DeletedUser
Guest
Moje vojsko se rozprchlo, král na mne s podporou dočista zapomněl, zásoby se ztenčily k nevydržení... Zůstal jsem sám v neznámé zemi, vyhnanec s hrstkou prostých lidí za zády. Poslední a jediná vesnice, jejíž obyvatele jsem stačil včas přesvědčit k odchodu. Zlovolný kníže Altygän ve své vzpouře ničil vše, co mu na území jeho zákonného pána přišlo do cesty. Dodnes těžko chápu, jak někdo může být tak troufalý a bezohledný... Své touze po moci a naplnění vlastních pochybných záměrů zkrátka podřídil vše.
A tak jsme putovali po cestách, aniž bychom věděli, kam vedou. Míjeli jsme hrady, jejichž páni měli jména, která nikomu z nás nic neříkala. Naštěstí - díky bohům za to - se ta země, nesoucí stopy našich znavených kroků, ukázala být úrodnou a místy téměř neosídlenou. A tak, když už nikdo nemohl dál, ani můj kůň, ve snaze zachránit vyčerpané rolníky poručil jsem založit ves právě tam, kde jsme stáli.
Pojmenoval jsem ji Gallatia, podle vzdálené země, z níž pochází můj rod...
Sotva dvacet lidských duší, prostého původu i vzdělání, sklíčení ztrátou domova a zesláblí dlouhou cestou. Málokdo by takovým dával nějakou naději. Já však ano, a bohůmdík jsem se nezmýlil. Brzy začala těžba dřeva a kamene na zelených svazích, kovář se svým učněm pak položili základ vlastní kovovýrobě. K mému podivu a nesmírné radosti se i v hrubých domcích zastřešených slámou dokázali moji lidé zabydlet, usadit, dokonce pokračovat v životě rodinném. Přešlo několik let a já mohl s pýchou sledovat, jak se Gallatia rozrůstá.
Z osady se stala vesnice, ze vsi zase vzešlo malé město. Za cenu námahy a píle jsme budovali malebné království samo pro sebe, já byl jeho pánem a lid si mne vážil.
Lidé jsou ale všude stejní. Naneštěstí se ukázalo, že místním velmožům je naše samospráva trnem v oku. Zprvu se, jedné říjnové noci, přehnala městem skupinka jezdců. Nikdo nevěděl, kdo je poslal nebo co chtějí - zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
Nakázal jsem zřídit domobranu. Ve středu Gallatie byli cvičeni všichni, kdo byli schopni vládnout mečem či jinými zbraněmi. Co jsme nedokázali sami vyrobit, pořídili jsme za peníze vydělané obchodem. Tak přibyli i koně, lepší zbroje a dokonce plány bojových strojů. Zároveň mi však v srdci klíčila neblahá předtucha, že přes veškerou snahu je již pozdě.
Bylo slunečné, únorové ráno, když přišel první útok. Z kopců přitáhly oddíly ozbrojenců, touha drancovat jim sálala z očí... Domobrana bojovala statečně, neměli však velkou šanci a moment překvapení byl na straně nepřítele. Téměř všichni padli.
Druhý útok byl pak spíše ránou z milosti. Rozkradené skladiště, ženy oplakávající své mrtvé... Vyšel jsem ven a chtěl mluvit s velitelem. Poďobaný chlápek ve šlechtickém hávu mi oznámil, že tato země se zabírá, a kdo prý může, ať odejde ihned, nebo tu zůstane v poddanství navěky.
A tak mne potkal podruhé stejný osud. Sám, jen s hrstkou věrných, o mnoho let starší a o mnoho iluzí chudší. Až mi síly dojdou úplně a má cesta skončí, prosím, pohřběte mne tam, kde stála Gallatia - naše tichá, požehnaná vesnice.
---
Zkrátka také v trochu jiném pojetí
ardon mimochodem přeji hezký den všem, kdo se tou kupou příspěvků budou probírat.
A tak jsme putovali po cestách, aniž bychom věděli, kam vedou. Míjeli jsme hrady, jejichž páni měli jména, která nikomu z nás nic neříkala. Naštěstí - díky bohům za to - se ta země, nesoucí stopy našich znavených kroků, ukázala být úrodnou a místy téměř neosídlenou. A tak, když už nikdo nemohl dál, ani můj kůň, ve snaze zachránit vyčerpané rolníky poručil jsem založit ves právě tam, kde jsme stáli.
Pojmenoval jsem ji Gallatia, podle vzdálené země, z níž pochází můj rod...
Sotva dvacet lidských duší, prostého původu i vzdělání, sklíčení ztrátou domova a zesláblí dlouhou cestou. Málokdo by takovým dával nějakou naději. Já však ano, a bohůmdík jsem se nezmýlil. Brzy začala těžba dřeva a kamene na zelených svazích, kovář se svým učněm pak položili základ vlastní kovovýrobě. K mému podivu a nesmírné radosti se i v hrubých domcích zastřešených slámou dokázali moji lidé zabydlet, usadit, dokonce pokračovat v životě rodinném. Přešlo několik let a já mohl s pýchou sledovat, jak se Gallatia rozrůstá.
Z osady se stala vesnice, ze vsi zase vzešlo malé město. Za cenu námahy a píle jsme budovali malebné království samo pro sebe, já byl jeho pánem a lid si mne vážil.
Lidé jsou ale všude stejní. Naneštěstí se ukázalo, že místním velmožům je naše samospráva trnem v oku. Zprvu se, jedné říjnové noci, přehnala městem skupinka jezdců. Nikdo nevěděl, kdo je poslal nebo co chtějí - zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
Nakázal jsem zřídit domobranu. Ve středu Gallatie byli cvičeni všichni, kdo byli schopni vládnout mečem či jinými zbraněmi. Co jsme nedokázali sami vyrobit, pořídili jsme za peníze vydělané obchodem. Tak přibyli i koně, lepší zbroje a dokonce plány bojových strojů. Zároveň mi však v srdci klíčila neblahá předtucha, že přes veškerou snahu je již pozdě.
Bylo slunečné, únorové ráno, když přišel první útok. Z kopců přitáhly oddíly ozbrojenců, touha drancovat jim sálala z očí... Domobrana bojovala statečně, neměli však velkou šanci a moment překvapení byl na straně nepřítele. Téměř všichni padli.
Druhý útok byl pak spíše ránou z milosti. Rozkradené skladiště, ženy oplakávající své mrtvé... Vyšel jsem ven a chtěl mluvit s velitelem. Poďobaný chlápek ve šlechtickém hávu mi oznámil, že tato země se zabírá, a kdo prý může, ať odejde ihned, nebo tu zůstane v poddanství navěky.
A tak mne potkal podruhé stejný osud. Sám, jen s hrstkou věrných, o mnoho let starší a o mnoho iluzí chudší. Až mi síly dojdou úplně a má cesta skončí, prosím, pohřběte mne tam, kde stála Gallatia - naše tichá, požehnaná vesnice.
---
Zkrátka také v trochu jiném pojetí
ardon mimochodem přeji hezký den všem, kdo se tou kupou příspěvků budou probírat.
Naposledy upraveno moderátorem:
