spatřil, poručil nejbližším strážím z okolí, ať otevřou sklep a vyvalí sudy vína. Kuchaře nahnal do kuchyně ať uvaří husy a pečínku. „Pozítří možná budeme umírat po stovkách, ale dnes budeme hodovat přátelé!“ Dodal se vzpomínkou na mír, který spolu se Silvestrem, z hlavy vypustil. Najednou mu totiž dávalo smysl, proč celý den ani špehové jeho vesnici nepřijeli obhlédnout.
Než skončil mír, vesnice už opět byla v rozkvětu. Jednotky plnili nádvoří, doly už opět stačili spotřebě a fámy o zlatem překypující vesnici byly už jen pověrou v kterou nikdo nevěřil. Navíc už pán začal sám obhlížet mapu, aby vymyslel kam přinese mír a pořádek příště. Která vesnice mu bude říkat pane a kde dovede lid k blahobytu. Staří přátelé se mohli vrátit do svých domovů s příslibem, že si kdykoliv v nesnázích i blahu pomohou, jak jen bude v jejich silách. A že nanejvýš na příštího Silvestra se všichni opět navštíví.
Ranní opar se pomalu rozplýval a odkrýval tak z daleka viditelný kouř, jenž stále stoupal ze zbytků spálených těl vojáků, kteří položili svůj život, aby ochránili svou ves před zkázou. Mladý pán se tím však nijak neznepokojoval. Jako každý den se došel pomodlit do kostela, kde prosil všechny svaté spolu s celou vesnicí o ochranu a zázrak. Pak pomalu přecházel po nádvoří a udával rozkazy. Od začátku zimy, no zimy - ta pořádná ještě ani nezačala, to bylo už po dvanácté co hradby města padly. I včera v nich nepřátelé svými beranidly udělaly mnohé díry a tak bylo potřeba je znovu opravit. Dříve oddaní vesničané už si začínali šuškat o vzdáleném městě plném zlata, které vede moudrý zkušený vůdce, který by byl jistě lepší volbou než zdejší mladík. Ten však dál mrzutě přecházel okolo nádvoří a rozdával rozkazy. „Vycvičit kopiníky, šermíře, lučištníky! Od každého po stovce. A taky koně! Sto špehů a padesát težkých kavalérií! A ty hradby budou ještě dneska večer plně opravené stůj co stůj!!! No a ještě bych zapomněl na katapulty. Alespoň dvacet ať jich v dílně vystaví.“
Celý den strávil ve vesnici. Lidé už zas tiše hudrovali: „Cožpak ani v tento sváteční den nedá nám pokoj?! Měl by někde oslavy chystat, víno ze sudů do číší rozlévat a on tu místo toho jenom křičí a stěžuje si!“ Nemějme jim to za zlé. Co útrap už přetrpěli. Kolik milých, otců a synů už oplakali. Pro všechen žal a bolest člověk snadno zapomene na to dobré, co pro ně jejich pán vykonal. Jenže kde je blahobyt tam je i závist. A té teď v širokém okolí bylo víc než dost. Proto vůdce vesnice vždy na čas odbíhal přijmout korespondencí co chodila z dalekých krajů. Vysílal posly za starými známými, kterým nejednou v boji život zachránil, a stále nahlížel do skladů a hudroval, že ty kůže líné z dolů vymění.
Když pak večer ulehal do postele nemohl spát. Všechny ty starosti na něj začaly doléhat. Noční můry o jezdcích apokalypsy, kteří rozbíjejí brány, zabijí vesničany a berou vše co má cenu, se mu hlavou honily a budily ho. A v tom se ozvala rána. On se okamžitě vymrštil z postele. Navlékl zbroj i meč, kterou měl už připravenou hned vedle svého lóže. Vyběhl z hradu a z plna plic zařval: „Poplach!“
K jeho udivení však nestanul uprostřed šarvátky. Celá vesnice byla na nohou, ale nikdo nestál ve zbroji. Navíc po jeho rozkazu nikdo z přítomných nehnul ani brvou. Už se jal je všechny okřiknout, ale pak si všiml, že hledí na oblohu. Z nově obnovených hradeb lítala jedna střela za druhou. Nebyli to však koule co by létaly z katapultů, nýbrž ohňostroj, který hrál na obloze všemi barvami a všemi ornamenty. Zelenou a červenou střídala modrá a zlatá. Kopí, meč i koňská hlava se spoustou dalších ornamentů zářili na obloze tak, že hvězdy nikdo nemohl zahlédnout. Pán se rozhlédl po okolí a všiml si něčeho divného. Nádvoří bylo naplněné k prasknutí. Ještě před týdnem by to nebylo nic zvláštního. Ale posledních pár dní ve vesnici padla spousta nevinných obyvatel. Podíval se tedy pozorněji a zahlédl tváře svých přátel. Dorazili i se svými armádami a přivezli i ohňostroj aby zde oslavili Nový rok. Hned jak je spatřil, poručil nejbližším strážím z okolí, ať otevřou sklep a vyvalí sudy vína. Kuchaře nahnal do kuchyně ať uvaří husy a pečínku. „Pozítří možná budeme umírat po stovkách, ale dnes budeme hodovat přátelé!“ Dodal se vzpomínkou na mír, který spolu se Silvestrem, z hlavy vypustil. Najednou mu totiž dávalo smysl, proč celý den ani špehové jeho vesnici nepřijeli obhlédnout.
Než skončil mír, vesnice už opět byla v rozkvětu. Jednotky plnili nádvoří, doly už opět stačili spotřebě a fámy o zlatem překypující vesnici byly už jen pověrou v kterou nikdo nevěřil. Navíc už pán začal sám obhlížet mapu, aby vymyslel kam přinese mír a pořádek příště. Která vesnice mu bude říkat pane a kde dovede lid k blahobytu. Staří přátelé se mohli vrátit do svých domovů s příslibem, že si kdykoliv v nesnázích i blahu pomohou, jak jen bude v jejich silách. A že nanejvýš na příštího Silvestra se všichni opět navštíví.
Díky