• Psst! Ano, Ty! Ještě nejsi zaregistrovaný na našem herním fóru? Přicházíš tak o možnost zapojit se do diskuzí a navíc si tu můžeš zkrátit čekání například při výstavbě nové budovy či jednotek. Zaregistruj se ještě dnes pomocí následujícího odkazu:

    » Vytvořit účet na fóru

Próza - Zajata životem

DeletedUser

Guest
Mno, je to krátký a není dokončený a je to prolog...Nicméně jsem to napsala jen tak v rychlosti...Nic světoborného.


Den se začal zahalovat do černého kabátu. Šířil se pomalu jako něčí temný dech a začala tak nová část dne, která vítá a posilňuje bytosti, o nichž nemáme ani zdání, že existují. Začíná tak noc. Na první pocit ničím odlišná od dne, ale přeci jen někde hluboko, tam kde už nic necítíte je nebezpečná, zvrácená a procítěná temnotou.
Měsíc putoval vstříc nekonečnému vesmíru a jeho zář osvětlovala překvapeně nejlepší místo k odpočinku, které kdosi osídlil.
Půvabná dívka plná neumožnitelných tajuplných snů, prostých nadějí a vůbec něčeho, co alespoň zachrání její, skoro zhroucené, já.
Sedí v příjemně lechtající trávě na louce. Krásné, nepoškozené a plné klidu.
Přemýšlí o něčem, co nemá hlavu ani patu a když jí to přestane bavit, prostě si lehne a sleduje zářivé hvězdy na nebi.
Tento den si ale nelehla, zůstala prkenně sedět, zavřela oči a uvědomila si, že tu něco nehraje.
Byl to slabý vánek, který tu doposud nebyl. Plížil se krajinou přímo k dívce u které se zastavil a zahrál jí na černé vlasy jako na struny na kytaře. V tu chvílí se nosem nadechla a ucítila něco štiplavého. Podobalo se to kouři od ohně. Ale, kde by se vzal oheň? Vždyť by už dávno zpozorovala.
V tom jí to došlo. Prudce zvedla hlavu jako nějakou přítěž a podívala se směrem odkud pocházel. V dáli uviděla špičku doutnajícího ohně a uvědomila si, proč jí to děsí.
Ten oheň byl právě v místech, kde se nacházela její vesnice.
Prudce vyskočila na nohy. Než by si pokoušela utíkat směrem k vesnici, tak se přemístila.
Netrvalo to ani vteřinu a už stála na nádvoří vesnici. Kdysi veselé, teď tiché mrtvolné.
Otáčela pomalu hlavou, aby si prohlédla tu spoušť.
Domy hořely. Dokonce i cesta hořela. Vše bylo zničené. Z vesnice se stala zřícenina hradu.
Chtěla křičet, ale hlas jí kdesi uvízl. Chtěla brečet, ale slzy nepřicházely. Chtěla…
Najednou ji něco prosvištělo kolem hlavy a cosi se před ní zhmotnilo.
Byl to muž. Na sobě měl kožený černý plášť, ošoupané kalhoty a upnuté roztržené tričko. Obličej měl plný vrásek, oči modře zářivé a ústa sice plná, ale až moc suchá. Jeho výraz byl nečitelný.
Prohlížel si ji ze zájmem a chtíčem a ona mu oplácela klidný upřímný výraz.
„To je ale krásný den, co?, z ničeho nic promluvil. Hlas měl hrubý a drsný, ale byl tam i náznak básnictví.
„To si ze mě děláš srandu?, odpověděla mu otázkou a s nevěřícím pohledem na něj poulila své hnědé oči jako čokoláda a trochu, opravdu jen trochu se pohnula.
Nevěřila tomu, co právě řekl, když stojí na nádvoří zničené a dosud hořící vesnice. Nevěděla, co má říkat dál a tak čekala, až on promluví první.
Dlouho to netrvalo a pověděl jí: „No, nebudu chodit kolem horké kaše. Ty moc dobře víš, kdo jsem a co tu pohledávám.“
Popravdě řečeno vůbec netušila, kdo je a proč tu je. Stále přemýšlela, ale nic jí nenapadalo a tak odpověděla: „Nevím kdo jsi a co tu děláš, tak nemluv v hádankách.“
.....Atakdále, snad to bude pokračovat:scratch
 

DeletedUser

Guest
Tak si počkej nějaký ty dva až tři roky, protože nemám momentálně čas..:rofl
 
Nahoru