DeletedUser41682
Guest
Je studená podzimní noc, u země se držela mlha a mraky zakrývaly měsíc v úplňku.
Voják, co má dneska držet stráž se třese zimou a cinkot brnění mu brání ve spánku. Všude je klid, nic se neděje, sem tam přeběhne kočka, která honí myš, nebo manželka nějakého zbohatlíka jde na zálety. Zkrátka nuda. Ale najednou uslyší zvuk. Znělo to, jakoby brnění spadlo na zem. Pevně stiskl svou halapartnu a sklopil ji tak, aby se dala použít jako kopí. Pomalu se rozešel k místu, odkud slyšel řinčení. Cítil, jak se mu adrenalin pumpuje do těla. V hlavě mu hučelo, srdce mu najednou bilo jako o závod. I když se třepal zimou, tak mu po čele stékaly kapky potu. Postupoval tiše. Mezi domy si dával velký pozor, jestli není někdo za ním. Zaslechl sípavý zvuk a jako voják má povinnost to prozkoumat, jenže nohy neposlouchaly. Byly jak z olova a podlamovaly se mu kolena. Pomalu se připlížil k místu, odkud sípavý zvuk vycházel. Schoval se na roh domu. Zavřel oči a sám pro sebe si zašeptal „Co to sakra dělám?! Jsem královský voják! Nesmím se bát!“. Sípavý zvuk ustal. Voják se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, než sebral odvahu, aby vyskočil zpoza domu. Nakonec to udělal, ale co uviděl ho vyděsilo k smrti. Ležel tam druhý strážný v kaluži krve. Nad strážným se skláněl jakýsi stín. Voják ihned pustil halapartnu a začal utíkat jako o život. Po cestě zahodil přilbici i zbytek brnění, aby mohl utíkat ještě rychleji. Doběhl do budovy, rozrazil dubové dveře a začal zvonit na poplach. Do pěti minut se seběhla celá armáda rozespalých, ale zkušených válečníků v těžkém brnění.
Vojsko zanedlouho obklopilo tělo mrtvého strážného. Generál poslal tucet mužů, aby přivedli ranhojiče. Když přišel, dozvěděli se, že mu někdo prokousl krkavici a vykrvácel, když se podíval na generála, zbělal strachem a schoval se za skupinku vojáků. Generál se zeptal „Co se děje?“, ale ranhojič nevydal ani hlásku. Jen prstem ukázal na hradby. Byl tam! Ten stín je zase zpátky. Vojáci se srovnali do šiku a šli za tím stínem. Část mužů se oddělilo a šli na stín z východu, druhá část ze západu a zbytek šli přímo k němu. Když už byli u něj, najednou zmizel. On zmizel, ale nechal tam další tělo. Tentokrát to byl hostinský a měl v hrudi zabodnutou halapartnu, kterou nechal Voják, co držel stráž, u těla mrtvého strážného.
Vládce ihned nechal vyhlásit zákaz vycházení po setmění. Myslel si, že to nějak pomůže. Ale hned následující noc stráž uslyšela křik v domě dřevorubce. Běželi tam, ale bylo zamčeno, okna zabedněné a nebylo jak se dostat dovnitř. Dveře nešly ani vyrazit. „Vydržte! Jdeme vám na pomoc!“ křičeli. Běželi do kasárny pro beranidlo. Teprve až s beranidlem se jim podařilo udělat si vstup. S dveřmi zbořili i kus zdi, ale naštěstí nebyla nosná, jinak by se dům zhroutil. Stráž vběhla do ložnice, ale už bylo pozdě. Oba manželé i se svými pěti dětmi byli mrtví.
Lidé ze strachu o své životy odcházeli a brali všechno, co mělo nějakou cenu. Dezerce v armádě probíhaly po stovkách. Nakonec vladař dal evakuovat celou vesnici a založil novou. V druhé vesnici už se nic takového nestalo.
Do dnes se té vesnici neřekne jinak, než Vesnice barbarů. Ale kdyby byla barbarů... Vesnice spíš patří "Tajemnému strašidlu na hradbách".
Voják, co má dneska držet stráž se třese zimou a cinkot brnění mu brání ve spánku. Všude je klid, nic se neděje, sem tam přeběhne kočka, která honí myš, nebo manželka nějakého zbohatlíka jde na zálety. Zkrátka nuda. Ale najednou uslyší zvuk. Znělo to, jakoby brnění spadlo na zem. Pevně stiskl svou halapartnu a sklopil ji tak, aby se dala použít jako kopí. Pomalu se rozešel k místu, odkud slyšel řinčení. Cítil, jak se mu adrenalin pumpuje do těla. V hlavě mu hučelo, srdce mu najednou bilo jako o závod. I když se třepal zimou, tak mu po čele stékaly kapky potu. Postupoval tiše. Mezi domy si dával velký pozor, jestli není někdo za ním. Zaslechl sípavý zvuk a jako voják má povinnost to prozkoumat, jenže nohy neposlouchaly. Byly jak z olova a podlamovaly se mu kolena. Pomalu se připlížil k místu, odkud sípavý zvuk vycházel. Schoval se na roh domu. Zavřel oči a sám pro sebe si zašeptal „Co to sakra dělám?! Jsem královský voják! Nesmím se bát!“. Sípavý zvuk ustal. Voják se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, než sebral odvahu, aby vyskočil zpoza domu. Nakonec to udělal, ale co uviděl ho vyděsilo k smrti. Ležel tam druhý strážný v kaluži krve. Nad strážným se skláněl jakýsi stín. Voják ihned pustil halapartnu a začal utíkat jako o život. Po cestě zahodil přilbici i zbytek brnění, aby mohl utíkat ještě rychleji. Doběhl do budovy, rozrazil dubové dveře a začal zvonit na poplach. Do pěti minut se seběhla celá armáda rozespalých, ale zkušených válečníků v těžkém brnění.
Vojsko zanedlouho obklopilo tělo mrtvého strážného. Generál poslal tucet mužů, aby přivedli ranhojiče. Když přišel, dozvěděli se, že mu někdo prokousl krkavici a vykrvácel, když se podíval na generála, zbělal strachem a schoval se za skupinku vojáků. Generál se zeptal „Co se děje?“, ale ranhojič nevydal ani hlásku. Jen prstem ukázal na hradby. Byl tam! Ten stín je zase zpátky. Vojáci se srovnali do šiku a šli za tím stínem. Část mužů se oddělilo a šli na stín z východu, druhá část ze západu a zbytek šli přímo k němu. Když už byli u něj, najednou zmizel. On zmizel, ale nechal tam další tělo. Tentokrát to byl hostinský a měl v hrudi zabodnutou halapartnu, kterou nechal Voják, co držel stráž, u těla mrtvého strážného.
Vládce ihned nechal vyhlásit zákaz vycházení po setmění. Myslel si, že to nějak pomůže. Ale hned následující noc stráž uslyšela křik v domě dřevorubce. Běželi tam, ale bylo zamčeno, okna zabedněné a nebylo jak se dostat dovnitř. Dveře nešly ani vyrazit. „Vydržte! Jdeme vám na pomoc!“ křičeli. Běželi do kasárny pro beranidlo. Teprve až s beranidlem se jim podařilo udělat si vstup. S dveřmi zbořili i kus zdi, ale naštěstí nebyla nosná, jinak by se dům zhroutil. Stráž vběhla do ložnice, ale už bylo pozdě. Oba manželé i se svými pěti dětmi byli mrtví.
Lidé ze strachu o své životy odcházeli a brali všechno, co mělo nějakou cenu. Dezerce v armádě probíhaly po stovkách. Nakonec vladař dal evakuovat celou vesnici a založil novou. V druhé vesnici už se nic takového nestalo.
Do dnes se té vesnici neřekne jinak, než Vesnice barbarů. Ale kdyby byla barbarů... Vesnice spíš patří "Tajemnému strašidlu na hradbách".
