- Počet poděkování
- 73
Zima byla dlouhá a tuhá. Všichni proto nadšeně uvítali kolem projíždějící konvoj bardů, všelijakých kejklířů a rozličné damstvo z různých koutů trojstranní, který se ve vesnici usadil na pár týdnů, nebo snad měsíců? Most přes Uncii byl uzavřen. Tato roztodivná společnost si říkala: "Čističi", odkazovali se na filosofickou školu Viktora Čističe, který již staletí ležel zahrabán na půdě Sarkuntské univerzity daleko na jihu.
Vesničané pány Čističe ubytovali v místní krčmě, kde jim propůjčili ty nejlepší slamníky co ve vesnici byli a zásobili je stravou. Byla bída, takže povětšinou se jednalo o nějaké ovesné kaše a to co si vesničané utrhli od úst. Čističi jim na oplátku každý večer vyprávěli některý z příběhů, které zažili na svých cestách, které bardi prokládali svými písněmi.
Malý Desmond, i když měl od rodičů zákaz v noci chodit ven, se potají vykradl od vyhřáté pece a proplížil se k hospodě. Zastavil se u okna hospody a opatrně nakukoval a snažil se pochytit cokoliv, co se tam šustlo. Čističi zrovna počali příběh vyprávěti:
"Slyšte rolníci a občané poctiví a pracovití. Dnes vám povíme příběh, kterak hrdinný paladin a filosof Viktor Čistič mocného démona temného přemohl a další roztodivné historky z dalekého Sarkuntska.
Viktor byl na cestě již drahnou dobu. Sarkuntská krajina se rozprostírá mezi nejjižnějším koncem trojstranní a rudými kopci. Většina krajiny byli jen pouště, které v letním koloběhu pálili tak, že nebylo možné je přejít na zimu se lehce ochladili a dokonce díky dešti sem tam vyrašilo nějaké strniště. Pokud se chtěl člověk nebo elf či jiné tvorstvo z nebo do Sarkuntské univerzity dopravit, měl na to právě jen 2 měsíce z celého koloběhu, aby pouště mohl překročit.
Viktorovu skupinu tvořili čtyři statní po zuby ozbrojení mužští, kteří pravidelně přes pouště převáděli zákazníky. Bylo kolem osmé ráno, když Viktorovu družinu probudila narůstající teplota a pálivé slunce. Jako každé ráno zhltli pár doušků vody a odkrojili si kus chleba, nasedli na velbloudy a vydali se na cestu. Nějakou dobu cestovali svižně a mlčky. Po chvíli pak všechny probral svěží vánek a výmluvnost se jim vrátila, takže jeho obvykle se bavili o chlapských věcech. Kdo z nich má největší bicepsy, jaké pivo je nejlepší, jestli je ženským lépe nevěřit, zda záleží na původu a krvi. Jako obvykle to skončilo u debaty o životě, vesmíru a tak vůbec.
Po vydatných deštích byla zaplavená obvyklá stezka a tedy museli vodu obcházet. Nejdřív dávali pozor na každý krok, po chvíli však měli vše již v malíku a postupovali rychleji. Zrovna přecházeli nejvyšší dunu v okolí a právě když byli na hřebeni, začal se písek sesouvat. Viktor uslyšel hrozivé lámání kamene, které vyvolalo mrazení v zádech. Zlověstný zvuk za chvíli doprovodila rozevírající se země s ještě hlasitějším praskáním a rámusením. Před pěti jezdci se začal zdvihat balvan. Vypadalo to, jako by chtěl levitovat. Viktor si s hrůzou uvědomil, že to není vůbec žádný balvan, ale monstrózně přerostlý pouštní štír. Z písku vyjela mohutná klepeta, která doposud nebyla vidět a za štíří hlavou se pohupoval ocas s jedovatným smrtonosným ostnem. To je konec, pomyslel si Viktor. Ochromení nicméně po pár vteřinách opadlo, jelikož Viktor již mnoho viděl a mnoho zažil. Seskočil z veblouda, z pochvy vytáhl svůj nablýskaný meč a postavil se do obranného postoje. Štír rychle zaútočil nejprve první dva muže, kteří byli tak zaskočení, že nestihli udělat vůbec nic a takže šťír přepůlil s takovou lehkostí, jako když nůžky ustřihnou proužek papíru. V tom měl Viktor vnuknutí, věděl že štír zaútočí na muže po jeho pravici. Zakřičel na něj, ale bylo již pozdě. Štír usmrtil třetího muže, Viktor byl už ale připravený a obratně zaútočil na štírovo pravé klepeto, které z zapraštěním odlétlo od paže štíra. Monstrum po něm mezitím máchlo levým klepetem, do jehož cesty skočil poslední zbývající muž a přeťal obludě levé klepeto. Částečně oslabená potvora vyrazila na poslední zoufalý útok, švihla ocasem jak nejsilněji dokázala a Viktora i jeho společníka odhodila dobrých 10 kroků daleko. Bohůmžel meč posledního muže se za letu obrátil proti němu a probodl ho. Viktor měl na chvíli vyražený dech, ale adrenalin a pud sebezáchovy zafungovali bezchybně. Viktor měl znova vnuknutí, bleskově vstal ze země, popadl svůj meč a bez problémů uhnul dalšímu útoku raněného štíra. Rozeběhl se proti němu a z výskoku zarazil meč štírovi do krunýře. Štír se svalil na stranu...".
"Tady je ten spratek!", Desmond se s leknutím odtrhnul od okna a spatřil ve tmě svého otce s rákoskou v ruce. "Mazej spát ty smrade, jinak ti zmaluju prdel, že tam budeš mít do jara modřiny!". Desmond rychle pelášil domů a za pec a ještě ráno vzpomínal na výchovný kopanec do zadku, co mu táta uštědřil na cestu. Za týden už na kopanec zapomněl. Na Viktora Čističe však nezapomněl. "Až vyrostu, budu jako on, zjistím co byl zač", slíbil si. Slib dodržel.
Vesničané pány Čističe ubytovali v místní krčmě, kde jim propůjčili ty nejlepší slamníky co ve vesnici byli a zásobili je stravou. Byla bída, takže povětšinou se jednalo o nějaké ovesné kaše a to co si vesničané utrhli od úst. Čističi jim na oplátku každý večer vyprávěli některý z příběhů, které zažili na svých cestách, které bardi prokládali svými písněmi.
Malý Desmond, i když měl od rodičů zákaz v noci chodit ven, se potají vykradl od vyhřáté pece a proplížil se k hospodě. Zastavil se u okna hospody a opatrně nakukoval a snažil se pochytit cokoliv, co se tam šustlo. Čističi zrovna počali příběh vyprávěti:
"Slyšte rolníci a občané poctiví a pracovití. Dnes vám povíme příběh, kterak hrdinný paladin a filosof Viktor Čistič mocného démona temného přemohl a další roztodivné historky z dalekého Sarkuntska.
Viktor byl na cestě již drahnou dobu. Sarkuntská krajina se rozprostírá mezi nejjižnějším koncem trojstranní a rudými kopci. Většina krajiny byli jen pouště, které v letním koloběhu pálili tak, že nebylo možné je přejít na zimu se lehce ochladili a dokonce díky dešti sem tam vyrašilo nějaké strniště. Pokud se chtěl člověk nebo elf či jiné tvorstvo z nebo do Sarkuntské univerzity dopravit, měl na to právě jen 2 měsíce z celého koloběhu, aby pouště mohl překročit.
Viktorovu skupinu tvořili čtyři statní po zuby ozbrojení mužští, kteří pravidelně přes pouště převáděli zákazníky. Bylo kolem osmé ráno, když Viktorovu družinu probudila narůstající teplota a pálivé slunce. Jako každé ráno zhltli pár doušků vody a odkrojili si kus chleba, nasedli na velbloudy a vydali se na cestu. Nějakou dobu cestovali svižně a mlčky. Po chvíli pak všechny probral svěží vánek a výmluvnost se jim vrátila, takže jeho obvykle se bavili o chlapských věcech. Kdo z nich má největší bicepsy, jaké pivo je nejlepší, jestli je ženským lépe nevěřit, zda záleží na původu a krvi. Jako obvykle to skončilo u debaty o životě, vesmíru a tak vůbec.
Po vydatných deštích byla zaplavená obvyklá stezka a tedy museli vodu obcházet. Nejdřív dávali pozor na každý krok, po chvíli však měli vše již v malíku a postupovali rychleji. Zrovna přecházeli nejvyšší dunu v okolí a právě když byli na hřebeni, začal se písek sesouvat. Viktor uslyšel hrozivé lámání kamene, které vyvolalo mrazení v zádech. Zlověstný zvuk za chvíli doprovodila rozevírající se země s ještě hlasitějším praskáním a rámusením. Před pěti jezdci se začal zdvihat balvan. Vypadalo to, jako by chtěl levitovat. Viktor si s hrůzou uvědomil, že to není vůbec žádný balvan, ale monstrózně přerostlý pouštní štír. Z písku vyjela mohutná klepeta, která doposud nebyla vidět a za štíří hlavou se pohupoval ocas s jedovatným smrtonosným ostnem. To je konec, pomyslel si Viktor. Ochromení nicméně po pár vteřinách opadlo, jelikož Viktor již mnoho viděl a mnoho zažil. Seskočil z veblouda, z pochvy vytáhl svůj nablýskaný meč a postavil se do obranného postoje. Štír rychle zaútočil nejprve první dva muže, kteří byli tak zaskočení, že nestihli udělat vůbec nic a takže šťír přepůlil s takovou lehkostí, jako když nůžky ustřihnou proužek papíru. V tom měl Viktor vnuknutí, věděl že štír zaútočí na muže po jeho pravici. Zakřičel na něj, ale bylo již pozdě. Štír usmrtil třetího muže, Viktor byl už ale připravený a obratně zaútočil na štírovo pravé klepeto, které z zapraštěním odlétlo od paže štíra. Monstrum po něm mezitím máchlo levým klepetem, do jehož cesty skočil poslední zbývající muž a přeťal obludě levé klepeto. Částečně oslabená potvora vyrazila na poslední zoufalý útok, švihla ocasem jak nejsilněji dokázala a Viktora i jeho společníka odhodila dobrých 10 kroků daleko. Bohůmžel meč posledního muže se za letu obrátil proti němu a probodl ho. Viktor měl na chvíli vyražený dech, ale adrenalin a pud sebezáchovy zafungovali bezchybně. Viktor měl znova vnuknutí, bleskově vstal ze země, popadl svůj meč a bez problémů uhnul dalšímu útoku raněného štíra. Rozeběhl se proti němu a z výskoku zarazil meč štírovi do krunýře. Štír se svalil na stranu...".
"Tady je ten spratek!", Desmond se s leknutím odtrhnul od okna a spatřil ve tmě svého otce s rákoskou v ruce. "Mazej spát ty smrade, jinak ti zmaluju prdel, že tam budeš mít do jara modřiny!". Desmond rychle pelášil domů a za pec a ještě ráno vzpomínal na výchovný kopanec do zadku, co mu táta uštědřil na cestu. Za týden už na kopanec zapomněl. Na Viktora Čističe však nezapomněl. "Až vyrostu, budu jako on, zjistím co byl zač", slíbil si. Slib dodržel.
Naposledy upraveno: