DeletedUser37968
Guest
Bylo to již dávno, co se odehrál příběh, který Vám budu nyní vyprávět...
V oněch dobách, ještě lidé měli svou hrdost i čest a věřili ve věrnost přátel.
V oněch dobách, vládli světům divokých kmenů bojovníci silní, odvážní a chytří.
Zbabělost, podvádění, hrubost, byť k nepříteli, byla považována za neslušnost.
V oněch dobách, se tímto světem brouzdali temní duchové. Duchové, kteří čas
od času zcela pozměnili předivo přírodních sil. Duchové, jejichž síla dokázala
pozměnit celičký svět. V tomto světě, aby kmen mohl zabrat vesnici, musí
vesnici navštívit čtyři lordi, pánové a vladaři jednoho kmene. Teprve pak tito
vůdci rozhodnou, komu připadne získaná vesnice. Uprostřed tohoto podivného
světa se zrodil kmen. Tento kmen se jmenoval Last Immigrants from Hell. Jak sám název napovídá a čím
se sami zakladatelé tohoto kmene nikdy netajili. Byl tento kmen založen za pomoci
sil pekelných. Mocní duchové všech předešlých let a světů se spojili a vložili své
magické síly, do budoucnosti tohoto starobylého kmene. Nikdo z členů ani duchů těchto světů
však netušil, že se do Divokých kmenů vkradl nezvaný host. Duch mocnější, podlejší
a odpornější, než všechny ostatní. Duch, který pocházel ze samotného nitra lidské
podstaty. Duch, který nesl mnoho jmen a podob. A právě jeho zrozením se dostáváme
k příběhu samotnému...
,, PANE!?! SIRE!?! Kde jste!?! '' Komoří a pobočník Lorda Kent, vysoké štíhlé páže s plavými
vlasy. S výrazným nosem a strachem v očích uháněl setmělým hradem svého pána a neustále
křičel dotaz, který směřoval svému vladaři. ,, Můj pane?´´ hoch, se svým úprkem dostal až do
vladařovi síně. Dlouhé temné místnosti. Lemované po obou stranách sloupovým a loučemi.
Ze stropu viseli praporce se znakem místodržícího lorda. Studená kamenná zem, byla od vstupních
dveří pokryta tlustým, za ta léta prošlapaným, rudým kobercem. A v samém čele této úctyhodné haly,
na konci špinavého koberce se tyčilo několik schodů. Na jejichž vrcholu stál trůn, kde se hrbila postava.
Páže se již od dveří klanělo a nesmělými kroky se pomalu blížilo ke svému pánovi, který zahalen ve stínech
a pohlcen magií kmenových duchů, nevnímal příchod svého sloužícího.
Můj pane, nesu zprávy našich zvědů, které jste ještě před soumrakem vyslal. Přežil jen jediný. Můj pane,
dovolte mi Vám tuto zprávu předat. Lord Kent se s trhnutím probral z tranzu a bez jediného slova se postavil
před svým trůnem. Byl mohutné, ale ne obtloustlé postavy. Dlouhé šedé vlasy svázané do pevného uzlu. V
plnovousu zapletené copánky po vzoru starých severských bohů. Jeho obličeji vévodil velký orlí nos a pár
šedých, ledových, ale energických očí. Ústa zamračená a lemovaná vráskami. Tento muž prošel více bitvami,
než kdokoli jiný. Jen jeho soukmenovci mohli s jeho zkušenostmi soupeřit. Na sobě měl kroužkovou zbroj a u pasu
meč zdobený drahokamy. Jeho hlavu zdobila zlatá tepaná koruna. Mohutné svalnaté paže a trup měl zahalený
v černém plášti tmavém, jako samo půlnoční nebe při novoluní. Jen jeho vrchní okraj lemoval hermelín.
Byl to jeden z osmi pánů vznešeného kmene Last Immigrants From Hell.
Přednes, co zvědovo psaní přináší. Zahřímal vladař síní, až se jeho hrubý hluboký hlas několikrát strašidelně
odrazil od stěn vladařského sálu. Páže s třesoucí se rukou rozevřel dopis a začal polohlasem číst:
Můj pane,
podle rozkazu jsem spolu s ostatními druhy vyrazil do nově
objevené vesnice duchů. Ale co jsme objevili nám vyrazilo dech.
