DeletedUser42809
Guest
Upírobijec
Listopad 1238, severské hradiště
Starší prošedivělý muž, zahalen v červené kápi, kterou zdobí magické symboly, se opírá zády o chladnou zeď v široké chodbě hradu. Úplněk temné noci proniká skrz okna, a osvěcuje vzácné obrazy, které v této chodbě visí v jedné řadě. Dvě jizvy na krku ho pálí, a připomínají mu proč je tady. Za mlada jako jediný přežil zázrakem útok upíra v jeho vesnici, ale bohužel jeho blízci to štěstí neměli. Ve strašlivém smutku tenkrát přísahal pomstu všem netvorům, a tak se z mladého rytíře Joefuse stal obávaný upírobijec.
Králem byl povolán do tohoto barbarského hradiště, kde už není mnoho živých, ale spíš spousty neživých – kteří v tuto úplňkovou noc opět ožívají k plné síle. Štiplavá bolest v jeho starých jizvách ho celou dobu upozorňuje na blízkost krvelačných zrůd. Sevřel ze strachu ještě pevněji své dvě dlouhé dýky ze stříbra, které ho jako jediné chrání před jistou smrtí z vysátí, nebo před proměnou v nemrtvého. Zabíjet upíry byl jeho osud, a táhla ho nezměrná nenávist. Potichu se přiblížil k zavřeným dveřím do hradního sálu, aby se připravil na svou poslední bitvu. Po cestě do hradu několik upírů již zabil, ale to byla jenom hlídka těch nejslabších. Teď ho bude čekat teprve smrtelný masakr. Skrčil se do dřepu, aby se podíval klíčovou dírkou na své budoucí bojiště. Výhled byl omezený, ale to hlavní viděl. Dlouhý stůl, za kterým kdysi sedávali rytíři, teď zdobilo jen několik tlustých svíček. Na jeho konci seděl ten, za kterým upírobijec přišel – krásná mladá dívka v drahých tmavých šatech, jejíž pleť byla v záři svíček smrtelně bledá. Od člověka se lišila jenom dlouhými upířími zuby, které jí trčely ze svůdné pusy. Zkušený zabiják upírů se tímto ale nenechal zmást – věděl, že její krása je způsobená jenom sáním těch nejlepších lidských plodů, jinak to byla ve skutečnosti ošklivá bestie s rudo-černými oči. Při tom pomyšlení mu přejel mráz po zádech. Do výhledu klíčovou dírkou se dostali další dvě postavy – a to sluhové, jejichž pleť byla stejně smrtelně bílá jako u jejich Paní. Přinášeli na zlatém podnose živé mimino, které plakalo a neklidně se hýbalo. Položili ho před svou královnu, a s poklonou ustoupili stranou, aby měla klid na své šťavnaté jídlo. Královna povstala nad dítě a pohladila ho po hlavě. Na jejích prstech byly dlouhé nehty a zlatavé šperky.
Upírobijec nemohl čekat, protože vzácná krev lidského mláděte by jí dala ještě větší sílu, což se mu teď opravdu nehodilo. Zvedl se od klíčové dírky, a rukojetí své dlouhé stříbrné dýky praštil do jednoho flakónku na svém krku. Ten se rozbil, a čerstvá svěcena voda vytekla na jeho šat. Dala mu alespoň malou ochranu před nastávajícím zlem. Kopl do dveří a ty se s rachotem rozlétly. Neváhal ani vteřinu, jelikož překvapení stálo na jeho straně, ale jen po zlomek času. Věděl, že jich tu bude hodně a byl na to připraven. Hned prvního, co stál za dveřmi probodl svou dýkou do srdce a s otočkou ho druhou dýkou řízl pod krkem, aby byla větší šance, že zemře. Následoval útok od jednoho ze sluhů královny. Rychlá kombinace bojových výpadů od slavného zabijáka upírů ho téměř ihned složila k zemi. Blesková akce mu dopřála čas, aby si prohlédnul okolí. Královna stála nad dítětem a nenechala se rušit. Hladila ho a na jejích špičácích se leskly kapky slin. Další upíři se vynořili ze stínů, aby jí chránili. Z počáteční malé bitky se najednou strhla velká bitva nemrtvých, proti jedinému vytrénovanému válečníkovi. Zde šermíř pocítil štěstí, že nemá u sebe kříž. Chyba mládí, že římský mučící nástroj ho snad ochrání před zlem, by ho teď nejspíš stála život. Tento krvelačný nástroj, na kterém umírali v utrpení tisíce lidí a na kterém ulpělo nesčetně krve, upíry přímo lákal a běsnil k útoku. Ponaučení z této chyby mu teď dávalo větší šanci přežít. Jeho dýky z čistého stříbra čeřily vzduch kolem něj a drásaly těla těch, kteří už zakusili okraj smrti. Mnozí z dýkou zarytou v srdci konečně tento práh překročili a odebrali se na onen svět. Válečník se pohyboval rychle a téměř bezchybně. Těla netvorů padali k zemi a on se pomalu blížil ke královně. Ta ho koutkem očí sledovala, ale stále si hrála s dítětem. Provokovala bojovníka a nejspíš se těšila i na jeho krev. Dítě mohla už dávno zakousnout, ale cítila převahu, stejně jako kočka nad myší. Královna, která nakazila už tolik nevinných lidí, nebo je vysála jak pohár vína, se upírobijce nebála. Byla mocná, a byla si toho vědomá.
Když poslední tělo upíra spadlo na zem, válečník se narovnal, a pohlédl na královnu. Byl spocený a funěl, až mu od pusy létaly kapičky potu. Královna zůstávala stále v klidu, možná i s nepatrným úšklebkem. Dítě znovu pohladila, a pak zabořila své nehty do jeho hlavičky, ale tak, aby ho nezabila. Malé kapky krve jí pomalu potřísnily dlouhé nehty. Prsty si strčila do pusy a svůdně je olízla. Bojovník, který už viděl ledacos nebyl rozrušený, jen střádal síly na poslední útok. Stál před silným démonem, kterého nebylo tak snadné porazit, takže se musel koncentrovat, aby jeho ruka nebyla roztěkaná. Měl v plánu ho porazit lstí a jeho vlastní medicínou. Jen co pocítil, že se mu ruka přestala chvět, sáhl pro velký flakónek s dětskou krví, který sbíral mnoho měsíců po kapkách, a hodil ho do vzduchu nad královnu. Jednu dýku vyslal za ním, aby ho rozbil. Flakónek lahodné krve se roztříštil přesně nad hlavou démona, a krev se rozlétla po okolí. Královnu to ihned zbavilo všech smyslů. Tato mladá krev jí dočista omámila. Zvedla hlavu, a otevřela pusu, aby kapky cenné krve zachytila a nepřišly na zmar. Děti byly pro ní cenné, bylo jich nedostatek. Toto byla ta chvíle, na kterou upírobijec čekal. Jediná chvíle, která rozhodne o smrti jednoho z nich. Druhou dýku si přehodil do pravé ruky, a vyslal jí na polomrtvé srdce soupeře, vědom si toho, že minout znamená pro něj jasnou smrt. Vzácná dýka ze stříbra, která rozhodovala o životě a smrti mnohých, se ve vzduchu několikrát protočila a našla svůj cíl. Zajela do srdce démona, který byl zmaten dětskou krví a nevnímal okolí. Cuknul sebou dozadu, a svůj zrak sklopil na válečníka. Pohlédl dlouze do jeho očí a křečovitě se usmál. Z krásné dívky se rychle přeměnil na ohavné stvoření a z něj pak na netopýra. Dýka spadla na zem, a netopýr vylétl přes krb komínem ven do půlnoční krajiny. Upírobijec zůstal stát jak přikovaný, nebyl si jist jestli ho zabil nebo ne. Byl to první démon této vysoké třídy, kterého potkal. Bohužel o něm neměl takové znalosti jaké potřeboval. Jeho cesta tak nejspíš neskončila. Vzal své dýky ze země, dítě ze stolu a rychle utíkal z tohoto prokletého místa pryč. Toto staré pusté město s několika lidmi zabedněnými doma pracně očistil, a upíří královna se sem už nejspíš nevrátí. Lidé se tak mohou znovu nastěhovat do svých opuštěných domovů a začít opět svůj prostý život. Práce upírobijce ale neskončila.
* * *
Haruanornor
Naposledy upraveno moderátorem: