- Počet poděkování
- 9
Kdysi dávno kdesi v daleké Arábii žil chlapec jménem Aladin z divokého kmene Banu Bakr. Byl to prostý mládenec s dobrodružnou povahou, jenž pocházel z chudých poměrů a bydlel ve stanu v malé oáze na okraji pouště Rub al-Chálí. Rád se toulal vyprahlou pustinou a fantazíroval o tom, že se jednou vydá do světa a pozná něco jiného než písek. V oáze pak večer s přáteli popíjel dobře vychlazenou vodu, vždyť ta v poušti -a obzvláště v létě- osvěží nejlépe! Jednoho dne, když se vypravil na další svou toulku, nedaleko oázy mezi písečnými dunami zaslechl nelidský řev. To nepřátelský kmen Banu Taghlib zaútočil na Aladinovu rodnou oázu a všechny její obyvatele do jednoho zmasakroval. Aladin se dal na zběsilý útěk. Utíkal tak dlouho, seč mu nohy stačily, až nakonec padnul únavou.
O pár hodin později jej náhodou objevila karavana směřující na Západ. Vůdce karavany se ho ujal a během strastiplné cesty do Evropy Aladina učil umění boje, ale také ho naučil číst a psát. Když se karavana dostala přes úžinu Bospor, Aladin se nestačil divit. To již nastal podzim, široko daleko nebyla žádná poušť, nýbrž úrodná pole s různými plodinami a rozlehlé lesy. Z těch byl nadšený nejvíce, protože na ně nebyl ze své domoviny vůbec zvyklý, stejně jako na časté podzimní deště.
Když se již karavana blížila k cíli své cesty, tedy Ratajím nad Sázavou, narazila na cestě na šarvátku mezi šlechticem a barbarskými Kumány. Jelikož byl onen urozený pán v nevýhodě jeden proti čtyřem útočníkům, odvážný Aladin se odpojil od karavany a okamžitě mu přispěchal na pomoc. Zbojníci byli přemoženi a šlechtický pán plný vděku doprovodil karavanu až do Ratají. Tam se teprve ukázalo, že je to místní hejtman Jan Ptáček a jelikož mu Aladin zachránil život, rozhodl se, že ho pasuje na paladina.
Nyní se již schylovalo k zimě, navál první sníh, vzduch se značně ochladil a paladin Aladin byl opět v úžasu. V poušti jaktěživ neviděl sníh a nyní si v něm hrál jako malé děcko. Mezitím se rozbujelo silné přátelství mezi Aladinem a hejtmanem Janem Ptáčkem, jenž Aladinovi poskytl obydlí ve volné, neužívané části hradu. Pověděl mu o všech tradicích a zvyklostech, jaké se v místním kraji užívají, zejména o Vánocích. To Aladina nadchlo a rozhodl se, že si opatří a ozdobí vlastní vánoční stromek.
Vypůjčil si tedy sekeru od jednoho sekerníka v důchodu a vydal se do ratajského lesa, kde prý rostou ty nejmajestátnější smrky široko daleko. Marně ho Jan Ptáček varoval, že chodit do lesa samotný je nebezpečné, ať si vzpomene v jaké situaci se potkali poprvé, avšak Aladin na jeho rady pranic nedbal a šel. Než se dostal k lesu, začalo se již stmívat. Paladin Aladin zapálil louč, již si vzal s sebou, a nebojácně vkročil do hvozdu. Vůkol cvrkali cvrčci, houkala sova, větve stromů zlověstně se kymácejících nad Aladinem podivně šustily ve větru a sníh pod jeho kroky křupal, jako když se kuřeti zakroutí krkem.
Čím hlouběji do lesa postupoval, tím hlasitější byly okolní zvuky. Nakonec se prodral trnitým křovím, vystoupal na menší kopec a tu náhle spatřil nádherný zelenající se smrk. Jal se ho tedy porazit. Začal sekat do jeho mohutného kmene a lesem se rozléhaly hromové rány úderů sekery do stromu. Jak hlasitě sekal, nevšiml si, že se k němu zezadu přiblížilo pět postav. Byla to skupina Kumánů přidružená k těm, které před dvěma měsíci pomohl porazit Janu Ptáčkovi. Aladin se otočil svírajíc sekeru pevně v ruce a pustil se s nimi do urputného boje o přežití. Byl to nerovný boj, ale paladin Aladin se bil jako lev a v potyčce jednoho Kumána zabil, dva zranil a čtvrtého pohmoždil. Pátý Kumán mu však zasadil smrtelnou ránu do hrudi a Aladin s postavou stále vzpřímenou padl na kolena. V tu chvíli se Kumán napřáhl a jediným švihem usekl Aladinovi hlavu.
Tak skončil příběh o paladinovi Aladinovi a jeho vybraném stromku, který byl nakonec ozdoben pouze Aladinovou krví.
O pár hodin později jej náhodou objevila karavana směřující na Západ. Vůdce karavany se ho ujal a během strastiplné cesty do Evropy Aladina učil umění boje, ale také ho naučil číst a psát. Když se karavana dostala přes úžinu Bospor, Aladin se nestačil divit. To již nastal podzim, široko daleko nebyla žádná poušť, nýbrž úrodná pole s různými plodinami a rozlehlé lesy. Z těch byl nadšený nejvíce, protože na ně nebyl ze své domoviny vůbec zvyklý, stejně jako na časté podzimní deště.
Když se již karavana blížila k cíli své cesty, tedy Ratajím nad Sázavou, narazila na cestě na šarvátku mezi šlechticem a barbarskými Kumány. Jelikož byl onen urozený pán v nevýhodě jeden proti čtyřem útočníkům, odvážný Aladin se odpojil od karavany a okamžitě mu přispěchal na pomoc. Zbojníci byli přemoženi a šlechtický pán plný vděku doprovodil karavanu až do Ratají. Tam se teprve ukázalo, že je to místní hejtman Jan Ptáček a jelikož mu Aladin zachránil život, rozhodl se, že ho pasuje na paladina.
Nyní se již schylovalo k zimě, navál první sníh, vzduch se značně ochladil a paladin Aladin byl opět v úžasu. V poušti jaktěživ neviděl sníh a nyní si v něm hrál jako malé děcko. Mezitím se rozbujelo silné přátelství mezi Aladinem a hejtmanem Janem Ptáčkem, jenž Aladinovi poskytl obydlí ve volné, neužívané části hradu. Pověděl mu o všech tradicích a zvyklostech, jaké se v místním kraji užívají, zejména o Vánocích. To Aladina nadchlo a rozhodl se, že si opatří a ozdobí vlastní vánoční stromek.
Vypůjčil si tedy sekeru od jednoho sekerníka v důchodu a vydal se do ratajského lesa, kde prý rostou ty nejmajestátnější smrky široko daleko. Marně ho Jan Ptáček varoval, že chodit do lesa samotný je nebezpečné, ať si vzpomene v jaké situaci se potkali poprvé, avšak Aladin na jeho rady pranic nedbal a šel. Než se dostal k lesu, začalo se již stmívat. Paladin Aladin zapálil louč, již si vzal s sebou, a nebojácně vkročil do hvozdu. Vůkol cvrkali cvrčci, houkala sova, větve stromů zlověstně se kymácejících nad Aladinem podivně šustily ve větru a sníh pod jeho kroky křupal, jako když se kuřeti zakroutí krkem.
Čím hlouběji do lesa postupoval, tím hlasitější byly okolní zvuky. Nakonec se prodral trnitým křovím, vystoupal na menší kopec a tu náhle spatřil nádherný zelenající se smrk. Jal se ho tedy porazit. Začal sekat do jeho mohutného kmene a lesem se rozléhaly hromové rány úderů sekery do stromu. Jak hlasitě sekal, nevšiml si, že se k němu zezadu přiblížilo pět postav. Byla to skupina Kumánů přidružená k těm, které před dvěma měsíci pomohl porazit Janu Ptáčkovi. Aladin se otočil svírajíc sekeru pevně v ruce a pustil se s nimi do urputného boje o přežití. Byl to nerovný boj, ale paladin Aladin se bil jako lev a v potyčce jednoho Kumána zabil, dva zranil a čtvrtého pohmoždil. Pátý Kumán mu však zasadil smrtelnou ránu do hrudi a Aladin s postavou stále vzpřímenou padl na kolena. V tu chvíli se Kumán napřáhl a jediným švihem usekl Aladinovi hlavu.
Tak skončil příběh o paladinovi Aladinovi a jeho vybraném stromku, který byl nakonec ozdoben pouze Aladinovou krví.
Naposledy upraveno:
. Ve hře je sice mír, ale v realitě nepanuje mír na celém světě. Tento příběh nás upomíná, abychom nenosili jen růžové brýle a byli připraveni na všechno