DeletedUser
Guest
Přízrak
Noc byla temná a mrazivá. Noční klid narušovaly jen rytmické údery kladiva. Co chvíli jsem přestal pracovat a zadržel dech. Panovalo takové ticho, že jsem skoro slyšel dopadat sněhové vločky na zem. Zůstal jsem tu noc venku jako poslední. Špehové z okolí hlásili, že se poblíž vesnice vyskytují hordy loupežníků a bylo třeba opravit opevnění v místech, kde bylo poničené. Sotva jsem viděl na to, co dělám a ruce mne bolely čím dál víc, jak jsem zatloukal jedno prkno za druhým. Zafoukal mrazivý vítr a v lese za mnou cosi zapraskalo. Nervózně jsem se otočil, přitáhl si oděv těsněji k tělu a pokračoval. Spíš než zima na mně začínal doléhat strach. Pracoval jsem na opevnění zvenčí a brána byla na opačném konci vesnice. Kdyby se na mě vyřítilo z lesa zvíře, nebo cokoliv jiného, těžké kladivo v unavených rukou by byla moje jediná zbraň a utéct bych nestihl. Pomalu plující mraky odkryly měsíc, jehož svit nyní ozařoval sněhové čepice na větvích smrků za mnou. Les však zůstával temný a děsivý. Boty jsem měl úplně promočené a začala mi být opravdu zima. Napřímil jsem se a vzhlédl k ochozu nad sebou, kde patrolovaly stráže.
„Hej! Jste tam někdo? Nemáte něco na zahřátí?“ zařval jsem vzhůru.
Odezva žádná.
„Haló! Jsem dole před opevněním! Je tam někdo?“
Odpovědí mi bylo šlehnutí mrazivého větru do tváře. Typické. Většina práce zbyla na mně a hlídka usnula.
„Tak sakra, ozvěte se!“
Pak jsem to uslyšel. Ze strážní věže se ozval chladný mužský smích. Bylo na něm cosi podivného. Ten hrozivý zvuk pronikal vzduchem jako ostrý nůž. Zněl děsivě a chladnokrevně, rozléhal se prostorem jako ozvěna v kamenné chodbě. Naskočila mi husí kůže, která neměla se zimou pranic společného. Chvíli jsem stál ztuhlý hrůzou, pak jsem se vzpamatoval. Takže stráže neusnuly. Dělají si ze mě srandu. Výborně, takže na to kašlu, vracím se zpátky. Nechal jsem zpola zatlučený kůl nakřivo trčet a dusal jsem sněhem podél opevnění směrem k bráně. V uších mi pořád zněl ten hrozivý smích. Na každém kroku jsem se ohlížel přes rameno. Podělaná stráž! Problesklo mi hlavou. Takhle se nechat vyděsit. Prošel jsem hlavní branou do vesnice. Měsíc se opět schoval za mrak a až na několik skomírajících ohýnků byla vesnice pod rouškou noci. Vykročil jsem rovnou ke své chatě, když mi zrak sklouzl na strážní věž, ze které jsem zaslechl onen smích. Zarazil jsem se, chvíli přemýšlel a obrátil krok směrem k věži.
„Haló? Je tam nahoře někdo?“
Odpověď žádná. Zhluboka jsem se nadechl a začal šplhat po žebříku vzhůru. Po chvíli jsem rukama nahmatal dřevěnou podlahu ochozu. Vyhoupl jsem se nahoru, přimhouřil oči a rozhlédl se. O několik kroků dál jsem spatřil stín spícího vojáka. Samozřejmě, usnul. Hlídka jak se patří. Došel jsem k němu, přikrčil se a poplácal ho po tváři. Voják se neprobouzel. Prohlédl jsem si ho pořádně a všiml si, že leží jaksi nakřivo. Obešel jsem ho a spatřil krátkou dýku zabodnutou v jeho boku. Ruka mu bezvládně ležela na rukojeti dýky. Zalapal jsem po dechu a odskočil od těla. Vyděšeně jsem pozoroval pramínek rudé krve vytékající z rány a barvící tenkou vrstvu čerstvého sněhu. Překročil jsem tělo a rozběhl se směrem k žebříku. Hlavou se mi honily všemožné scénáře, co se asi stalo. Věděl jsem jenom, že chci co nejdřív pryč.
Najednou jsem zaslechl jakýsi svist. Rychle jsem se ohlédl a spatřil to. To, byla bíle zářící silueta muže. Pohybovala se ke mně obrovskou rychlostí. Hořela podivným bílým plamenem. Zíral jsem na onu věc a nebyl s to se pohnout. Než jsem se stihl vzpamatovat, silueta už byla těsně u mě, chtěl jsem se dát na útěk, ale bylo pozdě. Přízrak vletěl do mně. Moje celé tělo bylo najednou v jednom ohni, bolest, jakou jsem v životě nezažil. Chtěl jsem křičet, řvát a sténat. Mé rty se pohybovaly, ale nevydal jsem ani hlásku. Ta věc jakoby mi lámala všechny kosti, rvala tepny ven z těla a do útrob lila vařící olej. Muka nepřestávala, okolní svět utichal a v hlavě se mi rozezněl ten zlověstný, ledový smích. Vycházel ze mě samotného a rozléhal se po celé vesnici. Svíjel jsem se v neuvěřitelné bolesti. Chci to skončit, chci zemřít! Před očima jsem měl rudé a černé obrazy. Matně jsem viděl pomezí ochozu. Skoro jsem nevnímal své vlastní tělo, které se vrhalo přes okraj zábradlí do nekonečné temnoty.
Časně z rána vyráželi dřevorubci do práce. Se sekerami přes rameno rázovali podél opevnění a vesele se bavili, když tu se všichni najednou zastavili. Byl to příšerný pohled. Mé tělo bylo nabodnuté na ostrý, zpola zatlučený kůl. O několik hodin později objevila hlídka i mrtvé tělo svého kolegy. Nikdo nikdy nezjistil, co se té noci stalo.
Naposledy upraveno moderátorem:
