- Počet poděkování
- 0
Velikonoční příběh
Všechno začalo tak zvláštně nevinně. Blížily se Velikonoce a naši zvědové zjistili, že v nedaleké osadě jsou ukrytá Velikonoční vejce. Bylo rozhodnuto, vypraví se útočná výprava pro tuto cennou kořist. Mělo se jednat jen o jednoduchý nájezd na vesnici barbarů, ale to ještě nikdo netušil, co nás potká.
Zkontroloval jsem, že moje sekyra je nabroušená a kroužková zbroj mi nikde netrhá chlupy. Seskupili jsme se a v časných ranních hodinách jsme vyrazili pod vedením našeho paladina Arnoštka. Arnoštek byl dobrý chlap, vždycky, když jsem byl s ním, měl jsem pocit, že mám v útoku alespoň o 15% víc síly.
Vzdálenost tří polí jsme překonali bez neobvyklých událostí a náhle jsme stanuli před barbarskou osadou. Nikde nebylo vidět ani živáčka a tak jsme pomalu vstoupili do vesnice. Všude vládlo ticho. Zapochyboval jsem, jestli zde vůbec nějaká Velikonoční vejce budou, ale přesto jsme pokračovali vpřed. "Ani to nepoberem šéfe!" Zakřičel první sekerník a všichni se rozběhli, aby si nabrali vejce.
Nabíral jsem v klidu kořist a přemýšlel nad tím, že bych si měl naolejovat brnění, protože trochu rezne. A v tom to přišlo. Nejprve vykřikl muž, který jako první viděl vejce. Za chvíli už jsme řvali všichni. "Do formace paznehti!!!" Řval Arnoštek co mu síly stačily a všichni muži co přežili první nápor šermířů a kopiníků, včetně mě, se seskupili kolem něho.
Teprve teď mi došla ta hrozná pravda. Tohle nebyla žádná domobrana. Někdo z velkých vůdců kolem, sem vyslal hlídku, aby chránila jeho farmu na suroviny. Dál jsem na přemýšlení neměl čas, rubal jsem kolem sebe hlava nehlava. Ruce jsem měl zbrocené krví protivníků a boj stále nekončil. Nalevo ode mě padl další sekerník. Znal jsem ho, chtěl jednoho dne povýšit a dát se ke kavalerii. Stočil jsem k němu pohled jen na malou chvíli, ale i to stačilo, abych dostal zlomeným kopím přes hlavu a propadl se do černočerného bezvědomí.
Posadil jsem se a okamžitě se chytl za bolavou hlavu. Rozhlédl jsem se a všude kolem spatřil ležet bezvládná těla bojovníků. Všichni, které jsem znal tu leželi bez známky života. Chvíli jsem zadoufal, že alespoň paladin přežil, ale pak jsem ho spatřil přibodnutého kopím ke stěně hlavní budovy. Nejspíš nepřežil nikdo kromě mě a špeha, který zdrhnul v okamžik prvního střetu.
Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krev. Prohledal jsem vesnici a v selském dvoře jsem našel kus čistého plátna, kterým jsem si ovázal hlavu. Když jsem se chystal vyjít znovu ven, spatřil jsem truhlu. Otevřel jsem ji a nemohl uvěřit vlastním očím. Uvnitř byly zlaté mince. Vzal jsem je všechny. Pak jsem našel vak s Velikonočními vejci a vydal jsem se nazpět domů. Jak jsem došel do své vesnice, to opravdu nevím.
Seděl jsem v krčmě a lil do sebe pivo. Původně tohle měla být skrýš, ale tu stejně nikdo nepoužíval. Většinu zlatých mincí jsem rozdal vdovám mých padlých kamarádů a smutně pozoroval nové rekruty, kteří ještě nevěděli, co je může potkat. Jak jsem byl zamyšlený, skoro jsem si nevšiml, že si ke mně přisedla mladá selka ze selského dvora. Přivinula se ke mě a já ucítil její vůni a teplo jejího těla. Vypili jsme spolu ještě korbel piva a nakonec má poslední zlatá mince vplula do jejího hlubokého dekoltu. Slovo dalo slovo a ona vplula pro změnu do mé ubikace.
