• Psst! Ano, Ty! Ještě nejsi zaregistrovaný na našem herním fóru? Přicházíš tak o možnost zapojit se do diskuzí a navíc si tu můžeš zkrátit čekání například při výstavbě nové budovy či jednotek. Zaregistruj se ještě dnes pomocí následujícího odkazu:

    » Vytvořit účet na fóru

Sněhové klání v Talenndoru

  • Zakladatel vlákna DeletedUser42809
  • Vytvořeno
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser42809

Guest
Sněhové klání v Talenndoru

Severní vesnice Nalgatského království, která v mapách byla označena jménem Talenndor, byla během měsíce trvajícího sněžení takřka pohřbená pod sněhem. Lid si s pláčem a hlubokým nářkem stěžoval a kněží tuto pohromu s útěchou připisovali biblickým textům. Jenom místní rozumný šlechtic Theodor II. zachovával chladnou hlavu a přišel s nevídaným nápadem. Inspiroval se rytířskými souboji a vyhlásil klání všeho lidu v odhazování sněhu. Jelikož by se do takové práce nikdo nepustil, nechal do sněhu zakopat několik váčků se zlatem. Hned po vyhlášení této zprávy se doslova strhla zlatá horečka. Mladí i staří na sebe vzali své teplé kožichy, do svých mozolovitých rukou chňapli lopaty i motyky a vyrazili přehrabovat sníh. Nejprve kopali a házeli sníh na hromady, ale brzy si uvědomili, že tímto způsobem si zahazovali nová místa, které budou muset zase vykopat, a tak sníh začali na trakařích odvážet z vesnice pryč.
Šlechtic Theodor II. toto s náležitou pyšností sledoval z okna svého hradiska každý den. Sníh pomalu mizel za palisády a další chumelení už vesničany tolik netrápilo. Práce je hřála, mezi domy se už dalo dobře procházet a vidina zlata je táhla kupředu. Občas někdo nalezl nějaký malý kožený váček se slíbeným zlatem, což lid utvrzovalo v tomto odhrabovacím klání.

Tato událost neušla pozornosti Goselovi, mladému špehovi, který měl hlídat tento kraj. Špehové to v této době měli nejhorší – jako jediní museli brázdit nesjízdný kraj a podávat hlášení. Nikdo jiný se takřka po tomto území nepohyboval, dokonce ani obchodní karavany.
Během noci se zkušený Gosel dostal do hradiště Theodora II. a vplížil se do jeho útulné komnaty. Tušil, že někde musí být mapa se zakopanými váčky, aby se v tom vladař vyznal. Gosel rozhodně neměl v plánu přehrabovat sníh po celé vesnici, raději využil svůj výcvik.
Kamenný krb byl téměř vyhaslý a pod nadýchanou přikrývkou chrápal šlechtic. Na vyřezávaném stole bylo rozlité červené víno ze stříbrné zdobené číše a na zemi se válelo odhozené nakousané stehno ze slepice. Gosel ho tiše zvedl a čichl si k němu. Bylo dobře kořeněné, s medem a česnekem. Už bylo studené, ale i tak se do něj zakousl. Šlechtickým lahodným jídlem nepohrdnul.
Vycvičenou chůzí špeha se pohyboval po místnosti a hledal mapu. Netrvalo mu to dlouho. Na stole bylo několik smotaných svitků, které letmo prohlédl. Číst uměl a písmo Theodora bylo úhledné, takže to šlo snadno. Vzal uhel od krbu a překreslil si zjednodušeně mapu na své zápěstí. Jelikož se tu dále nechtěl zdržovat ani nic krást, zamířil zpět. Než však opustil místnost, zahlédl stín, který do této místnosti nepatřil. Uvědomil si, že tu nejspíš není sám, nejspíš další špeh, který měl podobný nápad. Raději rychle zmizel, aby se nedostal do smrtelného konfliktu.

Ještě než se rozednělo, hledal natěšený Gosel oblasti ve sněhu, kde by měli být váčky se zlatem. V jedné ruce měl pochodeň a v druhé lopatu, kterou ukradl u domu kováře. U kostela zarazil louč do sněhu a zaryl starou lopatu do hluboké závěje. Vítr mával s plamenem a chumelení ho dusilo, ale i tak ve zbytku světla viděl na dně své díry malý váček. Sáhl pro něj a schoval si ho do cestovní torny.
Než se dostal k dalšímu místu s měšcem, vylezli z dřevěných domů už první lidé, kteří se usilovně účastnili tohoto sněhového klání o zlato. S prvními paprsky světla zaryli své nářadí do sněhu a odhazovali na trakaře.
Když však Gosel dorazil k dalšímu místu, uviděl záda jiného muže, jak hrabe přesně v místě k váčku. Musel to být ten stín z noci, který zahlédl u vladaře – špeh a nebo zloděj, který měl podobný výcvik jako on. Tiše vytasil svou dýku a švihl mu jí po hlavě. Nechtěl ho zabít, chtěl jen váček, přecijenom to byla jistá hra – jen s jinými pravidly. Smrt za to nestála. Zdobený kruhový jílec ho udeřil do temene lebky a postava se sesunula do sněhové závěje. Kořist byla jeho. Rychle ho obral a obratně zmizel, i když ho to stálo trochu bolesti v noze – občas se totiž při prudkém pohybu ozvala jeho stará rána, kterou uštědřil při dávném útěku.

Nic netušící lidé pokračovali ve sněhovém klání a odhazovali hromady sněhu. Šlechtic, který se dobře vyspal, opět vykoukl z okna a potěšil se z nápadu, který dostal a který spasil tuto vesnici před sněhovou smrtí.
Časem ale už nikdo váčky nenacházel. Během týdne zájem lidí pomalu utichal, ale stále se našli nadšenci, kteří věřili, že někde ještě něco musí být.


Haruanornor
 
Naposledy upraveno moderátorem:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru