DeletedUser
Guest
Příběh šlechtice
Již dávno tomu, kdy můj pán stál na vrcholu slávy. Ten, u jehož hrobu nyní klečím a den co den mu vzdávám hold svou tichou motlitbou, zůstane navždy vyryt zlatým písmem v mém srdci. Má matička země přijala zpět svého hrdinu, který z popela vzkřísil zpět naši slávu. Pokládám svou ruku na hruď, stříbrnou slzou stále živím vzpomínku na člověka mě tak drahého, já, nejvznešenější z rytířů, první ze slavných velitelů vojsk, Paladin.
Od pradávných časů se již první osadníci našeho světa sdružovali v obydlích, která tvořila vesnice. Můj pán byl sedmým synem, třetího vládce, nejmocnější vsi v celém dalekém okolí. Stejně jako jeho bratři i on byl velice chytrý. Po celý život žil ve stínu svých sourozenců. Nejstarší z bratrů, Fencer, se proslavil objevem železa. Díky němu obyvatelé mohli začít vyrábět zbraně na ochranu před divokou zvěří. Miloval svou rodnou zemi a proto se nevydával na daleká tažení poznávat neznámý svět, přikázal tak svým drahým kopiníkům a šermířům zůstávat doma ať se děje cokoliv. On sám se stal prvním šermířem. Družina byla svému pánovi oddána, proto nikdy jeho příkazů neporušila. Snad jen pouze bratři se sekerami byli dobrodruzi a nechtěli být stále za vysokými hradbami. Sekerníci tak svými železnými sekerami bránili čest svého krále v boji. Druhý z bratrů, Ferret, nade vše miloval přírodu a vše co mu dávala. Říká se, že jednoho dne se vzepjal králův nejstatnější kůň a zavlekl syna neznámo kam. Za několik měsíců se syn i se svým koněm vrátil a přinesl první poselství o cizích vesnicích. Třetí syn, Horlight, byl ze všech nejudatnější. Byl velice šikovný a obratný. Miloval jízdu na koni. Stal se prvním kavaleristou, dodnes všichni jezdci na koních, vznešeného či prostého původu, nosí jeho erb na lesklé zbroji. Čtvrtý bratr,Traitor, byl ze všech nejmenší, měl lišácký úsměv. Byl velmi vypočítaví, také proto v každém probouzel nedůvěru. Jako malý s oblibou vymýšlel lsti na své bratry. Z po vzdálí pak sledoval, jak se bratří s léčkami vypořádají. Postupem času své lsti přivedl k dokonalosti. Tak spatřil světlo světa první stratég a generál vojsk. Bitev samotných se bál. Zůstával proto vždy se svým otcem v bezpečí svého domova, obehnaného hradbami. Odtud pak dával pokyny svým poddaným a posílal je i na jistou smrt. Byl krutý a přísný, jeho nájezdy se téměř vždy setkaly s úspěchem. Pátý z bratrů, Beast, vždy prosazoval hrubou sílu. V útrobách sklepení hradu, kde měl své komnaty, spatřila světlo světa první beranidla a katapulty. On sám však brzy zemřel. Nešťastnou náhodou se na něj zřítila konstrukce jeho dítěte. Šestý bratr, Imbiber, byl lenivý. Od rána do večera se opíjel s poddanými svého otce. Imbiber byl navzdory všemu velice inteligentní, proto vládce přehlížel jeho nedůstojné chování. Čas, který nepromarnil pitkami, věnoval studiu nebeských map. Z jeho pera vzešla první mapa světa. Nejmladší ze synů, Roi, nebyl ničím výjimečný. Byl odvážný a velice hrdý na sovu zemi. Tiše svým bratrům záviděl a vybudoval si od nich jakýsi odstup. Měl však z nich velký respekt a choval k nim hlubokou úctu.
Bratři, na znamení svého vznešeného původu, měli na pravé straně krku vypálen jakýsi cejch. Malou spáleninu ve tvaru korunky. Rok míjel druhý a všem bratrům se znamení postupně ztrácelo. Pouze nejmladšímu synovi pořád jasně zářilo. Ostatní bratři to přisuzovali jeho mládí.
Postupem času začala být bratrům vesnice malá, malé konflikty přerostli až v bratrskou válku. Příběh neodkrývá podlé bratrovraždy. Dochovali se pouze vzpomínky nejmladšího z urozených synů, který jako jediný přežil. Jeho bratři zanechali po sobě zkázu. Na pokraji svých sil ulehl do trosek své milované vesnice. Pomalu zavřel oči a přál si zde zemřít, stejně jako jeho bratři. Znamení na krku mu zářilo jasněji a jasněji. Život, jakoby se z něj odmítal vytratit. Opatrně vztáhl svou ruku na znamení zdobící jeho krk. Nepříjemně ho pálilo. Jakoby mu dávalo tajemný signál. Položil ruce vedle svého těla. Hlavou mu probleskly vzpomínky na svou milovanou vesnici, na jejíž kostech nyní spočíval. Dlaněmi sevřel sutiny a z posledních sil vstal. Hrdost se v něm probudila. Chtěl vrátit zpět vše co tak miloval.