Projížděli jsme skvostně vystavěným městem, ale nikde nebylo
ani živáčka. Ani stéblo trávy se nepohnulo. Celých tisíc našich
jednotek se rozjelo do všech koutů a zákoutí tohoto města a já
s několika dalšími, jsem vyrazil do hradu tohoto sídla. Když jsme
vstoupili do hlavní síně hradu... Můj pane... Byla totožná s hlavní
síní vůdkyně kmene... Praporce se znakem kmene viseli ze stěn.
Dokonce vývěska pro sloužící obsahovala tytéž informace, jako
vývěsky na hradech lordů našeho kmene... Po shlédnutí této
podivné místnosti, rozhodl se velitel našeho oddílu k návratu
na kontaktní místo. Měli jsme se shledat s ostatními našimi
bojovníky. Když jsme ale přijeli před městské hradby, stála před
námi armáda. Armáda tak velká a podivná, že konce jejích
zástupů jsem nedohlédl. A v čele těchto vojsk stál vysoký muž.
Jeho pleť byla bílá jako sníh. Oči černé, bez bělma. Vystouplé
lícní kosti a ve tváři podivný úsměv... Tento... Lord Duch...
Se bez zvuku jediného kroku přiblížil k nám... Bylo nás tu jen
padesát... Kde byli ostatní nikdo nevěděl...
Podíval se mi přímo do očí a řekl, abych svému pánovi
sdělil vše, co jsem viděl... A poté se jeho temné armády přehnali
okolo mě a bez jediného výkřiku, bez jediného zvuku napovídající
boj, pobili mé přátele a spolubojovníky...
Můj pane... Ten Lord mi sdělil, že má mnoho jmen...
Zbabělost, Zrada, Nenávist a mnoho dalších...
Sdělil mi, že nadešel konec našeho kmene...
A nechal mě jít, abych vše mohl sdělit Vám...
Když dozněla poslední slova dopisu, rozhostilo se ve vladařově síni hrobové ticho. Jen páže potichu v pokleku
vzlykalo. Po několika minutách konečně tichým, ale vážným hlasem lord tohoto panství promluvil ke svému sluhovi.
Okamžitě svolej jezdce a nech připravit armádu, rozešli dopisy všem zbývajícím vůdcům kmene, aby s vojsky dorazili
před tu tajuplnou vesnici! S těmito slovy Lord Kent rozhodným krokem vyrazil ke stájím. Jeho vojska byla dokonale
vycvičena a už se davy útočných jednotek hrnuly před městské hradby. V hlavě měl tento silný muž víc obav, než
kdykoli dřív. JAK? Jak je možné, že se hned vedle našich panství objevilo město duchů? Jak to, že nese stejný znak,
název a dokonce i oběžníky, jako náš kmen? Jak porazíme přízrak zrozený v lidských myslích? Nemůžu dopustit, aby
náš kmen padl. Budeme bojovat tak, jako již tolikrát. S těmito myšlenkami vběhl do stáje, kde již stál jeho osedlaný
kůň. Jediným švihnutím těla se na něj vyhoupl a vyrazil před hradby svého panství, kde již stáli jeho bojovníci připraveni
na pochod.
Lord Kent měl cestu k městu duchů nejdelší. Proto když se jeho jednotky konečně blížili k místu srazu, již z dálky
bylo vidět moře bojovníků pod kopcem. Na tomto nemalém pahorku stál postavený jediný velký kulatý, bílý stan. Po
udělení několika stručných rozkazů velitelům jednotek, vydal se Kent na cestu k tomuto stanu. Když konečně stanul
před ním, již z jeho útrob slyšel zapálenou debatu. Bez jediného mrknutí oka slezl ze svého oře a odhrnul jeden ze
vstupních dílců stanu. Uvnitř stál kulatý stůl a okolo něj osm židlí. Šest z těchto židlí bylo obsazených muži podobného
rázu, jako byl Kent sám. Na jedné byla usazená krásná žena, která však svým vzezřením dávala jasně najevo, že chránit
nepotřebuje. A poslední židle byla neobsazená, byla jeho. Za každou židlí byl zaražen do země praporec jednotlivých
lordů, vůdců kmene. A na velkém dřevěném stole byl vyřezaný kmenový erb.
Jak poslední vladař, šlechtic a lord kmene vstoupil do stanu, hovor utichl a všechny přítomné zraky se ohlédli po
Kentovi. Všichni byli oblečeni stejně, jako Kent sám, jen Královna a vůdkyně kmene Drury, měla místo černého
pláště, háv rudé barvy. Barvy krve.
Náš lord se bez jediného slova, sledován očima ostatních, posadil na vlastní židli.
Jak již víte z dopisů, které jsem Vám nechal poslat, naše existence je ve smrtelném nebezpečí.
To, před čím nás dávní duchové varovali, je zde. S těmito slovy nechal kolovat dopis od přeživšího špeha.
Když si každý z lordů dopis přečetl, dalo by se v jejich očích číst snad jen obavy a odhodlání. Jako by někdo
náhle protrhl přehradu všichni najednou začali křičet jeden přes druhého bojové plány a rady. Jen Královna
zůstala chladně sedět a poslouchala. Měla mysl jasnou, jako vždy, když nebylo jiné řešení. Nechala své
společníky chvíli překřikovat jeden druhého, až se místností ozvala hlasitá rána. To její ruka v okované rukavici
udeřila do stolu a sjednala tak okamžité ticho. Každý z lordů se posadil a sledoval svou královnu.
Drury se pomalým ladným pohybem postavila a než začala mluvit, podívala se každému dlouze do očí.
Náš čas nadešel... Jak dávní duchové předpověděli, jednou přijde mocný duch. Bude velet armádám
mrtvých duší, které přicházejí právě tento měsíc zpět mezi živé. A tento duch ukradne náš kmen.
Ukradne duši, našeho kmene. Pokud tomu s pomocí našich duchů a starobylých bohů nezabráníme.
Budeme bojovat...
S těmito slovy se královna vyřítila ze stanu. Nevnímala tichý zpěv válečné, tesklivé písně, která pomalu
začala vycházet ze stanu. Nevnímala, jak se k tomuto jednohlasnému zpěvu postupně přidávali další hlasy.
Lordi, vůdci kmene pomalu vystoupili ze stanu a stanuli po obou stranách své královny a dál zpívali tuto
strašidelnou píseň plnou smutku a děsivého osudu, který se nezvratně blížil. Z tichého zpěvu se začalo
stávat hlasité bojové mručení, ke kterému se přidávali i řadoví bojovníci. Netrvalo příliš dlouho a temným
podzimním večerem se nesla tato píseň z hrdel stovek tisíc bojovníků, kteří se za zpěvu zformovali před hradbami
města. Nad svými armádami stále stálo na kopci osm postav, když všechny na jednou, bez zjevného signálu.
Tryskem vyrazili ke koním a plnou rychlostí se hnali okolo svých bojovníků před hradby. Jak projížděli
okolo sekerníků, katapultů, beranidel a lehké kavalerie, jako by hasili tuto hudbu. Až konečně
těchto osm lordů zastavilo před branami tohoto honosného sídla, již bylo ticho a nezpíval nikdo.
Toto všechno se událo během jediné hodiny. A během jediné hodiny se kolem armády našeho kmene
rozlila hustá mlha. Když se konečně na hradbách začali objevovat nepřátelé, usoudila Drury, že je nejvyšší
čas na poslední řeč před začátkem našeho konce.
BOJOVNÍCI, SLYŠTE MNE!
STOJÍM ZDE PŘED VÁMI DNES. DNES V DEN VELKÉHO SMUTKU. V DEN KDY
SE MUSÍME STŘETNOUT SE SAMOTNÝMI DUCHY. DLOUHOU DOBU NÁŠ KMEN
STÁL HRDĚ A ČESTNĚ. DLOUHOU DOBU JSME BOJOVALI ZA SLÁVU. ALE DNES
NE! DNES BUDEME BOJOVAT ZA NAŠE RODINY, ZA NESMRTELNOST NAŠICH JMEN,
ZA NESMRTELNOST NAŠEHO KMENE! POZDVIHNĚTE SEKYRY, PŘIPRAVTE KOPÍ
A BOJUJTE DO POSLEDNÍ KAPKY KRVE!!!
Po těchto slovech, které nesla ozvěna mlhou dál a dál, bez jediného povelu či zvuku, začali nebem svištět
kameny z katapultů. Desítky těžkých beranidel se pomalu dali do pohybu a s divokým křikem se sekyrníci
rozeběhli s obléhacími žebříky na zádech... Než ale stačilo první beranidlo vůbec udeřit do dřevěné brány,
na obě nebráněné strany našich armád z mlhy zaútočil nepřítel. Okamžitě vyrazili tryskem jednotky lehké
kavalerie a pokoušeli se pomoci sekerníkům na křídlech. Osm lordů pouze stálo s tasenými meči před branou města.
Již pochopili záměr Lorda Ducha. Nechal armádu uschovanou v lesích a počkal, až budou nechránění a uvězněni
před městskými hradbami... Byla jen jediná možnost... Rychle pobít s hrstkou bojovníků to malé osazenstvo
hradeb a zabít samotného lorda... V pevnosti v tuto dobu bude osm kmenových lordů a tak při zabití majitele
tohoto panství. Bude osada zabrána naším kmenem.
Konečně se ozvalo křupání dřeva mohutné dubové brány a čtyři šlechtici mohli vyrazit čistit hradby. Další
tři lordi a královna vyrazili směrem k hradu. Netrvalo dlouho a Drury, Kent, Ted a Milan byli již dost daleko od
bojů, aby slyšeli jen vzdálené údery sekyr o štíty a mečů o krunýře nepřátelských brnění...
Když dorazila tato čtveřice na malé náměstí, náhle vše utichlo... Jen tmou, která během bojů padla na město,
zableskli čtyři blesky. Královně bylo jasné co se stalo... Lordi, kteří měli vyčistit hradby, jsou po smrti... A teď
jsou na řadě oni... Ona a její nejvěrnější...
Teď ale nemůžeme neuspět... Pokud zemře jen jediný z nás, již nebude ve městě dostatek šlechticů, aby
toto sídlo připadlo našemu kmeni... Musíme Lorda Ducha zabít... Pronesla tiše do potemnělého náměstíčka.
Zjistila, že vlastně už nepokračují směrem k hradu. Že stojí zády k sobě a všichni čekají, ze které strany přijde
úder. Mohli tak čekat několik minut, možná hodin. Ticho, které je obestoupilo bylo nepřirozené. Bylo kouzelné.
Když náhle přímo proti Kentovi, stanul On. Tichem noci se ozval strašlivý a nelidský výhřik. Duch vzal
sira Kenta do rukou jako dětskou panenku a rozrhl jej v půli, jako by trhal list papíru. Lordi Milan a Ted se
shodně postavili před svou královnu, když se k ní zlosyn blížil. Jeden sekl mečem po rukou přízaku, druhý vyškočil
a udeřil nepřítele kolenem. Točili se tak a zasypávali Ducha, Démona, ranami, až i tento mocný zloduch byl
nucen vytasit svůj meč. Bojovali dlouho a zuřivě. Seknutí meči stíhala bodnutí, kopance zase údery pěstí a
výkřiky bezmoci našich lordů, byli přehlušeny jediným dlouhým řevem přízraku.
Milan s Tedem zaskočeni tímto výkřikem zastavili příval svých útoků a s beznadějí se podívali po své
královně a poté nepříteli. Náhle se mlha rozestoupila. Opět byli slyšet zkomírající zvuky bitvy. Nebylo však poznat,
která strana zvítězila. Jen měsíc v úplňku osvítil celé město i čtyři bojovníky na malém náměstíčku... Jenže
přízrak se náhle začal stávat průhledným. Jeho fyzické tělo se stávalo spíše vlastním stínem.
Když konečně tato proměna byla dokončena, byli lordi bezmocní... Městem se prohnala prudká vichřice
a na malém náměstí zůstala ležet jen zkrvavená těla posledních lordů...
Královna vzhlédla se slzami v očích a se zoufalstvím zašeptala směrem k nehybnému stínu, který ji pozoroval.
Kdo jsi?
Jsem to, čím jsou lidé samotní a jen oni mne utváří... Jsem duch Divokých kmenů...
Neměnný... Nestranný... Nezaujatý...
(Je to dlouhé a tak to po sobě budu několikráte číst a opravovat chyby. Předem děkuji za upozornění a připomínky.)
Jak to tak sleduji a zpětně čtu zadání... No nevím, jestli to je smutné... :-D
V oněch dobách, ještě lidé měli svou hrdost i čest a věřili ve věrnost přátel.
V oněch dobách, vládli světům divokých kmenů bojovníci silní, odvážní a chytří.
Zbabělost, podvádění, hrubost, byť k nepříteli, byla považována za neslušnost.
V oněch dobách, se tímto světem brouzdali temní duchové. Duchové, kteří čas
od času zcela pozměnili předivo přírodních sil. Duchové, jejichž síla dokázala
pozměnit celičký svět. V tomto světě, aby kmen mohl zabrat vesnici, musí
vesnici navštívit čtyři lordi, pánové a vladaři jednoho kmene. Teprve pak tito
vůdci rozhodnou, komu připadne získaná vesnice. Uprostřed tohoto podivného
světa se zrodil kmen. Tento kmen se jmenoval Last Immigrants from Hell. Jak sám název napovídá a čím
se sami zakladatelé tohoto kmene nikdy netajili. Byl tento kmen založen za pomoci
sil pekelných. Mocní duchové všech předešlých let a světů se spojili a vložili své
magické síly, do budoucnosti tohoto starobylého kmene. Nikdo z členů ani duchů těchto světů
však netušil, že se do Divokých kmenů vkradl nezvaný host. Duch mocnější, podlejší
a odpornější, než všechny ostatní. Duch, který pocházel ze samotného nitra lidské
podstaty. Duch, který nesl mnoho jmen a podob. A právě jeho zrozením se dostáváme
k příběhu samotnému...
,, PANE!?! SIRE!?! Kde jste!?! '' Komoří a pobočník Lorda Kent, vysoké štíhlé páže s plavými
vlasy. S výrazným nosem a strachem v očích uháněl setmělým hradem svého pána a neustále
křičel dotaz, který směřoval svému vladaři. ,, Můj pane?´´ hoch, se svým úprkem dostal až do
vladařovi síně. Dlouhé temné místnosti. Lemované po obou stranách sloupovým a loučemi.
Ze stropu viseli praporce se znakem místodržícího lorda. Studená kamenná zem, byla od vstupních
dveří pokryta tlustým, za ta léta prošlapaným, rudým kobercem. A v samém čele této úctyhodné haly,
na konci špinavého koberce se tyčilo několik schodů. Na jejichž vrcholu stál trůn, kde se hrbila postava.
Páže se již od dveří klanělo a nesmělými kroky se pomalu blížilo ke svému pánovi, který zahalen ve stínech
a pohlcen magií kmenových duchů, nevnímal příchod svého sloužícího.
Můj pane, nesu zprávy našich zvědů, které jste ještě před soumrakem vyslal. Přežil jen jediný. Můj pane,
dovolte mi Vám tuto zprávu předat. Lord Kent se s trhnutím probral z tranzu a bez jediného slova se postavil
před svým trůnem. Byl mohutné, ale ne obtloustlé postavy. Dlouhé šedé vlasy svázané do pevného uzlu. V
plnovousu zapletené copánky po vzoru starých severských bohů. Jeho obličeji vévodil velký orlí nos a pár
šedých, ledových, ale energických očí. Ústa zamračená a lemovaná vráskami. Tento muž prošel více bitvami,
než kdokoli jiný. Jen jeho soukmenovci mohli s jeho zkušenostmi soupeřit. Na sobě měl kroužkovou zbroj a u pasu
meč zdobený drahokamy. Jeho hlavu zdobila zlatá tepaná koruna. Mohutné svalnaté paže a trup měl zahalený
v černém plášti tmavém, jako samo půlnoční nebe při novoluní. Jen jeho vrchní okraj lemoval hermelín.
Byl to jeden z osmi pánů vznešeného kmene Last Immigrants From Hell.
Přednes, co zvědovo psaní přináší. Zahřímal vladař síní, až se jeho hrubý hluboký hlas několikrát strašidelně
odrazil od stěn vladařského sálu. Páže s třesoucí se rukou rozevřel dopis a začal polohlasem číst:
Můj pane,
podle rozkazu jsem spolu s ostatními druhy vyrazil do nově
objevené vesnice duchů. Ale co jsme objevili nám vyrazilo dech.
Projížděli jsme skvostně vystavěným městem, ale nikde nebylo
ani živáčka. Ani stéblo trávy se nepohnulo. Celých tisíc našich
jednotek se rozjelo do všech koutů a zákoutí tohoto města a já
s několika dalšími, jsem vyrazil do hradu tohoto sídla. Když jsme
vstoupili do hlavní síně hradu... Můj pane... Byla totožná s hlavní
síní vůdkyně kmene... Praporce se znakem kmene viseli ze stěn.
Dokonce vývěska pro sloužící obsahovala tytéž informace, jako
vývěsky na hradech lordů našeho kmene... Po shlédnutí této
podivné místnosti, rozhodl se velitel našeho oddílu k návratu
na kontaktní místo. Měli jsme se shledat s ostatními našimi
bojovníky. Když jsme ale přijeli před městské hradby, stála před
námi armáda. Armáda tak velká a podivná, že konce jejích
zástupů jsem nedohlédl. A v čele těchto vojsk stál vysoký muž.
Jeho pleť byla bílá jako sníh. Oči černé, bez bělma. Vystouplé
lícní kosti a ve tváři podivný úsměv... Tento... Lord Duch...
Se bez zvuku jediného kroku přiblížil k nám... Bylo nás tu jen
padesát... Kde byli ostatní nikdo nevěděl...
Podíval se mi přímo do očí a řekl, abych svému pánovi
sdělil vše, co jsem viděl... A poté se jeho temné armády přehnali
okolo mě a bez jediného výkřiku, bez jediného zvuku napovídající
boj, pobili mé přátele a spolubojovníky...
Můj pane... Ten Lord mi sdělil, že má mnoho jmen...
Zbabělost, Zrada, Nenávist a mnoho dalších...
Sdělil mi, že nadešel konec našeho kmene...
A nechal mě jít, abych vše mohl sdělit Vám...
Když dozněla poslední slova dopisu, rozhostilo se ve vladařově síni hrobové ticho. Jen páže potichu v pokleku
vzlykalo. Po několika minutách konečně tichým, ale vážným hlasem lord tohoto panství promluvil ke svému sluhovi.
Okamžitě svolej jezdce a nech připravit armádu, rozešli dopisy všem zbývajícím vůdcům kmene, aby s vojsky dorazili
před tu tajuplnou vesnici! S těmito slovy Lord Kent rozhodným krokem vyrazil ke stájím. Jeho vojska byla dokonale
vycvičena a už se davy útočných jednotek hrnuly před městské hradby. V hlavě měl tento silný muž víc obav, než
kdykoli dřív. JAK? Jak je možné, že se hned vedle našich panství objevilo město duchů? Jak to, že nese stejný znak,
název a dokonce i oběžníky, jako náš kmen? Jak porazíme přízrak zrozený v lidských myslích? Nemůžu dopustit, aby
náš kmen padl. Budeme bojovat tak, jako již tolikrát. S těmito myšlenkami vběhl do stáje, kde již stál jeho osedlaný
kůň. Jediným švihnutím těla se na něj vyhoupl a vyrazil před hradby svého panství, kde již stáli jeho bojovníci připraveni
na pochod.
Lord Kent měl cestu k městu duchů nejdelší. Proto když se jeho jednotky konečně blížili k místu srazu, již z dálky
bylo vidět moře bojovníků pod kopcem. Na tomto nemalém pahorku stál postavený jediný velký kulatý, bílý stan. Po
udělení několika stručných rozkazů velitelům jednotek, vydal se Kent na cestu k tomuto stanu. Když konečně stanul
před ním, již z jeho útrob slyšel zapálenou debatu. Bez jediného mrknutí oka slezl ze svého oře a odhrnul jeden ze
vstupních dílců stanu. Uvnitř stál kulatý stůl a okolo něj osm židlí. Šest z těchto židlí bylo obsazených muži podobného
rázu, jako byl Kent sám. Na jedné byla usazená krásná žena, která však svým vzezřením dávala jasně najevo, že chránit
nepotřebuje. A poslední židle byla neobsazená, byla jeho. Za každou židlí byl zaražen do země praporec jednotlivých
lordů, vůdců kmene. A na velkém dřevěném stole byl vyřezaný kmenový erb.
Jak poslední vladař, šlechtic a lord kmene vstoupil do stanu, hovor utichl a všechny přítomné zraky se ohlédli po
Kentovi. Všichni byli oblečeni stejně, jako Kent sám, jen Královna a vůdkyně kmene Drury, měla místo černého
pláště, háv rudé barvy. Barvy krve.
Náš lord se bez jediného slova, sledován očima ostatních, posadil na vlastní židli.
Jak již víte z dopisů, které jsem Vám nechal poslat, naše existence je ve smrtelném nebezpečí.
To, před čím nás dávní duchové varovali, je zde. S těmito slovy nechal kolovat dopis od přeživšího špeha.
Když si každý z lordů dopis přečetl, dalo by se v jejich očích číst snad jen obavy a odhodlání. Jako by někdo
náhle protrhl přehradu všichni najednou začali křičet jeden přes druhého bojové plány a rady. Jen Královna
zůstala chladně sedět a poslouchala. Měla mysl jasnou, jako vždy, když nebylo jiné řešení. Nechala své
společníky chvíli překřikovat jeden druhého, až se místností ozvala hlasitá rána. To její ruka v okované rukavici
udeřila do stolu a sjednala tak okamžité ticho. Každý z lordů se posadil a sledoval svou královnu.
Drury se pomalým ladným pohybem postavila a než začala mluvit, podívala se každému dlouze do očí.
Náš čas nadešel... Jak dávní duchové předpověděli, jednou přijde mocný duch. Bude velet armádám
mrtvých duší, které přicházejí právě tento měsíc zpět mezi živé. A tento duch ukradne náš kmen.
Ukradne duši, našeho kmene. Pokud tomu s pomocí našich duchů a starobylých bohů nezabráníme.
Budeme bojovat...
S těmito slovy se královna vyřítila ze stanu. Nevnímala tichý zpěv válečné, tesklivé písně, která pomalu
začala vycházet ze stanu. Nevnímala, jak se k tomuto jednohlasnému zpěvu postupně přidávali další hlasy.
Lordi, vůdci kmene pomalu vystoupili ze stanu a stanuli po obou stranách své královny a dál zpívali tuto
strašidelnou píseň plnou smutku a děsivého osudu, který se nezvratně blížil. Z tichého zpěvu se začalo
stávat hlasité bojové mručení, ke kterému se přidávali i řadoví bojovníci. Netrvalo příliš dlouho a temným
podzimním večerem se nesla tato píseň z hrdel stovek tisíc bojovníků, kteří se za zpěvu zformovali před hradbami
města. Nad svými armádami stále stálo na kopci osm postav, když všechny na jednou, bez zjevného signálu.
Tryskem vyrazili ke koním a plnou rychlostí se hnali okolo svých bojovníků před hradby. Jak projížděli
okolo sekerníků, katapultů, beranidel a lehké kavalerie, jako by hasili tuto hudbu. Až konečně
těchto osm lordů zastavilo před branami tohoto honosného sídla, již bylo ticho a nezpíval nikdo.
Toto všechno se událo během jediné hodiny. A během jediné hodiny se kolem armády našeho kmene
rozlila hustá mlha. Když se konečně na hradbách začali objevovat nepřátelé, usoudila Drury, že je nejvyšší
čas na poslední řeč před začátkem našeho konce.
BOJOVNÍCI, SLYŠTE MNE!
STOJÍM ZDE PŘED VÁMI DNES. DNES V DEN VELKÉHO SMUTKU. V DEN KDY
SE MUSÍME STŘETNOUT SE SAMOTNÝMI DUCHY. DLOUHOU DOBU NÁŠ KMEN
STÁL HRDĚ A ČESTNĚ. DLOUHOU DOBU JSME BOJOVALI ZA SLÁVU. ALE DNES
NE! DNES BUDEME BOJOVAT ZA NAŠE RODINY, ZA NESMRTELNOST NAŠICH JMEN,
ZA NESMRTELNOST NAŠEHO KMENE! POZDVIHNĚTE SEKYRY, PŘIPRAVTE KOPÍ
A BOJUJTE DO POSLEDNÍ KAPKY KRVE!!!
Po těchto slovech, které nesla ozvěna mlhou dál a dál, bez jediného povelu či zvuku, začali nebem svištět
kameny z katapultů. Desítky těžkých beranidel se pomalu dali do pohybu a s divokým křikem se sekyrníci
rozeběhli s obléhacími žebříky na zádech... Než ale stačilo první beranidlo vůbec udeřit do dřevěné brány,
na obě nebráněné strany našich armád z mlhy zaútočil nepřítel. Okamžitě vyrazili tryskem jednotky lehké
kavalerie a pokoušeli se pomoci sekerníkům na křídlech. Osm lordů pouze stálo s tasenými meči před branou města.
Již pochopili záměr Lorda Ducha. Nechal armádu uschovanou v lesích a počkal, až budou nechránění a uvězněni
před městskými hradbami... Byla jen jediná možnost... Rychle pobít s hrstkou bojovníků to malé osazenstvo
hradeb a zabít samotného lorda... V pevnosti v tuto dobu bude osm kmenových lordů a tak při zabití majitele
tohoto panství. Bude osada zabrána naším kmenem.
Konečně se ozvalo křupání dřeva mohutné dubové brány a čtyři šlechtici mohli vyrazit čistit hradby. Další
tři lordi a královna vyrazili směrem k hradu. Netrvalo dlouho a Drury, Kent, Ted a Milan byli již dost daleko od
bojů, aby slyšeli jen vzdálené údery sekyr o štíty a mečů o krunýře nepřátelských brnění...
Když dorazila tato čtveřice na malé náměstí, náhle vše utichlo... Jen tmou, která během bojů padla na město,
zableskli čtyři blesky. Královně bylo jasné co se stalo... Lordi, kteří měli vyčistit hradby, jsou po smrti... A teď
jsou na řadě oni... Ona a její nejvěrnější...
Teď ale nemůžeme neuspět... Pokud zemře jen jediný z nás, již nebude ve městě dostatek šlechticů, aby
toto sídlo připadlo našemu kmeni... Musíme Lorda Ducha zabít... Pronesla tiše do potemnělého náměstíčka.
Zjistila, že vlastně už nepokračují směrem k hradu. Že stojí zády k sobě a všichni čekají, ze které strany přijde
úder. Mohli tak čekat několik minut, možná hodin. Ticho, které je obestoupilo bylo nepřirozené. Bylo kouzelné.
Když náhle přímo proti Kentovi, stanul On. Tichem noci se ozval strašlivý a nelidský výhřik. Duch vzal
sira Kenta do rukou jako dětskou panenku a rozrhl jej v půli, jako by trhal list papíru. Lordi Milan a Ted se
shodně postavili před svou královnu, když se k ní zlosyn blížil. Jeden sekl mečem po rukou přízaku, druhý vyškočil
a udeřil nepřítele kolenem. Točili se tak a zasypávali Ducha, Démona, ranami, až i tento mocný zloduch byl
nucen vytasit svůj meč. Bojovali dlouho a zuřivě. Seknutí meči stíhala bodnutí, kopance zase údery pěstí a
výkřiky bezmoci našich lordů, byli přehlušeny jediným dlouhým řevem přízraku.
Milan s Tedem zaskočeni tímto výkřikem zastavili příval svých útoků a s beznadějí se podívali po své
královně a poté nepříteli. Náhle se mlha rozestoupila. Opět byli slyšet zkomírající zvuky bitvy. Nebylo však poznat,
která strana zvítězila. Jen měsíc v úplňku osvítil celé město i čtyři bojovníky na malém náměstíčku... Jenže
přízrak se náhle začal stávat průhledným. Jeho fyzické tělo se stávalo spíše vlastním stínem.
Když konečně tato proměna byla dokončena, byli lordi bezmocní... Městem se prohnala prudká vichřice
a na malém náměstí zůstala ležet jen zkrvavená těla posledních lordů...
Královna vzhlédla se slzami v očích a se zoufalstvím zašeptala směrem k nehybnému stínu, který ji pozoroval.
Kdo jsi?
Jsem to, čím jsou lidé samotní a jen oni mne utváří... Jsem duch Divokých kmenů...
Neměnný... Nestranný... Nezaujatý...
(Je to dlouhé a tak to po sobě budu několikráte číst a opravovat chyby. Předem děkuji za upozornění a připomínky.)
Jak to tak sleduji a zpětně čtu zadání... No nevím, jestli to je smutné... :-D
Naposledy upraveno moderátorem:
Ale už
mad:wall