Všechno začalo tak zvláštně nevinně. Blížily se Velikonoce a naši zvědové zjistili, že v nedaleké osadě jsou ukrytá Velikonoční vejce. Bylo rozhodnuto, vypraví se útočná výprava pro tuto cennou kořist. Mělo se jednat jen o jednoduchý nájezd na vesnici barbarů, ale to ještě nikdo netušil, co nás potká.
Zkontroloval jsem, že moje sekyra je nabroušená a kroužková zbroj mi nikde netrhá chlupy. Seskupili jsme se a v časných ranních hodinách jsme vyrazili pod vedením našeho paladina Arnoštka. Arnoštek byl dobrý chlap, vždycky, když jsem byl s ním, měl jsem pocit, že mám v útoku alespoň o 15% víc síly.
Vzdálenost tří polí jsme překonali bez neobvyklých událostí a náhle jsme stanuli před barbarskou osadou. Nikde nebylo vidět ani živáčka a tak jsme pomalu vstoupili do vesnice. Všude vládlo ticho. Zapochyboval jsem, jestli zde vůbec nějaká Velikonoční vejce budou, ale přesto jsme pokračovali vpřed. "Ani to nepoberem šéfe!" Zakřičel první sekerník a všichni se rozběhli, aby si nabrali vejce.
Nabíral jsem v klidu kořist a přemýšlel nad tím, že bych si měl naolejovat brnění, protože trochu rezne. A v tom to přišlo. Nejprve vykřikl muž, který jako první viděl vejce. Za chvíli už jsme řvali všichni. "Do formace paznehti!!!" Řval Arnoštek co mu síly stačily a všichni muži co přežili první nápor šermířů a kopiníků, včetně mě, se seskupili kolem něho.
Teprve teď mi došla ta hrozná pravda. Tohle nebyla žádná domobrana. Někdo z velkých vůdců kolem, sem vyslal hlídku, aby chránila jeho farmu na suroviny. Dál jsem na přemýšlení neměl čas, rubal jsem kolem sebe hlava nehlava. Ruce jsem měl zbrocené krví protivníků a boj stále nekončil. Nalevo ode mě padl další sekerník. Znal jsem ho, chtěl jednoho dne povýšit a dát se ke kavalerii. Stočil jsem k němu pohled jen na malou chvíli, ale i to stačilo, abych dostal zlomeným kopím přes hlavu a propadl se do černočerného bezvědomí.
Posadil jsem se a okamžitě se chytl za bolavou hlavu. Rozhlédl jsem se a všude kolem spatřil ležet bezvládná těla bojovníků. Všichni, které jsem znal tu leželi bez známky života. Chvíli jsem zadoufal, že alespoň paladin přežil, ale pak jsem ho spatřil přibodnutého kopím ke stěně hlavní budovy. Nejspíš nepřežil nikdo kromě mě a špeha, který zdrhnul v okamžik prvního střetu.
Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krev. Prohledal jsem vesnici a v selském dvoře jsem našel kus čistého plátna, kterým jsem si ovázal hlavu. Když jsem se chystal vyjít znovu ven, spatřil jsem truhlu. Otevřel jsem ji a nemohl uvěřit vlastním očím. Uvnitř byly zlaté mince. Vzal jsem je všechny. Pak jsem našel vak s Velikonočními vejci a vydal jsem se nazpět domů. Jak jsem došel do své vesnice, to opravdu nevím.
Seděl jsem v krčmě a lil do sebe pivo. Původně tohle měla být skrýš, ale tu stejně nikdo nepoužíval. Většinu zlatých mincí jsem rozdal vdovám mých padlých kamarádů a smutně pozoroval nové rekruty, kteří ještě nevěděli, co je může potkat. Jak jsem byl zamyšlený, skoro jsem si nevšiml, že si ke mně přisedla mladá selka ze selského dvora. Přivinula se ke mě a já ucítil její vůni a teplo jejího těla. Vypili jsme spolu ještě korbel piva a nakonec má poslední zlatá mince vplula do jejího hlubokého dekoltu. Slovo dalo slovo a ona vplula pro změnu do mé ubikace.