Procházel se po troskách svého domova. V ruinách staveb objevil malého chlapce, který si hrál s dřevěným koníkem. On jako jediný z poddaných přežil. Přijal ho za vlastního. Chlapce pojmenoval Paladin. Roi postavil malou chatrč, stala se jeho novým domovem. V jeho obydlí hledalo přístřeší stále více potulných obyvatel. Rozhodl se je ochraňovat, jako svůj lid. Postavil doly, aby měl zásobu tolik ceněných surovin. Roi věděl, že na světě není sám, že v okolí se nacházejí i ostatní vesnice. Vyčetl to z bratrových map. Postavil proto tržiště, aby mohl měnit tolik vzácné suroviny. Jeho syn rostl a byl stále mohutnější a silnější. Vydával se do ostatních vesnic a přinášel z nich kořist. Roi byl na něj velice pyšný. Postavil na jeho počest sochu. Bál se však odplaty cizích vesničanů. Postavil proto kasárna a začal cvičit vojáky. Postavil stáje, selský dvůr, skladiště, dílnu a též nádvoří. Pod jeho vládou vesnice jen kvetla. Na radu svého syna postavil také hradby.
Už tehdy mladý Paladin projevoval svou bystrost, snažil se pomáhat lidu svého otce a dával jim tolik cenné rady. Po několika desetiletí však z lidí vyprchala jakákoliv inteligence. Nedokázali se sami rozhodovat a čekali pouze na příkazy. Roi se proto rozhodl postavit stavbu, ve které by učil pár vyvolených vznešenému chování. Nazval ji Panským dvorem, kde i obyčejný lid jmenoval šlechtou. Museli si však své jmenování zasloužit. Proto celý život shromažďovali suroviny, aby si mohli zakoupit vstupenku do lepší společnosti. Roi nerad nechával již vycvičené šlechtice ve vesnici. Bál se, že své těžce nabyté znalosti využijí k špatnostem. Nevěřil v jejich nezištnost a skromnost. Vyslal je tedy s družinou vojáků do ostatních vsí, aby šířili jeho poselství o stavbě vesnice. Kdykoliv do nějaké vesnice zavítal šlechtic, přivítala ho skupinka obyvatel. Ostatní měli k němu jakou si nedůvěru. Šlechticové však neztráceli naději a vraceli se tolikrát, kolikrát byla potřeba. Nakonec se vždy ujali vlády. Pomáhali tak Roiovi vybudovat mocnou říši, čítající několik set vesnic.
Lidská chamtivost a závist však ze světa nevymizela. Někteří šlechticové se vzbouřili a začali budovat vlastní říši. Tak vznikly první kmenové války. Roi byl z této situace rozpolcený. Měl radost, že se mu povedlo obnovit zašlou slávu středověkého světa. Nerad se však díval na lidské utrpení, které tímto opět vzkřísil. Nedokázal déle bojovat s pocitem jakého si zklamaní. Přisuzoval sám sobě vinu za nedůstojné chování lidu, jemuž říkal šlechta. Spoléhal na Paladina, již dospělého a hrdého rytíře, že dokáže zkrotit tu divokou zvěř. On sám už ale nedokázal déle žít.
Povolal svého syna a pravil k němu: „Paladine, synu můj jediný, vydám se na cestu ze které není návratu. Cítím, že má životní pouť je u konce, chci však zemřít s tvým jménem na rtech“ S těmito slovy mi podával meč svého bratra. „Prosím ukonči můj život. Vše co jsem mohl udělat jsem vykonal.“ Neváhal jsem ani vteřinu a vyplnil vůli svého otce. Nyní je přede mnou úkol z nejtěžších. Pokusím se opět sjednotit otcovu říši, buďte mi oporou mí nejvěrnější. Spolu dokážeme velké věci. Se slzami v očích jsem uložil jeho tělo do země pod mou sochou. Od této doby, nechť každá vesnice má ve svém srdci postavenou sochu na památku mého, pána, mého otce. Každá říše nechť má svého rytíře, který bude oddaný svému králi a splní každé jeho přání. Poselství mého pána nikdy z tohoto světa nevymizí. Nechť každý šlechtic nosí na hlavě malou korunku, jako památku na mého otce, sedmého syna a jediného pravého šlechtice s modrou krví.
Již dávno tomu, kdy můj pán stál na vrcholu slávy. Ten, u jehož hrobu nyní klečím a den co den mu vzdávám hold svou tichou motlitbou, zůstane navždy vyryt zlatým písmem v mém srdci. Má matička země přijala zpět svého hrdinu, který z popela vzkřísil zpět naši slávu. Pokládám svou ruku na hruď, stříbrnou slzou stále živím vzpomínku na člověka mě tak drahého, já, nejvznešenější z rytířů, první ze slavných velitelů vojsk, Paladin.
Od pradávných časů se již první osadníci našeho světa sdružovali v obydlích, která tvořila vesnice. Můj pán byl sedmým synem, třetího vládce, nejmocnější vsi v celém dalekém okolí. Stejně jako jeho bratři i on byl velice chytrý. Po celý život žil ve stínu svých sourozenců. Nejstarší z bratrů, Fencer, se proslavil objevem železa. Díky němu obyvatelé mohli začít vyrábět zbraně na ochranu před divokou zvěří. Miloval svou rodnou zemi a proto se nevydával na daleká tažení poznávat neznámý svět, přikázal tak svým drahým kopiníkům a šermířům zůstávat doma ať se děje cokoliv. On sám se stal prvním šermířem. Družina byla svému pánovi oddána, proto nikdy jeho příkazů neporušila. Snad jen pouze bratři se sekerami byli dobrodruzi a nechtěli být stále za vysokými hradbami. Sekerníci tak svými železnými sekerami bránili čest svého krále v boji. Druhý z bratrů, Ferret, nade vše miloval přírodu a vše co mu dávala. Říká se, že jednoho dne se vzepjal králův nejstatnější kůň a zavlekl syna neznámo kam. Za několik měsíců se syn i se svým koněm vrátil a přinesl první poselství o cizích vesnicích. Třetí syn, Horlight, byl ze všech nejudatnější. Byl velice šikovný a obratný. Miloval jízdu na koni. Stal se prvním kavaleristou, dodnes všichni jezdci na koních, vznešeného či prostého původu, nosí jeho erb na lesklé zbroji. Čtvrtý bratr,Traitor, byl ze všech nejmenší, měl lišácký úsměv. Byl velmi vypočítaví, také proto v každém probouzel nedůvěru. Jako malý s oblibou vymýšlel lsti na své bratry. Z po vzdálí pak sledoval, jak se bratří s léčkami vypořádají. Postupem času své lsti přivedl k dokonalosti. Tak spatřil světlo světa první stratég a generál vojsk. Bitev samotných se bál. Zůstával proto vždy se svým otcem v bezpečí svého domova, obehnaného hradbami. Odtud pak dával pokyny svým poddaným a posílal je i na jistou smrt. Byl krutý a přísný, jeho nájezdy se téměř vždy setkaly s úspěchem. Pátý z bratrů, Beast, vždy prosazoval hrubou sílu. V útrobách sklepení hradu, kde měl své komnaty, spatřila světlo světa první beranidla a katapulty. On sám však brzy zemřel. Nešťastnou náhodou se na něj zřítila konstrukce jeho dítěte. Šestý bratr, Imbiber, byl lenivý. Od rána do večera se opíjel s poddanými svého otce. Imbiber byl navzdory všemu velice inteligentní, proto vládce přehlížel jeho nedůstojné chování. Čas, který nepromarnil pitkami, věnoval studiu nebeských map. Z jeho pera vzešla první mapa světa. Nejmladší ze synů, Roi, nebyl ničím výjimečný. Byl odvážný a velice hrdý na sovu zemi. Tiše svým bratrům záviděl a vybudoval si od nich jakýsi odstup. Měl však z nich velký respekt a choval k nim hlubokou úctu.
Bratři, na znamení svého vznešeného původu, měli na pravé straně krku vypálen jakýsi cejch. Malou spáleninu ve tvaru korunky. Rok míjel druhý a všem bratrům se znamení postupně ztrácelo. Pouze nejmladšímu synovi pořád jasně zářilo. Ostatní bratři to přisuzovali jeho mládí.
Postupem času začala být bratrům vesnice malá, malé konflikty přerostli až v bratrskou válku. Příběh neodkrývá podlé bratrovraždy. Dochovali se pouze vzpomínky nejmladšího z urozených synů, který jako jediný přežil. Jeho bratři zanechali po sobě zkázu. Na pokraji svých sil ulehl do trosek své milované vesnice. Pomalu zavřel oči a přál si zde zemřít, stejně jako jeho bratři. Znamení na krku mu zářilo jasněji a jasněji. Život, jakoby se z něj odmítal vytratit. Opatrně vztáhl svou ruku na znamení zdobící jeho krk. Nepříjemně ho pálilo. Jakoby mu dávalo tajemný signál. Položil ruce vedle svého těla. Hlavou mu probleskly vzpomínky na svou milovanou vesnici, na jejíž kostech nyní spočíval. Dlaněmi sevřel sutiny a z posledních sil vstal. Hrdost se v něm probudila. Chtěl vrátit zpět vše co tak miloval.
Procházel se po troskách svého domova. V ruinách staveb objevil malého chlapce, který si hrál s dřevěným koníkem. On jako jediný z poddaných přežil. Přijal ho za vlastního. Chlapce pojmenoval Paladin. Roi postavil malou chatrč, stala se jeho novým domovem. V jeho obydlí hledalo přístřeší stále více potulných obyvatel. Rozhodl se je ochraňovat, jako svůj lid. Postavil doly, aby měl zásobu tolik ceněných surovin. Roi věděl, že na světě není sám, že v okolí se nacházejí i ostatní vesnice. Vyčetl to z bratrových map. Postavil proto tržiště, aby mohl měnit tolik vzácné suroviny. Jeho syn rostl a byl stále mohutnější a silnější. Vydával se do ostatních vesnic a přinášel z nich kořist. Roi byl na něj velice pyšný. Postavil na jeho počest sochu. Bál se však odplaty cizích vesničanů. Postavil proto kasárna a začal cvičit vojáky. Postavil stáje, selský dvůr, skladiště, dílnu a též nádvoří. Pod jeho vládou vesnice jen kvetla. Na radu svého syna postavil také hradby.
Už tehdy mladý Paladin projevoval svou bystrost, snažil se pomáhat lidu svého otce a dával jim tolik cenné rady. Po několika desetiletí však z lidí vyprchala jakákoliv inteligence. Nedokázali se sami rozhodovat a čekali pouze na příkazy. Roi se proto rozhodl postavit stavbu, ve které by učil pár vyvolených vznešenému chování. Nazval ji Panským dvorem, kde i obyčejný lid jmenoval šlechtou. Museli si však své jmenování zasloužit. Proto celý život shromažďovali suroviny, aby si mohli zakoupit vstupenku do lepší společnosti. Roi nerad nechával již vycvičené šlechtice ve vesnici. Bál se, že své těžce nabyté znalosti využijí k špatnostem. Nevěřil v jejich nezištnost a skromnost. Vyslal je tedy s družinou vojáků do ostatních vsí, aby šířili jeho poselství o stavbě vesnice. Kdykoliv do nějaké vesnice zavítal šlechtic, přivítala ho skupinka obyvatel. Ostatní měli k němu jakou si nedůvěru. Šlechticové však neztráceli naději a vraceli se tolikrát, kolikrát byla potřeba. Nakonec se vždy ujali vlády. Pomáhali tak Roiovi vybudovat mocnou říši, čítající několik set vesnic.
Lidská chamtivost a závist však ze světa nevymizela. Někteří šlechticové se vzbouřili a začali budovat vlastní říši. Tak vznikly první kmenové války. Roi byl z této situace rozpolcený. Měl radost, že se mu povedlo obnovit zašlou slávu středověkého světa. Nerad se však díval na lidské utrpení, které tímto opět vzkřísil. Nedokázal déle bojovat s pocitem jakého si zklamaní. Přisuzoval sám sobě vinu za nedůstojné chování lidu, jemuž říkal šlechta. Spoléhal na Paladina, již dospělého a hrdého rytíře, že dokáže zkrotit tu divokou zvěř. On sám už ale nedokázal déle žít.
Povolal svého syna a pravil k němu: „Paladine, synu můj jediný, vydám se na cestu ze které není návratu. Cítím, že má životní pouť je u konce, chci však zemřít s tvým jménem na rtech“ S těmito slovy mi podával meč svého bratra. „Prosím ukonči můj život. Vše co jsem mohl udělat jsem vykonal.“ Neváhal jsem ani vteřinu a vyplnil vůli svého otce. Nyní je přede mnou úkol z nejtěžších. Pokusím se opět sjednotit otcovu říši, buďte mi oporou mí nejvěrnější. Spolu dokážeme velké věci. Se slzami v očích jsem uložil jeho tělo do země pod mou sochou. Od této doby, nechť každá vesnice má ve svém srdci postavenou sochu na památku mého, pána, mého otce. Každá říše nechť má svého rytíře, který bude oddaný svému králi a splní každé jeho přání. Poselství mého pána nikdy z tohoto světa nevymizí. Nechť každý šlechtic nosí na hlavě malou korunku, jako památku na mého otce, sedmého syna a jediného pravého šlechtice s modrou krví.
Naposledy upraveno moderátorem:
ardon