- Počet poděkování
- 20
Král Priamos seděl na strážní věži a smutně hleděl do dáli. Kromě několika hořících vesnic viděl jen pusté a holé kopce, z několika míst ještě trochu doutnalo. Celá scenérie připomínala pekelnou poušť, přesně takovou, jak ji často popisovali kazatelé v kostele. Jeho syn, paladin Paris, se totiž rozhodl, že těsně před vánočním mírem zaútočí na všechny sousedy jeho domovské vsi, která se zovala Ilion.
Paridovy jednotky však byly velice nerozvážné a příliš lačnily po ničení a krvi. Výsledkem bylo, že kromě zabíjení všeho, co se hýbalo, zapalovaly mnohdy primitivní dřevěné hradby sousedních vesnic. Požáry se poté rozšiřovaly i do okolních lesů, které kvůli teplé zimě shořely do posledního stromku. Priamos Paridově zvůli nedokázal vzdorovat. Byl již starý a unavený, sotva zvládl zvýšit hlas na nějakého poddaného, natož na svého vlastního zpupného syna. Přesto se nyní odvážil Parida napomenout.
"Cos to udělal, synu můj? Proč jsi zabíjel všechny ty nevinné vesničany? A proč jsi zničil veškeré lesy, co jsme měli kolem Ilionu? Což nevíš, že se blíží Vánoce, a my proto musíme sehnat vánoční stromeček, aby nám zůstalo obyvatelstvo nakloněno?" pronesl v panském dvoře, který již dávno neprodukoval žádné šlechtice, král Priamos.
"Co je mi do toho, dědku?" drze odsekl Paris. "Já jsem paladin, bojovník ve službách Boha, křižák trestající pohanské barbary. Mě nějaké lesy ani životy rolníků nezajímají. Přinesl jsem ti, králi, spousty vyrabovaných surovin. Proč mě nechválíš?" rozčiloval se.
"Ty nejsi služebník Boží, Paride," odpověděl Priamos. "Kdybys byl, tak víš, že bez vánočního stromečku nás Bůh opustí. A totéž udělá i naše obyvatelstvo. Kdo tě pak bude poslouchat a následovat na tvých nesmyslných výpravách?"
Paris se rozhněval ještě více. "Nevím, proč tolik lačníš po jakémsi ubohém stromečku, ale věz, že pro mě to je pramalá výzva. Vezmu své nejlepší muže a do týdne ti jej přinesu. Pak mě budeš konečně nazývat králem, neboť sám si už korunu nezasloužíš!"
Kvůli těmto slovům, do puntíku vlastizrádným, tasilo několik posledních zbývajících šlechticů, které ještě Priamos měl, meče. Paris se však jen pousmál. Věděl, že jim jeho otec nic nepřikáže. A měl pravdu. "Tvou výzvu přijímám, synu," pravil král a unaveně zavřel oči.
Ještě téhož dne Paris vyjel z vesnice v čele své družiny sekerníků. Šlo o skupinku těch nejhorších chlapíků, na které můžete natrefit - milovali rabování, zabíjení, ničení kostelů, znásilňování. Nešlo o původní obyvatele Ilionu, Paris si je odněkud přitáhl za pomocí předmětu Útočné posily. Priamos tyto muže nesnášel, raději by investoval pouze do obranných jednotek, jako obvykle však s tím nic neudělal a jen nad situací mávl rukou.
Paris a jeho nohsledi dlouho kráčeli vypálenou pustinou, kde přirozeně na žádný strom nenatrefili. Současně to ale znamenalo i to, že nenacházeli téměř žádné zdroje pitné vody, stín ani zvěř, tudíž po několika dnech odpadávali někteří sekerníci žízní, další hladem, vyčerpáním či přehřátím. Po čtyřech dnech už Paris věděl, že je zle. Měl vidiny, v dáli viděl lesy, avšak když se k nim přiblížil, zjistil, že jde stále o tutéž vypálenou pustinu. Bloudil. Měl strašlivě vyprahlý krk.
Do vesnic, které cestou potkali, je domorodci nepouštěli - byť viděli umírající a trpící muže, věděli, o koho jde, a tak před nimi pečlivě uzavírali své brány. Ach, jaké to bylo utrpení, když Paris slyšel z druhé strany krávy, kozy i ovce, ale měl smůlu a dál musel snášet neúprosný vlčí hlad. Ani ke studnám v těchto vesnicích nebyl připuštěn.
Zloboši! Lotři! Holomci! Hmyzadla! Rušikvasové! Búchoři! Judášenci! Lháči! Ohýralci! Pasobřišci! Přěbřidcí rufiáni! Rušitelé řádóv božských! Samcoložníci a hofarty! Všechny vás zničím! Tohle všechno se mu dokolečka honilo hlavou. Vztek byl snad ještě silnější než žízeň.
Několik přeživších sekerníků a samotný Paris již během pátého dne výpravy za svatým grálem (tedy stromem) blouznili před branami jedné vesnice. Už ani nevěděli, že ji kdysi vypálili, nyní však před ní prosili o smilování, vodu, jídlo - a také o strom, který by mohli odnést nazpět do Ilionu. Pomalu umírali tou nejhrozivější smrtí. Osud jim však byl, zdá se, nakloněn.
Brány vesnice se otevřely. Paridovi nebylo jasné, zda se mu to náhodou zase nezdá, každopádně spatřil davy neozbrojených lidí, kteří k němu kráčeli. V rukou nesli pečená selátka, sýry, hrozny, chleby, a hlavně karafy s vodou. Teprve tehdy, když mu tato bezbarvá lahodná tekutina stékala po ústech, pochopil, že nejde o další halucinaci, nýbrž o jeho spásu.
"Jsem Epeios, paladin této vesnice," pronesl jeden z příchozích vesničanů. "Slyšeli jsme váš nářek, a ačkoli jsme vás nechali dlouze čekat, nejsme nemilosrdní. Přijměte, prosím, naše dary, a na usmířenou i tento strom, o který tak prosíte," dodal.
Paris na něj nevěřícně koukal. Šlo o spíš o obra. Mohutný kmen, který přinesla menší armáda zbrojnošů, byl velký jako menší dům. Rozhodně to byl největší strom, který kdy spatřil.
"Kde jste to vzali? A proč nám jej chcete dát?" zeptal se Epeia.
"Jedná se o strom, který nazýváme hyperion. Dříve jich tu rostlo hodně, nyní ale postupně vymírají. Rádi vám tento kus odneseme do vaší vesnice, abyste si pořádně užili Vánoce. To je to nejmenší, co můžeme v těchto časech naděje a míru udělat," zněla odpověď druhého paladina.
Pro Parida šlo o první chvíle laskavosti a štědrosti, které kdy zažil. Nerozuměl tomu, ani nepoděkoval, ale nabídku ihned lakotně přijal. Nepojal žádné podezření, neboť v jeho hlavě byli všichni ostatní obyčejní hlupáci, a hodní lidé především.
Na cestu do Ilionu se tedy vypravil Paris, zbytek jeho sekerníků, Epeios, strom hyperion a jeho nosiči. Expedice překvapivě netrvala příliš dlouho, a tak se Paris dostal zpět domů přesně do týdne od chvíle, kdy uzavřel se svým otcem tehdy na první pohled jednoduchou sázku.
Priamos ho uvítal s otevřenou náručí. "Vítej, synu můj! Už jsem si myslel, žes zahynul a nechal mě bez dědice. Nyní konečně můžeme slavit a radovat se!"
"Ano, oslavme můj příchod," přitakal Paris. "A oslavme i tento vánoční strom, který jsem horko těžko pokácel a do Ilionu přinesl!"
Po rozloučení se s Epeiem a jeho posádkou začaly ve vesnici bujaré oslavy. Kolem už ozdobeného vánočního stromu se tančilo, všichni řádně popíjeli, bardi pěli ódy na Paridovu chrabrost a moudrost. Paladin si s každým vypitým vínem vymýšlel stále fantastičtější historky, jak strom objevil. Tu od něj odehnal obry, jindy zase vyšplhal na nejvyšší horu světa, pokaždé ale se svými sekerníky strom pokácel právě on - a ti cizí vesničani, kteří s ním přišli? Jen nějací najatí žoldáci.
Kolem čtvrté hodiny ranní už byl všude klid. Na návsi se váleli naprosto opilí vojáci, Paris dokonce usnul v prasečím chlívku. Zvuk, který se náhle ozval, nebyl přes kakofonii chrápajících mužů ani pořádně slyšet.
Běda však celé vesnici Ilion. Ve stromě se náhle objevila skrytá dvířka, z nichž vyšli po zuby ozbrojení vojáci. Ti svým čekajícím spolubojovníkům otevřeli brány a okamžitě začali se systematickým vyvražďováním nejen spících opilců, ale i žen a dětí v domech. Neušetřili ani samotného Priama, který byl jako jediný vzhůru a zrovna se modlil v kostele za spásu duše svého syna.
Pomsta byla dokonána. Epeios a jeho muži jednoduchým způsobem a bez jediné ztráty na jejich životech vyrabovali tolik nenáviděnou vesnici a vymazali ji z povrchu zemského. Na místě nechali jen zkrvácený vánoční strom - jinde symbol míru, zde jako připomínku toho, co se může stát, když je někdo příliš nadutý. Nikdy už kolem něj netancovali veselí vojáci. Postupně uschnul, ovšem okolní krajina se uzdravila. Bez Parida a jeho pacholků tu vyrostly nové stromy, které postupně pohltily zbytky kdysi slavného Ilionu.
Paridovy jednotky však byly velice nerozvážné a příliš lačnily po ničení a krvi. Výsledkem bylo, že kromě zabíjení všeho, co se hýbalo, zapalovaly mnohdy primitivní dřevěné hradby sousedních vesnic. Požáry se poté rozšiřovaly i do okolních lesů, které kvůli teplé zimě shořely do posledního stromku. Priamos Paridově zvůli nedokázal vzdorovat. Byl již starý a unavený, sotva zvládl zvýšit hlas na nějakého poddaného, natož na svého vlastního zpupného syna. Přesto se nyní odvážil Parida napomenout.
"Cos to udělal, synu můj? Proč jsi zabíjel všechny ty nevinné vesničany? A proč jsi zničil veškeré lesy, co jsme měli kolem Ilionu? Což nevíš, že se blíží Vánoce, a my proto musíme sehnat vánoční stromeček, aby nám zůstalo obyvatelstvo nakloněno?" pronesl v panském dvoře, který již dávno neprodukoval žádné šlechtice, král Priamos.
"Co je mi do toho, dědku?" drze odsekl Paris. "Já jsem paladin, bojovník ve službách Boha, křižák trestající pohanské barbary. Mě nějaké lesy ani životy rolníků nezajímají. Přinesl jsem ti, králi, spousty vyrabovaných surovin. Proč mě nechválíš?" rozčiloval se.
"Ty nejsi služebník Boží, Paride," odpověděl Priamos. "Kdybys byl, tak víš, že bez vánočního stromečku nás Bůh opustí. A totéž udělá i naše obyvatelstvo. Kdo tě pak bude poslouchat a následovat na tvých nesmyslných výpravách?"
Paris se rozhněval ještě více. "Nevím, proč tolik lačníš po jakémsi ubohém stromečku, ale věz, že pro mě to je pramalá výzva. Vezmu své nejlepší muže a do týdne ti jej přinesu. Pak mě budeš konečně nazývat králem, neboť sám si už korunu nezasloužíš!"
Kvůli těmto slovům, do puntíku vlastizrádným, tasilo několik posledních zbývajících šlechticů, které ještě Priamos měl, meče. Paris se však jen pousmál. Věděl, že jim jeho otec nic nepřikáže. A měl pravdu. "Tvou výzvu přijímám, synu," pravil král a unaveně zavřel oči.
Ještě téhož dne Paris vyjel z vesnice v čele své družiny sekerníků. Šlo o skupinku těch nejhorších chlapíků, na které můžete natrefit - milovali rabování, zabíjení, ničení kostelů, znásilňování. Nešlo o původní obyvatele Ilionu, Paris si je odněkud přitáhl za pomocí předmětu Útočné posily. Priamos tyto muže nesnášel, raději by investoval pouze do obranných jednotek, jako obvykle však s tím nic neudělal a jen nad situací mávl rukou.
Paris a jeho nohsledi dlouho kráčeli vypálenou pustinou, kde přirozeně na žádný strom nenatrefili. Současně to ale znamenalo i to, že nenacházeli téměř žádné zdroje pitné vody, stín ani zvěř, tudíž po několika dnech odpadávali někteří sekerníci žízní, další hladem, vyčerpáním či přehřátím. Po čtyřech dnech už Paris věděl, že je zle. Měl vidiny, v dáli viděl lesy, avšak když se k nim přiblížil, zjistil, že jde stále o tutéž vypálenou pustinu. Bloudil. Měl strašlivě vyprahlý krk.
Do vesnic, které cestou potkali, je domorodci nepouštěli - byť viděli umírající a trpící muže, věděli, o koho jde, a tak před nimi pečlivě uzavírali své brány. Ach, jaké to bylo utrpení, když Paris slyšel z druhé strany krávy, kozy i ovce, ale měl smůlu a dál musel snášet neúprosný vlčí hlad. Ani ke studnám v těchto vesnicích nebyl připuštěn.
Zloboši! Lotři! Holomci! Hmyzadla! Rušikvasové! Búchoři! Judášenci! Lháči! Ohýralci! Pasobřišci! Přěbřidcí rufiáni! Rušitelé řádóv božských! Samcoložníci a hofarty! Všechny vás zničím! Tohle všechno se mu dokolečka honilo hlavou. Vztek byl snad ještě silnější než žízeň.
Několik přeživších sekerníků a samotný Paris již během pátého dne výpravy za svatým grálem (tedy stromem) blouznili před branami jedné vesnice. Už ani nevěděli, že ji kdysi vypálili, nyní však před ní prosili o smilování, vodu, jídlo - a také o strom, který by mohli odnést nazpět do Ilionu. Pomalu umírali tou nejhrozivější smrtí. Osud jim však byl, zdá se, nakloněn.
Brány vesnice se otevřely. Paridovi nebylo jasné, zda se mu to náhodou zase nezdá, každopádně spatřil davy neozbrojených lidí, kteří k němu kráčeli. V rukou nesli pečená selátka, sýry, hrozny, chleby, a hlavně karafy s vodou. Teprve tehdy, když mu tato bezbarvá lahodná tekutina stékala po ústech, pochopil, že nejde o další halucinaci, nýbrž o jeho spásu.
"Jsem Epeios, paladin této vesnice," pronesl jeden z příchozích vesničanů. "Slyšeli jsme váš nářek, a ačkoli jsme vás nechali dlouze čekat, nejsme nemilosrdní. Přijměte, prosím, naše dary, a na usmířenou i tento strom, o který tak prosíte," dodal.
Paris na něj nevěřícně koukal. Šlo o spíš o obra. Mohutný kmen, který přinesla menší armáda zbrojnošů, byl velký jako menší dům. Rozhodně to byl největší strom, který kdy spatřil.
"Kde jste to vzali? A proč nám jej chcete dát?" zeptal se Epeia.
"Jedná se o strom, který nazýváme hyperion. Dříve jich tu rostlo hodně, nyní ale postupně vymírají. Rádi vám tento kus odneseme do vaší vesnice, abyste si pořádně užili Vánoce. To je to nejmenší, co můžeme v těchto časech naděje a míru udělat," zněla odpověď druhého paladina.
Pro Parida šlo o první chvíle laskavosti a štědrosti, které kdy zažil. Nerozuměl tomu, ani nepoděkoval, ale nabídku ihned lakotně přijal. Nepojal žádné podezření, neboť v jeho hlavě byli všichni ostatní obyčejní hlupáci, a hodní lidé především.
Na cestu do Ilionu se tedy vypravil Paris, zbytek jeho sekerníků, Epeios, strom hyperion a jeho nosiči. Expedice překvapivě netrvala příliš dlouho, a tak se Paris dostal zpět domů přesně do týdne od chvíle, kdy uzavřel se svým otcem tehdy na první pohled jednoduchou sázku.
Priamos ho uvítal s otevřenou náručí. "Vítej, synu můj! Už jsem si myslel, žes zahynul a nechal mě bez dědice. Nyní konečně můžeme slavit a radovat se!"
"Ano, oslavme můj příchod," přitakal Paris. "A oslavme i tento vánoční strom, který jsem horko těžko pokácel a do Ilionu přinesl!"
Po rozloučení se s Epeiem a jeho posádkou začaly ve vesnici bujaré oslavy. Kolem už ozdobeného vánočního stromu se tančilo, všichni řádně popíjeli, bardi pěli ódy na Paridovu chrabrost a moudrost. Paladin si s každým vypitým vínem vymýšlel stále fantastičtější historky, jak strom objevil. Tu od něj odehnal obry, jindy zase vyšplhal na nejvyšší horu světa, pokaždé ale se svými sekerníky strom pokácel právě on - a ti cizí vesničani, kteří s ním přišli? Jen nějací najatí žoldáci.
Kolem čtvrté hodiny ranní už byl všude klid. Na návsi se váleli naprosto opilí vojáci, Paris dokonce usnul v prasečím chlívku. Zvuk, který se náhle ozval, nebyl přes kakofonii chrápajících mužů ani pořádně slyšet.
Běda však celé vesnici Ilion. Ve stromě se náhle objevila skrytá dvířka, z nichž vyšli po zuby ozbrojení vojáci. Ti svým čekajícím spolubojovníkům otevřeli brány a okamžitě začali se systematickým vyvražďováním nejen spících opilců, ale i žen a dětí v domech. Neušetřili ani samotného Priama, který byl jako jediný vzhůru a zrovna se modlil v kostele za spásu duše svého syna.
Pomsta byla dokonána. Epeios a jeho muži jednoduchým způsobem a bez jediné ztráty na jejich životech vyrabovali tolik nenáviděnou vesnici a vymazali ji z povrchu zemského. Na místě nechali jen zkrvácený vánoční strom - jinde symbol míru, zde jako připomínku toho, co se může stát, když je někdo příliš nadutý. Nikdy už kolem něj netancovali veselí vojáci. Postupně uschnul, ovšem okolní krajina se uzdravila. Bez Parida a jeho pacholků tu vyrostly nové stromy, které postupně pohltily zbytky kdysi slavného Ilionu.
