• Psst! Ano, Ty! Ještě nejsi zaregistrovaný na našem herním fóru? Přicházíš tak o možnost zapojit se do diskuzí a navíc si tu můžeš zkrátit čekání například při výstavbě nové budovy či jednotek. Zaregistruj se ještě dnes pomocí následujícího odkazu:

    » Vytvořit účet na fóru

Příběh zemřelého šlechtice - Last Angel

  • Zakladatel vlákna DeletedUser40813
  • Vytvořeno
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser40813

Guest
Jakožto nováček bych se i já rád ucházel o výhru či čestná umístění pod příčkou nejvyšší, proto přikládám své skromné řádky. Příběh by měl být dle názvů situován do současných bojů vedených na světě 28.

S přáním příjemného počtění,
Last Angel, s28.


Tóny vyluzované mandolínou nedokázaly přehlušit všudy přítomný ryk boje, avšak vévodovi z Marktmaalu, prvnímu svého jména a nejschopnějšímu šlechtici z družiny krále Last Angela, lahodily sluchu. Bude to možná naposledy, co bude mít možnost zabrnkat si na struny svoji oblíbenou píseň v pozadí heroických bojů, jež se vedly o poslední pevnost kmene AVALONU.
Na první pohled ponořený do melodie, přehlížel vévoda celé bitevní pole až k západní hraně města a hodnotil, co stále dělá špatně, že se mu i přes znatelnou převahu živé síly a neutuchajícímu ostřelování katapulty nepodařilo prolomit obranu města.
Věděl to. Věděl, že smrt se mu již příliš dlouho vyhýbá, již příliš dlouho slýchává nářky a sténání umírajících vojáků. Již příliš dlouho vysedává se svým nástrojem na úpatí kopce, pozorujíce smrt z bezpečné vzdálenosti. Přišel na to. Na klíč odemykající brány celého města. Avšak tento klíč v podobě posledního hrdinského výpadu proti městu odemykal dvojici rozličných bran. Jeden zámek patřil velké městské bráně, u jejíhož průčelí sledoval dvojici beranidel, druhý ho však mohl přivést až do Velké síně válečníků ve Vallhale.
Dnem i nocí se druhé možnosti obával. Ne však kvůli sobě, nebyl slabochem, ale při pomyšlení, že doma v Marktmaalu zanechá dvojici osiřelých dětí, mu vždy do očí vyhrkly slzy. Ani dnes, při líbezných tónech mandolíny a chmurných myšlenkách tomu nebylo jinak.
Musí to udělat, neboť s každým dnem nechává osiřet tucetkrát tolik dětí. Vstal a ještě naposledy pohladil struny letitého přítele, než ho odložil do trávy, kde před chvíli seděl.
„Seržante!?“
„Ano, pane!“
„Připravte eskadru našich nejlepších mužů a koní na shromaždiště, přisuňte katapulty blíže k západní hraně města a zacilte je na támhle tu zeď,“ ukázal, „za nimi chci mít připravené sekerníky, ke středu přesuňte beranidla a lučištníci ať je kryjí, těžká kavalérie se skryje v lese naproti hlavní bráně a až dojde k průlomu v hradbě, vjedu do něj se svojí eskadrou. Těžká kavalérie pak bude čekat na svůj vlastní průlom, otevření brány.“ Karty jsou rozdány, pomyslel si.
Zavalitý seržant odklusal bez odpovědi k hloučku dalších seržantů a vysvětloval, co kdo má udělat.
Ani ne o hodinu později tentýž seržant přiklusal zpět s odpovědí, že jsou všechny složky v pohotovosti a na určených místech.
Katapulty již hodnou chvíli pálily na stále se ztenčující zeď, když v tom zavalitý seržant ohlásil průlom, načež vévoda nasedl na černého vraníka, popojel před své muže, hledící k městu a pravil: „Dnes vyjedeme do poslední velké bitvy, o které budou bardové na věky zpívat. Štíty budou praskat a muži umírat. Dnes budou vrány hodovat. Ale ne na nás! Zamnou!“ S posledním slovem na rtech se vyřítil z kopce dolů.
Celá eskadra zamířila do již pěkně široké trhliny v hradbě. Ve chvíli, kdy ostatní zpozorovali začátek útoku, katapulty přestaly pálit, beranidla se dala do pohybu směrem k hlavní bráně, ve snaze vytvořit podle plánu otvor pro další druh jezdectva. Lučištníci kryli beranidla a stříleli na hradby.
Ódine, už mi prostírej na večeři, pomyslel si vévoda na svém vraníkovi v trysku, prudce se blížící k průlomu. Už viděl pohyb ve městě, obránci se tam spěšné srocovali k obraně.
Avšak příliš pozdě. Čelo eskadry už se srazilo s překvapenými obránci a všechny je převálcovalo.
Vévodovi muži rozsévali svými meči smrt všude kolem, a když si avalonští obránci uvědomili, že polovina náměstíčka, do kterého se katapulty probouraly už je plná lehké kavalérie, dali se na ústup. Přesto však vévoda stihl pobít dalšího půl tuctu ustupujících, zatímco se za jejich zády vyrojili čerství sekerníci.
Zvládli jsme to! Pomyslel si, když se vítězoslavně točil s koněm a rozhlížel se, jak do města proudí nové a nové posily, město je naše!
Z ničeho nic prudce zatajil dech a napřímil se v sedle. Šíp! Vypoulil oči a s taseným mečem se sesul k zemi. Zapadl do blátivého podloží, ve kterém ještě dožil svých posledních sil a vepsal do pouliční mazanice: Lothar a Serena. Jména svých potomků.
Tak zemřel Tyus, vévoda z Marktmaalu, první svého jména a již nikdy nenašel král Last Angel lepšího. Ačkoliv si válka vyžádala mnoho jmen, jen to jeho žije v písních do dnes. Tak, jak by si to přál…
 
Naposledy upraveno moderátorem:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru