- Počet poděkování
- 73
Potulný šlechtic, utahaný a rozbolavělý po celém dni, který strávil v sedle koně, byl nadšený, když na kraji lesíka spatřil hostinec, z kterého se linula slastná vůně pečeného masa a čerstvého pečiva. Sesedl z koně, podal uzdu podkonímu a nařídil mu, ať ho vyhřebelcuje a připraví k přenocování. Vešel do hostince a v gestu, které je charakteristické pro šlechtice, pokynul hospodskému, nechť mu urychleně donese džbán s vychlazeným pivem ze sklepa. V hostinci bylo teplo a panovala dobrá nálada. Byl to jiný hostinec, než na které byl zvyklý z královského města, přišel mu takový víc opravdový. Hostinec byl takzvaný "longhaus", poněkud zastaralá architektura, tak se snad stavěly domy dobrých 100 let zpátky a dnes nebyli moc k vidění, protože se většina z nich brzy rozpadala. Dřevěná konstrukce, většinou z levně dostupných materiálů, neunesla tíhu sena promáčeného několikátou zimou a z pravidla po 30té zimě hrozilo každou další, že se proboří střecha. Tento byl však jiný, byl to taflovaný longhaus z kvalitního dubového dřeva a je na něm znát pravidelná údržba, která zajistila, že vydržel tak dlouho. Náš šlechtic, jehož jméno, jak jsem později zjistil bylo Regis Godefroy a vlastně to ani nebyl šlechtic, ale baron, se posadil k jednomu ze 2 dlouhých stolů, u kterého jsem zrovna taktéž čirou náhodou seděl i já.
"Zdravím, velkomožný pane", povídám. Baron Regis na mě v odpovědi kývl a přihnul si oroseného piva, které mu právě donesl hospodský. Nevypadal, že by měl náladu se zrovna vybavovat. Hospodský, čekaje u stolu se ho zeptal, co pán povečeří, že má na výběr z veverčího, či kančího masa. Baron si poručil kančí guláš a hospodský se odporoučel do kuchyně. Opět jsem na barona promluvi: "Pane velkomožný, ty nejsi odsud, co? V téhle hospodě mají to nejlepší veverčí na celém Zemtřístraní." Kraje světa jsem nikdy nedosáhl, ale jako každý vím, že svět má 3 strany, to dá rozum. Slyšel jsem, že nějací kacíři prohlašují, že by měla mít naše matička země tvar koule, ještě že je upálili tmáře, vymýšlet si báchorky, když každý ví, že svět má 3 strany. Baron tentokrát už odpověděl: "Veverčí jsem měl včera, předevčírem a i den předtím, které jsem měl z lovu, protože v těchto proklatých pralesech ani nic jiného neběhá. Rád si dopřeji změny. Raději mi pověz jak pak ti říkají, otrhanče." Já nadmutý pýchou, že se o mě zajímá takto vznešená osoba, jsem s hrdostí v hlase pověděl jméno, které mi přidělila má matka, když jsem se u nás na statku narodil: "Já velkomožný pane, já jsem Viktor. Moji nepřátelé mi říkají hrozný Viktor Čistič!". pochlubil jsem se. Na barona můj vymyšlený přídomek očividně neudělal takový dojem. “Viktore”, pověděl žvýkaje kousek masa, “odkud pocházíš a kam máš namířeno?” “Velkomožný pane, jsem z nedaleké vísky, 30 mil na stranu trnky a bodláku a právě tam mám namířeno. Vracím se z jarních trhů z královského města. Ale ty pane, jak koukám, nepocházíš z království velkého Ezia. Nosíš docela jiné oblečení a ačkoliv mluvíš naším jazykem bezchybně, tak máš jižanský přízvuk. Jsi z království krále Venebranda, z Podúncie?” Baron se pousmál, “Tak přece jen nebudeš obyčejný vesničan, jak na první pohled vypadáš. Ano, odhadl jsi to správně, jsem z Podúncie a právě jsem na cestě zpět. Jsem rád, že si mám dnes kde ustlat, jinde než na mechu a kapradí a nechám trochu odpočinout svou kostru. Zítra pokračuji dál. Strana trnky a boláku je čirou náhodou směr i mé cesty, takže můžeme cestovat společně”, nečekal na odpověd, baronovi se nesluší odporovat a rovnou se mě zeptal, jak jdou obchody a jestli jsem na trzích přišel k nějakému zajímavému zboží. “Jářku, pane s obchody je obtíž, zvlášť s těmi v královském městě. Na straně půlnoci zuří válka a tak se všechno zdražuje, lidé nechtějí utrácet a rozjel se u nás handl cibule za mrkev, 2 ovce za krávu a náš slavný peníz, Zlatohor, pojmenovaný podle zlatých hor, kde se teží a odlévá, je falšován a snadno se vám stane, že vás někdo napálí. Musíte dávat pěknýho majzla, nedejezia, že by vás s těmi falešnými penězi chytla stráž, to byste druhý den odpočíval už na dobro. Není to lehký, těžké časy to jsou.” Chvíli jsem se odmlčel, Baron už pomalu zhltnul celý guláš a pomalu se dostával ke dnu džbánku s pivem. “Vy tu měnu máte vůbec máte složitou. My v Podúncii máme staré dobré groše a jak se máme skvěle. Vy musíte mít Zlatohor, centéře a desetníky, čert aby to spral. Divím se, že se ty vaše mince taky nejmenují po tom Eziovi, po kterém tu pojmenováváte každou druhou ulici. Někteří ho dokonce mají tak v oblibě, že po něm pojmenovávají I své hřebce.” “Nemohu souhlasit velkomožný pane, naše měna je naprosto srozumitelná, zvlášť pokud jste chudý poddaný, to se k Zlatohoru ani nedostanete a máte desetníky, nanejvýš centnéře, když zrovna mají lenní páni dobrou sklizeň. 10 desetníků je jeden centnéř a 100 centnéřů je 1 Zlatohor. Máme ještě 1 minci, která se ale nepoužívá k placení, říká se jí pamětní mince a každý lenní pán vlastní 1 takovou minci, slouží místo pečetního prstenu. Na ní je právě vyražená podobizna našeho velkého Ezia a vůbec se mi nelíbí, jak ním pohrdáš, velebný pane. Máš štěstí, že nejsem horké krve, ale sedláci by tě za takové řeči hnali a snad bys pak mohl skončit s vidlemi v břiše.” Co jsem pověděl se očividně Baronovi nelíbilo, tak se vztekle zvedl od stolu a odporoučel se.
Ráno jsem jej již nezastihl a vydal jsem se tedy na cestu sám. To jsem nevěděl, že na něj mám za pár hodin opět narazit a strávím s ním dalších 30 let cest a putování po celém širokém světě, který má 3 strany a že se stane mým nejlepším přítelem.
"Zdravím, velkomožný pane", povídám. Baron Regis na mě v odpovědi kývl a přihnul si oroseného piva, které mu právě donesl hospodský. Nevypadal, že by měl náladu se zrovna vybavovat. Hospodský, čekaje u stolu se ho zeptal, co pán povečeří, že má na výběr z veverčího, či kančího masa. Baron si poručil kančí guláš a hospodský se odporoučel do kuchyně. Opět jsem na barona promluvi: "Pane velkomožný, ty nejsi odsud, co? V téhle hospodě mají to nejlepší veverčí na celém Zemtřístraní." Kraje světa jsem nikdy nedosáhl, ale jako každý vím, že svět má 3 strany, to dá rozum. Slyšel jsem, že nějací kacíři prohlašují, že by měla mít naše matička země tvar koule, ještě že je upálili tmáře, vymýšlet si báchorky, když každý ví, že svět má 3 strany. Baron tentokrát už odpověděl: "Veverčí jsem měl včera, předevčírem a i den předtím, které jsem měl z lovu, protože v těchto proklatých pralesech ani nic jiného neběhá. Rád si dopřeji změny. Raději mi pověz jak pak ti říkají, otrhanče." Já nadmutý pýchou, že se o mě zajímá takto vznešená osoba, jsem s hrdostí v hlase pověděl jméno, které mi přidělila má matka, když jsem se u nás na statku narodil: "Já velkomožný pane, já jsem Viktor. Moji nepřátelé mi říkají hrozný Viktor Čistič!". pochlubil jsem se. Na barona můj vymyšlený přídomek očividně neudělal takový dojem. “Viktore”, pověděl žvýkaje kousek masa, “odkud pocházíš a kam máš namířeno?” “Velkomožný pane, jsem z nedaleké vísky, 30 mil na stranu trnky a bodláku a právě tam mám namířeno. Vracím se z jarních trhů z královského města. Ale ty pane, jak koukám, nepocházíš z království velkého Ezia. Nosíš docela jiné oblečení a ačkoliv mluvíš naším jazykem bezchybně, tak máš jižanský přízvuk. Jsi z království krále Venebranda, z Podúncie?” Baron se pousmál, “Tak přece jen nebudeš obyčejný vesničan, jak na první pohled vypadáš. Ano, odhadl jsi to správně, jsem z Podúncie a právě jsem na cestě zpět. Jsem rád, že si mám dnes kde ustlat, jinde než na mechu a kapradí a nechám trochu odpočinout svou kostru. Zítra pokračuji dál. Strana trnky a boláku je čirou náhodou směr i mé cesty, takže můžeme cestovat společně”, nečekal na odpověd, baronovi se nesluší odporovat a rovnou se mě zeptal, jak jdou obchody a jestli jsem na trzích přišel k nějakému zajímavému zboží. “Jářku, pane s obchody je obtíž, zvlášť s těmi v královském městě. Na straně půlnoci zuří válka a tak se všechno zdražuje, lidé nechtějí utrácet a rozjel se u nás handl cibule za mrkev, 2 ovce za krávu a náš slavný peníz, Zlatohor, pojmenovaný podle zlatých hor, kde se teží a odlévá, je falšován a snadno se vám stane, že vás někdo napálí. Musíte dávat pěknýho majzla, nedejezia, že by vás s těmi falešnými penězi chytla stráž, to byste druhý den odpočíval už na dobro. Není to lehký, těžké časy to jsou.” Chvíli jsem se odmlčel, Baron už pomalu zhltnul celý guláš a pomalu se dostával ke dnu džbánku s pivem. “Vy tu měnu máte vůbec máte složitou. My v Podúncii máme staré dobré groše a jak se máme skvěle. Vy musíte mít Zlatohor, centéře a desetníky, čert aby to spral. Divím se, že se ty vaše mince taky nejmenují po tom Eziovi, po kterém tu pojmenováváte každou druhou ulici. Někteří ho dokonce mají tak v oblibě, že po něm pojmenovávají I své hřebce.” “Nemohu souhlasit velkomožný pane, naše měna je naprosto srozumitelná, zvlášť pokud jste chudý poddaný, to se k Zlatohoru ani nedostanete a máte desetníky, nanejvýš centnéře, když zrovna mají lenní páni dobrou sklizeň. 10 desetníků je jeden centnéř a 100 centnéřů je 1 Zlatohor. Máme ještě 1 minci, která se ale nepoužívá k placení, říká se jí pamětní mince a každý lenní pán vlastní 1 takovou minci, slouží místo pečetního prstenu. Na ní je právě vyražená podobizna našeho velkého Ezia a vůbec se mi nelíbí, jak ním pohrdáš, velebný pane. Máš štěstí, že nejsem horké krve, ale sedláci by tě za takové řeči hnali a snad bys pak mohl skončit s vidlemi v břiše.” Co jsem pověděl se očividně Baronovi nelíbilo, tak se vztekle zvedl od stolu a odporoučel se.
Ráno jsem jej již nezastihl a vydal jsem se tedy na cestu sám. To jsem nevěděl, že na něj mám za pár hodin opět narazit a strávím s ním dalších 30 let cest a putování po celém širokém světě, který má 3 strany a že se stane mým nejlepším přítelem.
Naposledy upraveno: