DeletedUser44242
Guest
Zápis do deníku 15.1. 1720
Probudil jsem se do chladného, sychravého rána. Pomaten snem, který se zdál téměř opravdový, sen jenž přesně kopíroval událost,která se udála již před dekádou let na den oslav Svaté Alžběty. Bylo to období kdy na Uherském území vládla krutá zima, lid trpěl hladem, veškerá úroda umrzla v důsledku předčasných mrazů.
Ovšem, bylo to také období, kdy se lidé spojili v jeden národ aby přečkali tyto časy.
Jednoho dne se, ale stalo něco, co nikdo nečekal, hranicemi císařství začaly projíždět povozy z jížních zemí naplněné jídlem až po okraj.
V čele celé linie byla naše panovnice Alžběta. Lid se začal scházet, jásat a ve vší spontánnosti si začali užívat zimních radovánek, jakoby všechny problémy najednou zmizely.
Staří i mladí začali po sobě házet sněhové koule, začali soutěžit kdo udělá většího sněhuláka, akorát nos nebyl z mrkve, ale části oblázku.
Když to Alžběta uviděla, napadlo jí uspořádat turnaj v tom kdo rychleji sjede kopec na pytlu z brambor, kterému se přezdívalo Smraďoch, protože v letních měsících uvolňoval smradlavé výpary.
Odměnou vítězi měla být pozvánka na císařský dvůr a večeře v paláci.
Tak se sešly davy lidí aby pokusili své štěstí, byla to slušná podívaná. Lidé se snažili přijít na to, jak nabrat co nejvyšší rychlost, jak se vyhnout tromům stojících v cestě, ale především jak nenajet na kus balvanu, protože řeknu Vám, bolestivější zkušenost jste nezažili.I přesto, to byl karambol za karambolem.
Však někteří dokázali projet mezi stromy a vyhnout se všem nástrahám až nakonec dojeli do cíle. Nejrychlejším z nich jsem byl já, nikoho ale netrápila prohra, každý si užíval těchto momentů radosti.
Po turnaji Alžběta povolala staré báby kořenářky, aby připravily pro všechny svařené víno, všichni pili, tancovali v závějích sněhu a pojídali čerstvě připravené trdelníky.
Byl to vskutku zázračný den, den jenž bude v srdcích lidu navěky ...
...avšak rychle jsem se vrátil zpět do reality.
Uslyšel jsem zvuk armádní trumpety, signál, který v každém vzbuzoval straach a hrůzu. Znamenalo to totiž jediné, Hůnové se blíží a nás čeká nelítostný boj, za záchranu našeho císařství.
Musím už jít, v dáli slyším řinčení zbraní a křik Hůnských nájezdníků, rozsévajících smrt. Toto je pravděpodobně posledním co zde pí...
: Važme si toho co máme, i když nám ta koule na krku tvrdí opak, protože někdo jiný by dal cokoliv za to mít jen procento z toho.
Probudil jsem se do chladného, sychravého rána. Pomaten snem, který se zdál téměř opravdový, sen jenž přesně kopíroval událost,která se udála již před dekádou let na den oslav Svaté Alžběty. Bylo to období kdy na Uherském území vládla krutá zima, lid trpěl hladem, veškerá úroda umrzla v důsledku předčasných mrazů.
Ovšem, bylo to také období, kdy se lidé spojili v jeden národ aby přečkali tyto časy.
Jednoho dne se, ale stalo něco, co nikdo nečekal, hranicemi císařství začaly projíždět povozy z jížních zemí naplněné jídlem až po okraj.
V čele celé linie byla naše panovnice Alžběta. Lid se začal scházet, jásat a ve vší spontánnosti si začali užívat zimních radovánek, jakoby všechny problémy najednou zmizely.
Staří i mladí začali po sobě házet sněhové koule, začali soutěžit kdo udělá většího sněhuláka, akorát nos nebyl z mrkve, ale části oblázku.
Když to Alžběta uviděla, napadlo jí uspořádat turnaj v tom kdo rychleji sjede kopec na pytlu z brambor, kterému se přezdívalo Smraďoch, protože v letních měsících uvolňoval smradlavé výpary.
Odměnou vítězi měla být pozvánka na císařský dvůr a večeře v paláci.
Tak se sešly davy lidí aby pokusili své štěstí, byla to slušná podívaná. Lidé se snažili přijít na to, jak nabrat co nejvyšší rychlost, jak se vyhnout tromům stojících v cestě, ale především jak nenajet na kus balvanu, protože řeknu Vám, bolestivější zkušenost jste nezažili.I přesto, to byl karambol za karambolem.
Však někteří dokázali projet mezi stromy a vyhnout se všem nástrahám až nakonec dojeli do cíle. Nejrychlejším z nich jsem byl já, nikoho ale netrápila prohra, každý si užíval těchto momentů radosti.
Po turnaji Alžběta povolala staré báby kořenářky, aby připravily pro všechny svařené víno, všichni pili, tancovali v závějích sněhu a pojídali čerstvě připravené trdelníky.
Byl to vskutku zázračný den, den jenž bude v srdcích lidu navěky ...
...avšak rychle jsem se vrátil zpět do reality.
Uslyšel jsem zvuk armádní trumpety, signál, který v každém vzbuzoval straach a hrůzu. Znamenalo to totiž jediné, Hůnové se blíží a nás čeká nelítostný boj, za záchranu našeho císařství.
Musím už jít, v dáli slyším řinčení zbraní a křik Hůnských nájezdníků, rozsévajících smrt. Toto je pravděpodobně posledním co zde pí...
: Važme si toho co máme, i když nám ta koule na krku tvrdí opak, protože někdo jiný by dal cokoliv za to mít jen procento z toho.