- Počet poděkování
- 73
O Rytíři Francisovi a Dívce
Mladý rytíř Francis stál na bitevním poli. V rukou třímal meč a stěží se přesvědčil, aby se nerozklepal a strachem neutekl. Nepřátelské vojsko bylo ohromné. Čítalo sto, možná až sto padesát tisíc mužů, kteří se na ně hnali v šíleným rykotem a jejich vzhled naháněl hrůzu. Vojsko Francisova krále čítalo pouze deset tisíc bojeschopných mužů, byla to předem prohraná bitva, to hned Francisovi hned došlo. Došlo ke střetnutí, Francis se rval jako lev. Paríroval, sekal, paríroval a zase útočil. Pobil asi pět mužů, když na ně naběhla nepřátelská kavalerie. Stáhnul jednoho jezdce ze sedla a setnul mu hlavu. Najednou ucítil tupou ránu do spánku, Francisovi se podlomila kolena, svět se otočil a něco ho praštilo do zad. Byla to země, Francise kopl kůň a omdlel.
Horkost, pot, tmavé oči, neklidný spánek. Horkost, znovu bitva, výkřiky do noci, uklidňující tmavé oči. Horkost, pot a jemné ruce, které ho v noci uklidňovaly, tmavé voňavé vlasy.
Uplynulo několik dní, nebo možná několik týdnů. Francis ztratil pojem o čase. Horečky už ustoupily, výkřiky z nočních můr ho ale budily pravidelně. Vždycky k němu ale přiskočila dívka, která se o něj starala. Dívka s hnědými vlasy, oči měla stejné barvy. Vždy vyměnila vlhký obklad kolem hlavy za nový a pak ho držela za ruku, dokud Francis opět neusnul. Francise pokaždé její dotek uklidnil a znejistil zároveň. Francis ležel na kvalitním lůžku v taflovaném domě. Dívce, která se o něj starala mohlo být 19 let. Francisovi samotnému bylo 20 let. Dívka v domě bydlela sama se svojí babičkou kořenářkou. Po nějakém čase byl schopný Francis již procházet zdevastované okolí. Armáda se vesnici, ve které se ocitl, nějakým zázrakem vyhla. Vojsko, ve kterém bojoval Francis bylo brutálně rozdrceno. Francis měl štěstí. Vesničané nenašli nikoho dalšího naživu. Francis už ve vesnici pobýval dost dlouho, jeho zranění se díky bylinkám babky kořenářky dobře hojila, tak začal uvažovat co bude dělat dál. Uvědomoval si, že dívku, která jej ošetřovala miluje a nechce žít bez ní. Trávil s ní každou volnou chvíli, začal ji pomáhat s pracemi okolo domu, i když nikdy nic takového dělat nemusel. Začínalo jaro, jednoho dne se tedy odhodlal a vyběhl na pole natrhat první rašící luční kvítí. Kvítí bylo z pole, kde se 13. února odehrála bitva a 14. února, o den později vesničané polomrtvého a promrzlého Francise odtáhli do vesnice, kde jej dívka poprvé spatřila. Ten čas uběhl už měsíc a půl od bitvy a louka se opět probouzela k životu.
Francis doběhl zpátky do vesnice za babkou kořenářkou a sdělil jí, že se musí vydat na cestu. Požádal ji, aby dívku propustila a dívka mohla jet s ním. Babka se na chvíli zamyslela a pak povolila. Nejdříve však, podle obyčeje musí uspořádat vesnickou veselku, kde je oddá místní stařešina. Sláva to na vsi byla veliká. S probouzejícím jarem přišla dobrá nálada a vše bylo jako v pohádce. Den po veselce Francis s dívkou nasedli na darovaného koně a vyjeli do vycházejícího slunce. Jejich život byl pak ještě velmi spletitý. Ať už měli dostatek, nebo strádali, vždy si vážili jeden druhého a to byl největší dar. Francis a dívka zemřeli o třicet let později na mor. Dívka zemřela 13. února a Francis v noci o den později 14. února, tak jak jim bylo souzeno.
Balady a legendy o Francisovi a dívce se ovšem píší a pějí dodnes. Říká se, že 14. února se rodí nová láska a když na počátku jara cítíte luční kvítí, tak to jsou duše Francise a dívky, kteří obráží krajinou.
Mladý rytíř Francis stál na bitevním poli. V rukou třímal meč a stěží se přesvědčil, aby se nerozklepal a strachem neutekl. Nepřátelské vojsko bylo ohromné. Čítalo sto, možná až sto padesát tisíc mužů, kteří se na ně hnali v šíleným rykotem a jejich vzhled naháněl hrůzu. Vojsko Francisova krále čítalo pouze deset tisíc bojeschopných mužů, byla to předem prohraná bitva, to hned Francisovi hned došlo. Došlo ke střetnutí, Francis se rval jako lev. Paríroval, sekal, paríroval a zase útočil. Pobil asi pět mužů, když na ně naběhla nepřátelská kavalerie. Stáhnul jednoho jezdce ze sedla a setnul mu hlavu. Najednou ucítil tupou ránu do spánku, Francisovi se podlomila kolena, svět se otočil a něco ho praštilo do zad. Byla to země, Francise kopl kůň a omdlel.
Horkost, pot, tmavé oči, neklidný spánek. Horkost, znovu bitva, výkřiky do noci, uklidňující tmavé oči. Horkost, pot a jemné ruce, které ho v noci uklidňovaly, tmavé voňavé vlasy.
Uplynulo několik dní, nebo možná několik týdnů. Francis ztratil pojem o čase. Horečky už ustoupily, výkřiky z nočních můr ho ale budily pravidelně. Vždycky k němu ale přiskočila dívka, která se o něj starala. Dívka s hnědými vlasy, oči měla stejné barvy. Vždy vyměnila vlhký obklad kolem hlavy za nový a pak ho držela za ruku, dokud Francis opět neusnul. Francise pokaždé její dotek uklidnil a znejistil zároveň. Francis ležel na kvalitním lůžku v taflovaném domě. Dívce, která se o něj starala mohlo být 19 let. Francisovi samotnému bylo 20 let. Dívka v domě bydlela sama se svojí babičkou kořenářkou. Po nějakém čase byl schopný Francis již procházet zdevastované okolí. Armáda se vesnici, ve které se ocitl, nějakým zázrakem vyhla. Vojsko, ve kterém bojoval Francis bylo brutálně rozdrceno. Francis měl štěstí. Vesničané nenašli nikoho dalšího naživu. Francis už ve vesnici pobýval dost dlouho, jeho zranění se díky bylinkám babky kořenářky dobře hojila, tak začal uvažovat co bude dělat dál. Uvědomoval si, že dívku, která jej ošetřovala miluje a nechce žít bez ní. Trávil s ní každou volnou chvíli, začal ji pomáhat s pracemi okolo domu, i když nikdy nic takového dělat nemusel. Začínalo jaro, jednoho dne se tedy odhodlal a vyběhl na pole natrhat první rašící luční kvítí. Kvítí bylo z pole, kde se 13. února odehrála bitva a 14. února, o den později vesničané polomrtvého a promrzlého Francise odtáhli do vesnice, kde jej dívka poprvé spatřila. Ten čas uběhl už měsíc a půl od bitvy a louka se opět probouzela k životu.
Francis doběhl zpátky do vesnice za babkou kořenářkou a sdělil jí, že se musí vydat na cestu. Požádal ji, aby dívku propustila a dívka mohla jet s ním. Babka se na chvíli zamyslela a pak povolila. Nejdříve však, podle obyčeje musí uspořádat vesnickou veselku, kde je oddá místní stařešina. Sláva to na vsi byla veliká. S probouzejícím jarem přišla dobrá nálada a vše bylo jako v pohádce. Den po veselce Francis s dívkou nasedli na darovaného koně a vyjeli do vycházejícího slunce. Jejich život byl pak ještě velmi spletitý. Ať už měli dostatek, nebo strádali, vždy si vážili jeden druhého a to byl největší dar. Francis a dívka zemřeli o třicet let později na mor. Dívka zemřela 13. února a Francis v noci o den později 14. února, tak jak jim bylo souzeno.
Balady a legendy o Francisovi a dívce se ovšem píší a pějí dodnes. Říká se, že 14. února se rodí nová láska a když na počátku jara cítíte luční kvítí, tak to jsou duše Francise a dívky, kteří obráží krajinou.
Naposledy upraveno: