DeletedUser11059
Guest
Moje velmi drahá, tou dobou těhotenstvím oplácaná přítelkyně, se doma nudou opíjela až do té míry, že obdařila mě i znenadání talířem teplého a jedlého to pokrmu. Nuda byla ovšem až natolik její duši sžírající, že nechala svou jindy prozíravou mysl zakalit kamarádskému nátlaku okolních vlivů a začala se věnovati pekelnému přístroji „počítač“ nad rámec dosavadních zájmů a nutností, začala jeho prostřednictvím stavět virtuální vesnici v naprosto pro mě ujetém světě her. Čtrnáct dlouhých dní mě lanařila, bičem vyhrožovala, sušenkou u klávesnice lákala, až pod pohrůžkou kufříku před dveřmi klícky naší donutila, ubohého muže svého (mě)založit si také svou první vísku světa druhého, zrovna zrozeného. Větší nudu nelze si snad v živočišném světě představit. Klik a klik a čekat den, klik a kli a čekat další. Zívačka, no co bych komu povídal.
V tom najednou žena má zahlásila: „Pomoc, pomoc, jde na mě útok, pomoc.“, a tímto zvoláním a vším, co následovalo, co upeklo se, se celý svět můj na ruby obrátil, zrcadlově převrátil. Hned začal jsem pro jeji ochranu žádat okolní vesničany, zda nepomohli by jí a akci na toho ničemu s nimi organizoval. 5 dlouhých dní to trvalo, ale zničili jsme ho a jeho tři vesnice si přivlastnili, zbohatli, ego si namastili a co především, díky novým přátelstvím já hře této propadl. Proklábosili jsme den i noc a kmen tím společný založili, a doufali, že nyní překážek již není, k dosažení cílů neznámých, snad nekonečných.
Avšak svět jeden stal se pro nás pískovištěm malým, proto další hřiště zkoumati začali jsme a další osady budovali, společně se rozpínali a získávali životní přátele stejně jako doživotní nepřátele.
Již tomu bude pěkných pátků pár, co tento příběh se započal, bude tomu nějaká ta sobota, středa či neděle, kdy budík v nočních hodinách nás do neviditelného světa vyvolal. Mnohokrát jsem usínal s pocitem štěstí, kdy nepřítel musel vzteky klávesnici svou rozkousat, kdy jsem si představoval, jak jeho stroj compjůterák křídly a leteckým dnem se obdařil, jako mnohokrát jsem zvolal: „Že já vůl to takhle hloupě udělal.“.
Ovšem HOLD bych touto prózou těm, na které s radostí vzpomínám, já vzdal. Rád jsem Tě tu poznal a rád jsem s Tebou kostitřasi první, lubobudo, R-B killere, endzzi, maty, JÁ VIX., petersobole, ivanito, pavouku stodvacátýtřetí, adeli devětadevadesátý, recchi, BulleteCZ, LuCasi1993, erdo, dane XIV, Péťo Čumpelíku, pigazzi, joannino má a jistě i s Tebou a Tebou a Tebou slávu a právo v análech zápisu našeho kmene Tabula Rasa budoval. Těším se, až jednou budu smět zvolat s posledním kliknutím: „Hola hola hro má divoce kmenová a náviková, již není pro Tvůj stín ni kouska místa na cestách, kterými já nyní se hodlám vydati dál. Odpočívej v pokoji, haj hou.“. Do té doby budu nyní bránit čest Vás všech, do poslední mé vesnice.
(mám pocit ... 461 slov)
V tom najednou žena má zahlásila: „Pomoc, pomoc, jde na mě útok, pomoc.“, a tímto zvoláním a vším, co následovalo, co upeklo se, se celý svět můj na ruby obrátil, zrcadlově převrátil. Hned začal jsem pro jeji ochranu žádat okolní vesničany, zda nepomohli by jí a akci na toho ničemu s nimi organizoval. 5 dlouhých dní to trvalo, ale zničili jsme ho a jeho tři vesnice si přivlastnili, zbohatli, ego si namastili a co především, díky novým přátelstvím já hře této propadl. Proklábosili jsme den i noc a kmen tím společný založili, a doufali, že nyní překážek již není, k dosažení cílů neznámých, snad nekonečných.
Avšak svět jeden stal se pro nás pískovištěm malým, proto další hřiště zkoumati začali jsme a další osady budovali, společně se rozpínali a získávali životní přátele stejně jako doživotní nepřátele.
Již tomu bude pěkných pátků pár, co tento příběh se započal, bude tomu nějaká ta sobota, středa či neděle, kdy budík v nočních hodinách nás do neviditelného světa vyvolal. Mnohokrát jsem usínal s pocitem štěstí, kdy nepřítel musel vzteky klávesnici svou rozkousat, kdy jsem si představoval, jak jeho stroj compjůterák křídly a leteckým dnem se obdařil, jako mnohokrát jsem zvolal: „Že já vůl to takhle hloupě udělal.“.
Ovšem HOLD bych touto prózou těm, na které s radostí vzpomínám, já vzdal. Rád jsem Tě tu poznal a rád jsem s Tebou kostitřasi první, lubobudo, R-B killere, endzzi, maty, JÁ VIX., petersobole, ivanito, pavouku stodvacátýtřetí, adeli devětadevadesátý, recchi, BulleteCZ, LuCasi1993, erdo, dane XIV, Péťo Čumpelíku, pigazzi, joannino má a jistě i s Tebou a Tebou a Tebou slávu a právo v análech zápisu našeho kmene Tabula Rasa budoval. Těším se, až jednou budu smět zvolat s posledním kliknutím: „Hola hola hro má divoce kmenová a náviková, již není pro Tvůj stín ni kouska místa na cestách, kterými já nyní se hodlám vydati dál. Odpočívej v pokoji, haj hou.“. Do té doby budu nyní bránit čest Vás všech, do poslední mé vesnice.
(mám pocit ... 461 slov)
Naposledy upraveno moderátorem: