DeletedUser
Guest
Příběh paladina
Jednoho nevlídného dne se z temných hvozdů nového světa vynořila zubožená postava muže. Bylo vidět, že putoval dlouho. Rysy jeho tváře vypovídaly o dlouhém strádání na cestě. Dá se říci, že se v uplynulých měsících hlad a útrapy staly jeho denním chlebem. Jmenoval se Emannuel Comte a věděl, že jeho jedinou nadějí na přežití je konec toho temného a nebezpečného hvozdu. Modlil se ke všem rytířským bohům, aby utrpení dlouhé cesty skončilo a on narazil na nějakou, třeba i maličkou vesnici, kde by našel přístřeší a jídlo. Uvědomoval si, že pokud se tak nestane velmi brzy, nezbývá již žádná naděje. Zemře, stejně jako všichni jeho rodu, kteří ztratili své životy na hradbách města, jež bylo kdysi jeho domovem.
Nechtěl se vysilovat myšlenkami na minulost, jeho povinností bylo přežít, aby rod Comteů mohl pokračovat. Podle lidského chápání času, byl velmi starý, přežil už tolik světů. Tenhle, ve kterém se nyní nacházel a doufal, že snad konečně bude poslední, byl dvacátý první. Netížily ho jenom útrapy cesty, ale i vina, která ho skoro ochromovala. Už nesčetněkrát přežil jako jediný a tohle prokletí jeho rodu ho rozežíralo zevnitř jako rakovina. I přesto se znovu a znovu snažil naplnit svůj osud. Co však vlastně je jeho osudem? Po staletích bojů si vlastně ani nebyl jist, ale přísaha, kterou kdysi složil, ho stále poháněla vpřed.
Zatímco přemýšlel o budoucnosti a o své roli v téhle podivné hře, les najednou skončil. Skoro jako kdyby ho vyslyšela všechna božstva, která na své pouti vzýval. Krajina se otevřela a před ním se rozkládalo nádherné údolí. Uprostřed malebné kotliny se na břehu nevelkého rybníka krčila půvabná vesnička. Emannuel si po dlouhých měsících osamělého putování a útrap oddechl. Tady, v tomto údolí, se snad zažehla jiskřička naděje pro něho a jeho budoucí lid. S novou nadějí se jeho kroky zrychlily a postava se narovnala. Všechna příkoří byla zapomenuta. Slunce, které vykouklo z mraků a nyní hřálo jeho prochladlé tělo, mu vlilo do žil novou sílu a on rázně vykročil vstříc nové budoucnosti.
Ale co to? Z návrší nad vesnicí se celá kotlina jevila jako oáza bezpečí a pohody. Když však přišel blíž, viděl Emannuel neklamné známky proběhnuvšího boje. Doba od posledního útoku nemohla být dlouhá, protože mrchožrouti ještě nedokončili svou pochmurnou práci. Byl to strašlivý pohled, avšak pro paladina, který viděl následky mnohem větších bitev, nebyla ta podívaná nijak děsivá. Zkušeným okem vojevůdce přehlédl bitevní pole, obranné linie vesnice a za pochodu hodnotil možná vylepšení v obraně.
Konečně vstoupil na nádvoří. I zde bylo možné pozorovat následky vpádu barbarů. Emannuel si uvědomil, jak klamná byla jeho představa poklidného spánku, který pohled z návrší sliboval. Ale se vším tím prožitým utrpením, které kolem sebe cítil, se v něm probudila jeho vnitřní síla a léta vojenských zkušeností ho vybízela k pomoci ubohým vesničanům. V pobořené hlavní budově našel na provizorním lůžku stařičkého paladina. Na první pohled viděl, že zranění starého muže jsou smrtelná, avšak jeho oči byly stále živé a upřeně se ně něj upíraly. Když Emannuel přistoupil k lůžku raněného, slyšel, že stařec něco šeptá. Přiložil tedy ucho k jeho ústům a pozorně naslouchal sípavému šepotu. Na smrtelné posteli starý paladin řekl: „Vím, že umírám. Tak dlouho naživu mne držela jen naděje, že se naplní dávné proroctví a do mé vesnice dorazí nový paladin. Nic neříkej, vím, kdo jsi a vím, proč si přišel. Toto místo je tvou novou nadějí a ty jsi nadějí pro toto místo. Předávám ti velení. Dobře se o mé vojáky starej. Z obrovské síly zde po posledním boji zůstala jen hrstka sekerníků a šermířů, ale jsou to dobří chlapi, zocelení bojem. Budou ti dobrou družinou. A jestli prošli naši poslové přes nepřátelské linie, můj dávný přítel neodmítne pomoc v nouzi a posily přijdou.“ A pak se stařec naposledy rozhlédl kolem sebe, spokojeně se usmál a tiše zemřel.
Emannuel vyšel na nádvoří, kde se už lidé začínali scházet. Pomyslel si, že se zpráva o jeho příchodu rozšířila příliš rychle, ale na přemýšlení o podivné situaci nebyl čas. Nyní bylo nejdůležitější udělat vše pro obranu vesnice a jejích obyvatel. Emannuel vydal příslušné rozkazy a všechno obyvatelstvo se je jako jeden muž vydalo plnit. A zatímco přeživší obyvatelé během noci opravovali poničené hradby, brousili meče a vyráběli obléhací stroje, k vesnici se blížila mohutná armáda poslaná spřáteleným rytířem, o kterém mluvil starý paladin. Protože nikdo netušil, že je záchrana tak blízko, žádný z vesničanů nešel spát a každý, ať už dospělý muž nebo malé dítě, přispěl podle svých sil ke společnému úsilí. V průběhu noci se kolem opraveného opevnění začalo rozrůstat ležení statečných vojáků ze sousedství. Ráno, jen co vyšlo slunce, mohli vesničané vidět úctyhodný zástup stanů se zelenou korouhví. Kopí a meče se oslnivě leskly v plném slunci a praky katapultů hrozivě trčely k nebi. Emannuelovi sekerníci a šermíři, jejichž barvy byly červené, se promíchali se zelenou barvou spojence a vytvořili mohutný obranný val kolem celé vesnice. Do nepřátelského hradiště, jehož rozpínavý vůdce způsobil tolik utrpení, byli posláni špehové a všichni doufali, že se vrátí s příznivými zprávami.
Následující dny a týdny plynuly v poklidu. Obyvatelstvo se vrátilo ke své obvyklé práci, skladiště se opět plnila surovinami, selský dvůr utěšeně rostl, Emannuel cvičil na nádvoří nové rekruty a spřátelená armáda před hradbami opevnila své pozice. Nepřátelé přicházeli jen v malých skupinách a čím delší čas plynul, tím byly jejich ztráty větší. Všechno se zdálo být skvělé, jen jedna věc poněkud kalila všeobecnou náladu. Aby se vesnice mohla stát městem, potřebovala šlechtice, který by je všechny zaštítil svou autoritou. A pak, jednoho letního dne, opět přišla cizí armáda. Nepřítel nečekal, že narazí na tak silnou obranu a tak skvěle vycvičené vojsko. Podcenil přípravu a poslal své muže v nedostatečném počtu proti kamenným hradbám a odhodlaným obráncům. Porážka nájezdníků byla zdrcující, nikdo z útočícího vojska nevyvázl živý.
Atmosféra v údolí byla po boji zlověstná. Kolem vesnice vyli kojoti a nad hradbami létali krkavci, živící se na tělech padlých nepřátel. Obloha zbělela tisícem blesků a hrom zuřivě burácel. Těsně před rozbřeskem spatřila hlídka na hradbách nepočetnou skupinu jezdců, která sjížděla do údolí. Strážný nedal vyhlásit poplach, plně se spoléhaje na bdělé obránce před hradbami, jejichž ležení se již několik měsíců rozkládalo kolem, chráníce nevinné. Usoudil, že skupinka jezdců je příliš malá, aby mohla vesnici ohrozit, a tak nechal unavené obyvatelstvo spát.
Emannuel ovšem tak klidný nebyl. Zocelený v mnoha těžkých bitvách věděl, že i malý předvoj může znamenat budoucí velké potíže. Vyslal tedy naproti neznámým jezdcům několik černých rytířů a ze svého vyvýšeného stanoviště napjatě sledoval, jak setkání dopadne. Zprvu se zdálo, že dojde ke střetu, protože v obou skupinách řinčely zbraně a zněly hlasité výkřiky, kterým však nebylo rozumět, protože bouře právě vrcholila. Uplynulo několik nekonečných minut, než bylo jasné, že k boji nedojde a černí rytíři se obrátili k návratu, vedouce mezi sebou neznámé jezdce. Skupina, která po chvíli dorazila na nádvoří, byla čímsi zvláštní. Jako kdyby se všichni cizí jezdci snažili chránit postavu ve svém středu, jejíž tvář byla zahalená kápí.
Velitel družiny vyprávěl dojímavý příběh o tom, jak byl čísi hrad vypálen do základů, jak hradní pán hrdinně zahynul při obraně rodiny, a jak se z celého šlechtického rodu podařilo zachránit jen nejmladšího benjamínka, kterého nyní doprovázejí na cestě k novému domovu.
A tak se stalo, že uprostřed bouřlivé noci přivítala vesnice ve svých zdech vytouženého šlechtice. Pravda, bylo to spíš takové nedochůdče, sotva opeřené kuře, myslící si, že je orel, ale i tak to byla událost velkého významu. A Emannuel poznal, že se jeho osud konečně začíná naplňovat.
Jednoho nevlídného dne se z temných hvozdů nového světa vynořila zubožená postava muže. Bylo vidět, že putoval dlouho. Rysy jeho tváře vypovídaly o dlouhém strádání na cestě. Dá se říci, že se v uplynulých měsících hlad a útrapy staly jeho denním chlebem. Jmenoval se Emannuel Comte a věděl, že jeho jedinou nadějí na přežití je konec toho temného a nebezpečného hvozdu. Modlil se ke všem rytířským bohům, aby utrpení dlouhé cesty skončilo a on narazil na nějakou, třeba i maličkou vesnici, kde by našel přístřeší a jídlo. Uvědomoval si, že pokud se tak nestane velmi brzy, nezbývá již žádná naděje. Zemře, stejně jako všichni jeho rodu, kteří ztratili své životy na hradbách města, jež bylo kdysi jeho domovem.
Nechtěl se vysilovat myšlenkami na minulost, jeho povinností bylo přežít, aby rod Comteů mohl pokračovat. Podle lidského chápání času, byl velmi starý, přežil už tolik světů. Tenhle, ve kterém se nyní nacházel a doufal, že snad konečně bude poslední, byl dvacátý první. Netížily ho jenom útrapy cesty, ale i vina, která ho skoro ochromovala. Už nesčetněkrát přežil jako jediný a tohle prokletí jeho rodu ho rozežíralo zevnitř jako rakovina. I přesto se znovu a znovu snažil naplnit svůj osud. Co však vlastně je jeho osudem? Po staletích bojů si vlastně ani nebyl jist, ale přísaha, kterou kdysi složil, ho stále poháněla vpřed.
Zatímco přemýšlel o budoucnosti a o své roli v téhle podivné hře, les najednou skončil. Skoro jako kdyby ho vyslyšela všechna božstva, která na své pouti vzýval. Krajina se otevřela a před ním se rozkládalo nádherné údolí. Uprostřed malebné kotliny se na břehu nevelkého rybníka krčila půvabná vesnička. Emannuel si po dlouhých měsících osamělého putování a útrap oddechl. Tady, v tomto údolí, se snad zažehla jiskřička naděje pro něho a jeho budoucí lid. S novou nadějí se jeho kroky zrychlily a postava se narovnala. Všechna příkoří byla zapomenuta. Slunce, které vykouklo z mraků a nyní hřálo jeho prochladlé tělo, mu vlilo do žil novou sílu a on rázně vykročil vstříc nové budoucnosti.
Ale co to? Z návrší nad vesnicí se celá kotlina jevila jako oáza bezpečí a pohody. Když však přišel blíž, viděl Emannuel neklamné známky proběhnuvšího boje. Doba od posledního útoku nemohla být dlouhá, protože mrchožrouti ještě nedokončili svou pochmurnou práci. Byl to strašlivý pohled, avšak pro paladina, který viděl následky mnohem větších bitev, nebyla ta podívaná nijak děsivá. Zkušeným okem vojevůdce přehlédl bitevní pole, obranné linie vesnice a za pochodu hodnotil možná vylepšení v obraně.
Konečně vstoupil na nádvoří. I zde bylo možné pozorovat následky vpádu barbarů. Emannuel si uvědomil, jak klamná byla jeho představa poklidného spánku, který pohled z návrší sliboval. Ale se vším tím prožitým utrpením, které kolem sebe cítil, se v něm probudila jeho vnitřní síla a léta vojenských zkušeností ho vybízela k pomoci ubohým vesničanům. V pobořené hlavní budově našel na provizorním lůžku stařičkého paladina. Na první pohled viděl, že zranění starého muže jsou smrtelná, avšak jeho oči byly stále živé a upřeně se ně něj upíraly. Když Emannuel přistoupil k lůžku raněného, slyšel, že stařec něco šeptá. Přiložil tedy ucho k jeho ústům a pozorně naslouchal sípavému šepotu. Na smrtelné posteli starý paladin řekl: „Vím, že umírám. Tak dlouho naživu mne držela jen naděje, že se naplní dávné proroctví a do mé vesnice dorazí nový paladin. Nic neříkej, vím, kdo jsi a vím, proč si přišel. Toto místo je tvou novou nadějí a ty jsi nadějí pro toto místo. Předávám ti velení. Dobře se o mé vojáky starej. Z obrovské síly zde po posledním boji zůstala jen hrstka sekerníků a šermířů, ale jsou to dobří chlapi, zocelení bojem. Budou ti dobrou družinou. A jestli prošli naši poslové přes nepřátelské linie, můj dávný přítel neodmítne pomoc v nouzi a posily přijdou.“ A pak se stařec naposledy rozhlédl kolem sebe, spokojeně se usmál a tiše zemřel.
Emannuel vyšel na nádvoří, kde se už lidé začínali scházet. Pomyslel si, že se zpráva o jeho příchodu rozšířila příliš rychle, ale na přemýšlení o podivné situaci nebyl čas. Nyní bylo nejdůležitější udělat vše pro obranu vesnice a jejích obyvatel. Emannuel vydal příslušné rozkazy a všechno obyvatelstvo se je jako jeden muž vydalo plnit. A zatímco přeživší obyvatelé během noci opravovali poničené hradby, brousili meče a vyráběli obléhací stroje, k vesnici se blížila mohutná armáda poslaná spřáteleným rytířem, o kterém mluvil starý paladin. Protože nikdo netušil, že je záchrana tak blízko, žádný z vesničanů nešel spát a každý, ať už dospělý muž nebo malé dítě, přispěl podle svých sil ke společnému úsilí. V průběhu noci se kolem opraveného opevnění začalo rozrůstat ležení statečných vojáků ze sousedství. Ráno, jen co vyšlo slunce, mohli vesničané vidět úctyhodný zástup stanů se zelenou korouhví. Kopí a meče se oslnivě leskly v plném slunci a praky katapultů hrozivě trčely k nebi. Emannuelovi sekerníci a šermíři, jejichž barvy byly červené, se promíchali se zelenou barvou spojence a vytvořili mohutný obranný val kolem celé vesnice. Do nepřátelského hradiště, jehož rozpínavý vůdce způsobil tolik utrpení, byli posláni špehové a všichni doufali, že se vrátí s příznivými zprávami.
Následující dny a týdny plynuly v poklidu. Obyvatelstvo se vrátilo ke své obvyklé práci, skladiště se opět plnila surovinami, selský dvůr utěšeně rostl, Emannuel cvičil na nádvoří nové rekruty a spřátelená armáda před hradbami opevnila své pozice. Nepřátelé přicházeli jen v malých skupinách a čím delší čas plynul, tím byly jejich ztráty větší. Všechno se zdálo být skvělé, jen jedna věc poněkud kalila všeobecnou náladu. Aby se vesnice mohla stát městem, potřebovala šlechtice, který by je všechny zaštítil svou autoritou. A pak, jednoho letního dne, opět přišla cizí armáda. Nepřítel nečekal, že narazí na tak silnou obranu a tak skvěle vycvičené vojsko. Podcenil přípravu a poslal své muže v nedostatečném počtu proti kamenným hradbám a odhodlaným obráncům. Porážka nájezdníků byla zdrcující, nikdo z útočícího vojska nevyvázl živý.
Atmosféra v údolí byla po boji zlověstná. Kolem vesnice vyli kojoti a nad hradbami létali krkavci, živící se na tělech padlých nepřátel. Obloha zbělela tisícem blesků a hrom zuřivě burácel. Těsně před rozbřeskem spatřila hlídka na hradbách nepočetnou skupinu jezdců, která sjížděla do údolí. Strážný nedal vyhlásit poplach, plně se spoléhaje na bdělé obránce před hradbami, jejichž ležení se již několik měsíců rozkládalo kolem, chráníce nevinné. Usoudil, že skupinka jezdců je příliš malá, aby mohla vesnici ohrozit, a tak nechal unavené obyvatelstvo spát.
Emannuel ovšem tak klidný nebyl. Zocelený v mnoha těžkých bitvách věděl, že i malý předvoj může znamenat budoucí velké potíže. Vyslal tedy naproti neznámým jezdcům několik černých rytířů a ze svého vyvýšeného stanoviště napjatě sledoval, jak setkání dopadne. Zprvu se zdálo, že dojde ke střetu, protože v obou skupinách řinčely zbraně a zněly hlasité výkřiky, kterým však nebylo rozumět, protože bouře právě vrcholila. Uplynulo několik nekonečných minut, než bylo jasné, že k boji nedojde a černí rytíři se obrátili k návratu, vedouce mezi sebou neznámé jezdce. Skupina, která po chvíli dorazila na nádvoří, byla čímsi zvláštní. Jako kdyby se všichni cizí jezdci snažili chránit postavu ve svém středu, jejíž tvář byla zahalená kápí.
Velitel družiny vyprávěl dojímavý příběh o tom, jak byl čísi hrad vypálen do základů, jak hradní pán hrdinně zahynul při obraně rodiny, a jak se z celého šlechtického rodu podařilo zachránit jen nejmladšího benjamínka, kterého nyní doprovázejí na cestě k novému domovu.
A tak se stalo, že uprostřed bouřlivé noci přivítala vesnice ve svých zdech vytouženého šlechtice. Pravda, bylo to spíš takové nedochůdče, sotva opeřené kuře, myslící si, že je orel, ale i tak to byla událost velkého významu. A Emannuel poznal, že se jeho osud konečně začíná naplňovat.