DeletedUser42815
Guest
Jaro přichází do vesnice
Za desetitisíci hráči, za milióny vesnic a za stovkami poražených jsem zrodil jednu malou skromnou vesničku bez lidu. Bylo to snadné jak lusknutí prstem, avšak k dosažení mého cíle mě čeká ještě dlouhá cesta. Mým snem bylo vybudovat tu nejsilnější armádu a stát se tím pádem nejmocnějším pánem světa. Mé jméno je Matsumiko, ale pro mé poddané jsem Bůh.
Začátky byly opravdu těžké, ale nakonec jsem všechno zvládl. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Byla zima a já jsem se ocitl sám uprostřed budov bez života. Vzal jsem na sebe kožešinu a vydal se do hloubky lesa pro dřevo na oheň. Vypadalo to, že se mi konečně začne dařit, protože jsem hned při první výpravě nalezl pár osamocených dřevorubců, kteří souhlasili, že za menší pohoštění mi pomůžou s těžbou. Zkoušel jsem také těžit hlínu a železo. Ale protože mi to nešlo, najal jsem si pár pomocníků. Bylo nás pět. Dříve jsme byli pouze skupinkou lidí, která bojovala o přežití, ale nyní jsme rodinou. Za ten čas, co stojíme bok po boku, jsme rozšířili náš domov o několik budov. Dřevorubci si postavili baráček a vylepšili jsme si přístup k lomu a železnému dolu. Vše co jsme si postupně vytěžili, jsme ukládali do skladiště a čekali jsme na příchod jara, abychom mohli začít s náborem vojáků, kteří se jednou díky mě stanou tou nejsilnější a nepřemožitelnou armádou.
Jednou ráno mě vzbudil strašlivý křik a smrad spáleného masa. Šel jsem se podívat k oknu a očekával nejhorší. Byl jsem napaden. Vyběhl jsem a pozoroval, jak cizí silné vojsko pomalu ale jistě ničí mou doposud slabou a neúplnou armádu. Nevěděl jsem, co mám dělat a strašně jsem se bál. Bál jsem se o sebe, ale hlavně o život svých přátel. Byli jsme obklíčeni a celá vesnice byla v plamenech. Když už jsem se pomalu smiřoval s osudem, znenadání se na kopci objevil tajemný muž na koni. Neznámý jezdec svou zvednutou pravou rukou, ve které svíral meč, vydal rozkaz. Z hor se vyřítilo obrovité vojsko a bez jediného mrknutí oka začali vraždit mé nepřátele. Byl jsem zachráněn. S příchodem jara přišel i můj zachránce.
Byl první jarní den. Ptáci prozpěvovali krásné melodie a já jsem na cestě, spolu s mým novým přítelem, do jeho osady, kde mám v plánu uzavřít spojenectví a přidat se do kmene. Na místě jsem byl seznámen s dalšími spojenci, kteří mi pomohli opravit vesnici.
Uběhlo spoustu let a náš kmen pomalu ale jistě dobýval vesnice nepřátel a já jsem se stával dnem po dni silnějším. Tajemný jezdec a vládce našeho kmene už byl velmi starý a nebyl schopen vládnout. Byl jako můj otec a s příchodem blížící se smrti mě jednoho dne požádal, abych ho navštívil. Vydal jsem se s mým nejrychlejším koněm vstříc osudu, který mě nyní čeká. Po příjezdu jsem doběhl do komnaty a poklekl před vůdce u jeho lože. Byl mi předán svitek s poslední vůlí, kde stálo jméno našeho kmene a jako vůdce jsem tam byl zapsán já. Dnes už jen vzpomínám na ten první jarní den, který byl začátkem k dosažení mého cíle, a já se stal tím nejmocnějším vládcem světa.
Za desetitisíci hráči, za milióny vesnic a za stovkami poražených jsem zrodil jednu malou skromnou vesničku bez lidu. Bylo to snadné jak lusknutí prstem, avšak k dosažení mého cíle mě čeká ještě dlouhá cesta. Mým snem bylo vybudovat tu nejsilnější armádu a stát se tím pádem nejmocnějším pánem světa. Mé jméno je Matsumiko, ale pro mé poddané jsem Bůh.
Začátky byly opravdu těžké, ale nakonec jsem všechno zvládl. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Byla zima a já jsem se ocitl sám uprostřed budov bez života. Vzal jsem na sebe kožešinu a vydal se do hloubky lesa pro dřevo na oheň. Vypadalo to, že se mi konečně začne dařit, protože jsem hned při první výpravě nalezl pár osamocených dřevorubců, kteří souhlasili, že za menší pohoštění mi pomůžou s těžbou. Zkoušel jsem také těžit hlínu a železo. Ale protože mi to nešlo, najal jsem si pár pomocníků. Bylo nás pět. Dříve jsme byli pouze skupinkou lidí, která bojovala o přežití, ale nyní jsme rodinou. Za ten čas, co stojíme bok po boku, jsme rozšířili náš domov o několik budov. Dřevorubci si postavili baráček a vylepšili jsme si přístup k lomu a železnému dolu. Vše co jsme si postupně vytěžili, jsme ukládali do skladiště a čekali jsme na příchod jara, abychom mohli začít s náborem vojáků, kteří se jednou díky mě stanou tou nejsilnější a nepřemožitelnou armádou.
Jednou ráno mě vzbudil strašlivý křik a smrad spáleného masa. Šel jsem se podívat k oknu a očekával nejhorší. Byl jsem napaden. Vyběhl jsem a pozoroval, jak cizí silné vojsko pomalu ale jistě ničí mou doposud slabou a neúplnou armádu. Nevěděl jsem, co mám dělat a strašně jsem se bál. Bál jsem se o sebe, ale hlavně o život svých přátel. Byli jsme obklíčeni a celá vesnice byla v plamenech. Když už jsem se pomalu smiřoval s osudem, znenadání se na kopci objevil tajemný muž na koni. Neznámý jezdec svou zvednutou pravou rukou, ve které svíral meč, vydal rozkaz. Z hor se vyřítilo obrovité vojsko a bez jediného mrknutí oka začali vraždit mé nepřátele. Byl jsem zachráněn. S příchodem jara přišel i můj zachránce.
Byl první jarní den. Ptáci prozpěvovali krásné melodie a já jsem na cestě, spolu s mým novým přítelem, do jeho osady, kde mám v plánu uzavřít spojenectví a přidat se do kmene. Na místě jsem byl seznámen s dalšími spojenci, kteří mi pomohli opravit vesnici.
Uběhlo spoustu let a náš kmen pomalu ale jistě dobýval vesnice nepřátel a já jsem se stával dnem po dni silnějším. Tajemný jezdec a vládce našeho kmene už byl velmi starý a nebyl schopen vládnout. Byl jako můj otec a s příchodem blížící se smrti mě jednoho dne požádal, abych ho navštívil. Vydal jsem se s mým nejrychlejším koněm vstříc osudu, který mě nyní čeká. Po příjezdu jsem doběhl do komnaty a poklekl před vůdce u jeho lože. Byl mi předán svitek s poslední vůlí, kde stálo jméno našeho kmene a jako vůdce jsem tam byl zapsán já. Dnes už jen vzpomínám na ten první jarní den, který byl začátkem k dosažení mého cíle, a já se stal tím nejmocnějším vládcem světa.