• Psst! Ano, Ty! Ještě nejsi zaregistrovaný na našem herním fóru? Přicházíš tak o možnost zapojit se do diskuzí a navíc si tu můžeš zkrátit čekání například při výstavbě nové budovy či jednotek. Zaregistruj se ještě dnes pomocí následujícího odkazu:

    » Vytvořit účet na fóru

papasese

  • Zakladatel vlákna DeletedUser11059
  • Vytvořeno
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser11059

Guest
Tak jsem měl konečně chvilku čas to dodělat. Snad to nebude tak hrozné :scratch
Příběh Šlech-ti-ce ... aneb Na konci světa

Na konci světa, až za lesem Řáholcem tak temným a hustým, že by se tma v něm dala krájet, a možná ještě dál, se na úkor veškerému povědomí, které dle legend a pověstí panovalo /říká se v nich, že: „Za tímto lesem končí veškerá laskavá zem a začíná pustina tak temná, že pouze mrtví se mohou po jejím povrchu procházeti.“, a další z mnoha pověstí jsou opředeny skutečností tak děsivou, že pouhé pomyšlení na ně přivolává zimnici a strach smíšený s děsem do jinak klidných očí, neboť jak se praví: „Kdo jako mladý a živý do útrob lesa vkročí, vyjde zpět starým kmetem v podobě tak děsivého vzezření, že každý, kdo tohoto zří, v kámen se promění, usne a již nikdy neprocitne.“/, všechen lid nemluvě o nich v sobě nosí, objevilo malé světýlko. Nebylo to obyčejné světýlko, bylo to neobyčejné světýlko, neboť jeho záře zdroj byl napájen jen a pouze čistou duší, duší tak čistou, že světýlku dodávala takovou moc, jež vše, co se v jeho dosahu nacházelo bylo před temnými silami ochráněno a zemi na kterou dopadalo, život vdechovalo.
A tak se v samém středu země mrtvých duší zazelenalo. Není proto divu, že tento životabujný čin zasel sémě buněčné a první květ, jenž v samém středu traviny vzrostl a květem se obdařil, první čmelák opyloval a život dále rozséval. Neboť síla světla byla stejně silná jako čistota duše zdrojové, hned čmelák nebyl sám a roj se jejich zjevil již na velké louce, kde i stromy začaly růst a v jejichž korunách se z čmeláka opeřený pták vyklubal. Tam kde pod stromy mech a kapradí se začalo na světlo drát, se z čmelák v ještěrku záhy proměnil. A netrvalo ani rok aby světlo pohltilo velké území a někde uvnitř světla duše čistá vdechla život lidské bytosti.
Avšak živá lidská bytost má tak silný srdce dusot, jako by se po planině hnalo mnoho šiků šermířů i sekerníků nebo stádo bizonů, proto probudilo ze spánku vládce toho nejkrutějšího a toho nejmocnějšího, vládce, jenž měl veškerou moc nad mrtvými i hromy, blesky. Jeho temná duše dokázala prohlédnout až tam, kde ani mrtví nevidí, až tam, kde není vítán od živých. Tam kde život stále nad smrtí vítězí, je tento temný pán Pal-a-din nazýván. Tento dusot z útrob jeho mocného království přilákal jeho zrak. Život, který spatřil mu nedal opět k spánku ulehnout a tak se vší silou pokusil tento krásný světla svit umlčet a zahubit. Ale jak se i v pohádkách praví, tak ve skutečnosti tomu bývá také tak: „Žádné zlo nedokáže prstem lusknutí ohrozit dobro ze všech nejryzejší“. Proto jeho šiky mrtvých, hromy ani blesky nedokázaly do útrob světla života proniknout. Pal-a-din byl stár tak, jako život sám a jako smrt ho od počátku doprovází, proto díky svým schopnostem věděl, odkud pramení ta síla, která si dovolila uvnitř jeho království zasít semínko a nechat ho se šířit, čímž ničilo jeho moc i sílu. Proto se jeho zrak obrátil směrem k temnému lesu Řáholci a ještě dál, do míst, kde živí nad mrtvými navrch stále ještě mají a tamní země obývají. Svolal své nejvěrnější slouhy Šlech-ti-ce a zavelel, aby sestavili velké armády, armády takové, aby jen pohled na jejich šiky vzbuzoval děs a paniku, aby se jim nedokázal nikdo postavit, a jeli do měst živých drancovat, rozsévat strach a hrůzu, krátit životní sílu a rozšiřovat mrtvých království. Každý náznak vzdoru, štěstí a lásky u samých kořenů hned vyhubit. Toto byl způsob jediný, jak zabránit v jeho království dalšímu světla šíření, neboť láska, štěstí a naděje mohou jako jediné mít sílu takovou, aby i v propasti té nejtemnější rozsvítili světýlko, které ke slunci má cestu dlážděnou.
Šlech-ti-cové svolali svá vojska poddaná, nechali všem vyhotovit silná avšak lehká brnění tak, aby jejich krok rychlý a rázný byl. A aby jistotu v úspěch svůj více živili, vyvolali z hlubin tvory prastaré a obludné. Jedni byli těžce odění a černí jako sama noc a v sedlech koní tak hbitých, že jiné stvoření jim nestačilo. Další byli takové zrůdy, pro něž nebylo žádnou zátěží táhnout za sebou tisíce mil den co den, noc co noc bez zastavení velké katapulty pro případ, že by nějaká města chtěla odpor klásti. Seřadili všechno vojsko své a čekali, jakmile Pal-a-din zavelí k útoku. A jakmile byli všichni připraveni, zaznělo celou krajinou tak silné „Do útoku, žádná duše živá nezůstane, staré úmluvy padají, jděte, bijte vše, co v cestě se vám vyskytne a nikoho nešetřete!“, že jako hromobití to bylo znějící i ve světě živých. A vojsko se dalo do pohybu. Byla to tak velká armáda, kterou zatím nikdo nikdy nemohl spatřit. A byla vytvořena jen za tím jedním účelem, aby podrobila celý živý svět a nikde nezbylo nic jiného, nežli zoufání si a beznaděj.
Mezitím se světlo čistota rozpínalo tak rychle, že mrtvému vojsku nezbývalo moc času aby udeřilo a zamezilo jeho rozkvětu. Uvnitř světla již začal žít život tak naplno, že lid, který se zde zrodil, začal stavět brány města, budovy a další rozlehlá podhradí.
Neuplynul nikterak dlouhý čas a armáda vedena Šlech-ti-ci se dostala na samé hranice lesa Řáholce, který od sebe odděloval svět živých a svět mrtvých, lesa, který již kdysi v dávných a prastarých dobách vznikl právě proto, aby tyto dva světy držel odděleny a nemohli se napadnout. Ale armádě, která nyní stanula u jeho hranic nedokázal ani les sám čelit, neboť byl jedním velkým útokem poražen a spálen, a to co se otevřelo za jeho hranicemi byla pastva pro mrtvý zrak. Tolik krásy k plenění, tolik měst a vesnic k drancování. Není třeba dlouhých rozprav k tomu, co začalo se dít, když vojsko černé jako stín vkročilo do plání zelených. Kam nohy jenom část na zemi dopadla, všechny zeleň uschla a uvadla, kam oko jenom oko Šlech-ti-ců se na záblesk času zahledělo, šiky mrtvých život vyhladilo a nebesa tak dříve azurová se mračnem temně šedým a s blískavcema zahalila. Vzduchem poletoval prach a popel jak dům za domem rychle hořel. A toho všeho bylo málo, stalo se, co stát se mělo. Komu mrtví hlavu sťali , kopím srdce ubodali, koho dusot monster v prachu udupal, ten z živého se mrtvým stal, otočil se a sekerou, ženu svou i s dítkem rozsekal. Z živé krásy, mrtvý vrah se stal. A tak vojska kdysi velká, každou chvílí, každým sekem, každým meče švihem rozrostla se v kvanta obludná. Nebyl kdo by čelil této skáze, nebyl kdo by velký odpor vykonal. Země živých v krvi lázně zemí mrtvých stávala se. A jak celým širým světem strach a beznaděj se šířilo, světlo z útrob duše krásné také strachem potemnělé takřka celé zhasnulo. Opět už jen malý čmelák jen pár kvítků pyloval, více neměl, místa málo, aby život rozséval.
Poslední město stále stálo, bránilo se, vzdorovalo. Šlech-ti-c ze všech nejmocnější na něj v sedle pohlížel a netušíc co se s ním děje, nad vší zkázou, kterou vykonal, při pohledu na poslední život v očích pláč se vyklubal. Jako kdyby uvnitř v hrudi svíralo ho pohoršení, strach i lítost v jednom sledu, za tu všechnu co způsobil už všude bědu. Jako kdyby uvnitř hlas, co není jeho a jeho jest, říkal mu, aby získal opět čest: „Zastav to, otoč se a domů běž, zastav to, vždyť člověkem jsi býval též.“. A stejně jako robě malé, co poprvé se nadechlo, z plných plic se rozeřval. Hlavu celou rozbolenou, oči mořem rozslzené, z koně slezl a nevěřícně díval se, co to vlastně udělal. Pod koleny z nenadání, cítil zemi hrozně žhavou, s hlavou v rukách přistihl se, jak se pálí čelem o tu jistou zemi. A mysl jeho zakalená přehrává si, co to zvolal, co to zařval a co ke všem mrtvým vzduchem volal: „K steči!“
Přidržel se rukou oře a opět na nohy se postavil, otřel oči aby zřel, jaký čin to křikem svým vykmotřil. Šiky mrtvých i jejich saně běsní v hradbách města živých, město v plamenech a tichý křik, tichý pláč a hlučný řev a nekončící vzlik.
Dávno bitva dokonána, dávno tomu, co byl slyšet naposledy lidský hlas, ale světlo z duše čisté uvnitř nekonečné temné říše stále bliká, svítí, hřeje. Jak je to možné, čím to může být, když světlo duše živé musí živý zdroj svůj mít? Možná Šlech-ti-c, možná ne, možná Šlech-ti-c, možná ne.
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser

Guest
Pěkné, temné a beznadějné. :thumb

Jen jednu malou technickou. Nelíbí se mi ta závorka. Ten text v ní je dobrý, prostě bych to oddělil jinak, třeba středníkem.:pardon
 

DeletedUser23979

Guest
Také pěkné....radost číst....a ikdyž mi trochu času tvalo pochopit jak Pavel píše ale, když jsem pochopila už se čte samo.....dá si s tím práci

Ale to hlavní...kde na to berete čas :)
 

DeletedUser

Guest
Nevím jak to má Pavel, ale já prostě pár hodin nechlastám.:D:D:D
 

DeletedUser11059

Guest
Já zase pár hodin chlastám :D ...., kecám, neměl jsem pořádně alkohol už řadu měsíců.
Jinak vim Marku, přemýšlel jsem, jak to oddělit, protože je závorka dlouhá a málokdo asi napojí část před i za ní.

EDIT:/ už jsem závorku poupravil
 
Naposledy upraveno moderátorem:

DeletedUser23979

Guest
Stejně pěkné...ale Marek vyhrává......a zase je tu chlast :)

Takže na dobré soutěže je dobrí se napít
 

Biblos

Zasloužilý veterán
VIP
Registrovaný uživatel
Počet poděkování
1.322
Temné jak středověk, ale čtivé, místy veršované ...

Sem tam by ještě sneslo opravu a úpravu - třeba ten text před a za závorkou poněkud nenavazuje:

.. se na úkor veškerému povědomí, které dle legend a pověstí panovalo ... všechen lid nemluvě o nich v sobě nosí, objevilo malé světýlko.

Ale jinak :thumb
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru