DeletedUser
Guest
Seznámili jsme se díky nefunkčnosti mého vlastního kmene. Po přestupu do jeho kmene jsem měla problém se spojencem - chtěla jsem na něj útočit po problémech, což je proti kmenovým pravidlům. Tomáš nabyl dojmu, že jsem úplně mimo. Totéž jsem si myslela já o něm. 5. září jsme si začali psát více. Každodenní několikahodinové psaní udělalo své a my se rozhodli po 2,5 měsíci sejít. 
***
Už jsem zimou skoro ztrácela cit v rukou. Byl chladný listopad a já seděla na schodech u malé vodárny. Uvědomila jsem si, jak mě pro mě neznámá situace děsí. Bála jsem se zklamání a odmítnutí. Konečně jsem ho zahlédla, přibližoval se s omluvným úsměvem na tváři, který měl nejspíš ospravedlnit jeho téměř hodinové zpoždění. Společnost mu dělala Sendy, fenka černého labradora. Po prozatím odtažitém přivítání jsme se rozhodli jít projít. Zpočátku jsme šli po cestě, poté většinou po poli. S každým dalším krokem ze mě strach opadával a moje podvědomí tušící nezdar se začalo vzpamatovávat.
***
Chvíli konverzace vázla kvůli naší stydlivosti. Během chvíle jsme se oba rozpovídali a z bezobsažného rozhovoru se najednou stala úžasná hra se slovy. I přes pokusy o tělesný kontakt jsem byla příliš nesmělá a jeho zdánlivě neplánovaným dotekům jsem uhýbala. Mimo slovní přestřelky se Tomáš zaměřil i na teatrální vyhrožování fyzickou provokací – vykoupáním v místním rybníce, který měl v tu dobu asi 5°C. I přes nepravděpodobnost tohoto gesta jsem si pro jistotu držela dostatečný odstup. Když se mě u rybníka poprvé dotknul, uskočila jsem leknutím asi o 2 metry. Čas utíkal, začalo se stmívat a my se museli vydat na zpáteční cestu. Jak se stmívalo, náš rozhovor byl stále otevřenější.
***
V těsné blízkosti jsme pokračovali zpět k autu. Během návratu jsem zjistila, jak moc je pravdivá pověra o psovi – nejlepším příteli člověka. Sendy prudce trhla vodítkem, až Tomáš klopýtl. Když se ke mně znovu přiblížil, jakoby zapomněl na naši tichou dohodu o tělesném distancu, a chytil mě kolem pasu. Neváhala jsem ani minutu a obejmula ho též.
***
Dorazili jsme na rozcestí. „Vsadím se, že nevíš kudy teď. Co za to, když ti to řeknu?“, zubil se na mě v předtuše našeho prvního políbení. „Jsi vyděrač!“, osočila jsem ho. „Půjdeme doprava.“
Můj pokus o úskok tedy vyšel. S přihlouplými úsměvy v obličejích jsme – teď již ruku v ruce - pomalu pokračovali cestou k autu. Svíral mou dlaň pevně, takže kdykoli Sendy prudce trhla vodítkem, letěla jsem za nimi.
***
Stále pomalejším krokem jsme došli až na místo, kde na mě čekal odvoz. Je pravdou, že když se dva lidi dobře baví, čas rychle utíká – a proto jsme se i my museli rozloučit. Loučení bylo rozpačité, ale přesto jsme oba cítili příslib dalšího setkání. Zrovna dnes jsou to 4 měsíce, co jsme spolu a rozumíme si čím dál tím víc! Jen tak mimochodem, tu pusu jsem už mnohokrát napravila
***
Už jsem zimou skoro ztrácela cit v rukou. Byl chladný listopad a já seděla na schodech u malé vodárny. Uvědomila jsem si, jak mě pro mě neznámá situace děsí. Bála jsem se zklamání a odmítnutí. Konečně jsem ho zahlédla, přibližoval se s omluvným úsměvem na tváři, který měl nejspíš ospravedlnit jeho téměř hodinové zpoždění. Společnost mu dělala Sendy, fenka černého labradora. Po prozatím odtažitém přivítání jsme se rozhodli jít projít. Zpočátku jsme šli po cestě, poté většinou po poli. S každým dalším krokem ze mě strach opadával a moje podvědomí tušící nezdar se začalo vzpamatovávat.
***
Chvíli konverzace vázla kvůli naší stydlivosti. Během chvíle jsme se oba rozpovídali a z bezobsažného rozhovoru se najednou stala úžasná hra se slovy. I přes pokusy o tělesný kontakt jsem byla příliš nesmělá a jeho zdánlivě neplánovaným dotekům jsem uhýbala. Mimo slovní přestřelky se Tomáš zaměřil i na teatrální vyhrožování fyzickou provokací – vykoupáním v místním rybníce, který měl v tu dobu asi 5°C. I přes nepravděpodobnost tohoto gesta jsem si pro jistotu držela dostatečný odstup. Když se mě u rybníka poprvé dotknul, uskočila jsem leknutím asi o 2 metry. Čas utíkal, začalo se stmívat a my se museli vydat na zpáteční cestu. Jak se stmívalo, náš rozhovor byl stále otevřenější.
***
V těsné blízkosti jsme pokračovali zpět k autu. Během návratu jsem zjistila, jak moc je pravdivá pověra o psovi – nejlepším příteli člověka. Sendy prudce trhla vodítkem, až Tomáš klopýtl. Když se ke mně znovu přiblížil, jakoby zapomněl na naši tichou dohodu o tělesném distancu, a chytil mě kolem pasu. Neváhala jsem ani minutu a obejmula ho též.
***
Dorazili jsme na rozcestí. „Vsadím se, že nevíš kudy teď. Co za to, když ti to řeknu?“, zubil se na mě v předtuše našeho prvního políbení. „Jsi vyděrač!“, osočila jsem ho. „Půjdeme doprava.“
Můj pokus o úskok tedy vyšel. S přihlouplými úsměvy v obličejích jsme – teď již ruku v ruce - pomalu pokračovali cestou k autu. Svíral mou dlaň pevně, takže kdykoli Sendy prudce trhla vodítkem, letěla jsem za nimi. ***
Stále pomalejším krokem jsme došli až na místo, kde na mě čekal odvoz. Je pravdou, že když se dva lidi dobře baví, čas rychle utíká – a proto jsme se i my museli rozloučit. Loučení bylo rozpačité, ale přesto jsme oba cítili příslib dalšího setkání. Zrovna dnes jsou to 4 měsíce, co jsme spolu a rozumíme si čím dál tím víc!
Jen tak mimochodem, tu pusu jsem už mnohokrát napravila 