- Počet poděkování
- 1.324
Jiljí a Jena
Žil byl chlapec, který dostal do vínku jméno Jiljí. Ač nebyl z nijak majetných poměrů, přesto vynikal. Zručností. Důvtipem. Odvahou. Smyslem pro povinnost i spravedlnost.
Jak rostl, povědomí a jeho dobrých vlastnostech se šířilo nejen po rodné vsi, ale i po okolních vesnicích panství, až se o něm dozvěděl i nejvyšší šlechtic, který se právě poohlížel po novém paladinovi. Nechal si jinocha zavolat. Pohovořil s ním, prozkoušel jeho důvtip i bojové schopnosti. Jiljí ve zkoušce obstál a stal se novým šlechticovým paladinem.
A jak to tak už bývá, byvše ještě svobodným, začala se kolem něj točit vdavek chtivá děvčata, rodiny s neprovdanými dívkami si ho předcházely drobnými pozornostmi nebo ho zvaly k návštěvám. Jiljí však takovým svodům nepodléhal.
Již v dětství se mu v rodné vsi zalíbila skromná drobná dívenka. Nyní žil vzpomínkami na ni a jakmile mu to jeho nový úřad dovolil, rozjel se za ní, aby jí své city, které k ní dlouho chová, konečně vyjevil a rodiče požádal o její ruku.
Srdce mu divoce tlouklo a hrdlo měl stažené, když před jejich domem sesedal z koně. Přeci jen, nějakou dobu byl pryč a nevěděl, zda dívka jeho srdce nebyla mezitím zaslíbena někomu jinému nebo dokonce provdána. Nevěděl ani, zda bude jeho cit opětovat. Jako děti si hrávaly, pociťovaly k sobě určitou náklonnost, ale o svých pocitech spolu nikdy nemluvily.
Uvázal koně u zápraží, zhluboka se nadechl a odhodlaně se vydal ke dveřím stavení. Byla to náhoda? Byl snad potajmu pozorován?! Ve stejnou chvíli, kdy už už chtěl zabušit na dveře - samy se náhle otevřely! Na prahu stála ona - jeho vyvolená. Dech se mu zatajil, čas se zpomalil. Pohlédli si do očí. Těly jim proběhlo příjemné mrazení, hřejivé teplo zalilo srdce. Tváře pokryl ruměnec.
"Přijel jsem za tebou!"
"A já na tebe čekám!", signalizovaly jejich vzájemné pohledy.
Nejraději by ji hned popadl do náruče a políbil na ústa. Ovládl se však. Nejdříve musí promluvit s rodiči.
"Co stojíš tak dlouho mezi dveřmi, Jenko! Pusť přeci příchozího do domu," ozvalo se jim za zády. Sklopili oči a vešli.
Jiljí nemusel rodiče dlouho přesvědčovat. Viděli, že má o jejich dceru opravdový zájem, znali jeho dobré povahové vlastnosti a nyní měl i takové postavení, aby dokázal budoucí rodinu dobře zaopatřit. Viděli, že i Jena našla v Jiljím zalíbení a tak mu ji zaslíbili. Svatba byla určena hned po dožínkách.
Mnoho kroků jeho kůň ještě nacválal, než je kněz po dožínkách sezdal. Konečně si Jiljí vezl svoji vyvolenou k sobě domů. Žili pak svůj obyčejný nebo možná neobyčejný středověký život se všemi tehdejšími radostmi a strastmi tak dlouho, jak jim to sudičky u kolébky přisoudily.
Žil byl chlapec, který dostal do vínku jméno Jiljí. Ač nebyl z nijak majetných poměrů, přesto vynikal. Zručností. Důvtipem. Odvahou. Smyslem pro povinnost i spravedlnost.
Jak rostl, povědomí a jeho dobrých vlastnostech se šířilo nejen po rodné vsi, ale i po okolních vesnicích panství, až se o něm dozvěděl i nejvyšší šlechtic, který se právě poohlížel po novém paladinovi. Nechal si jinocha zavolat. Pohovořil s ním, prozkoušel jeho důvtip i bojové schopnosti. Jiljí ve zkoušce obstál a stal se novým šlechticovým paladinem.
A jak to tak už bývá, byvše ještě svobodným, začala se kolem něj točit vdavek chtivá děvčata, rodiny s neprovdanými dívkami si ho předcházely drobnými pozornostmi nebo ho zvaly k návštěvám. Jiljí však takovým svodům nepodléhal.
Již v dětství se mu v rodné vsi zalíbila skromná drobná dívenka. Nyní žil vzpomínkami na ni a jakmile mu to jeho nový úřad dovolil, rozjel se za ní, aby jí své city, které k ní dlouho chová, konečně vyjevil a rodiče požádal o její ruku.
Srdce mu divoce tlouklo a hrdlo měl stažené, když před jejich domem sesedal z koně. Přeci jen, nějakou dobu byl pryč a nevěděl, zda dívka jeho srdce nebyla mezitím zaslíbena někomu jinému nebo dokonce provdána. Nevěděl ani, zda bude jeho cit opětovat. Jako děti si hrávaly, pociťovaly k sobě určitou náklonnost, ale o svých pocitech spolu nikdy nemluvily.
Uvázal koně u zápraží, zhluboka se nadechl a odhodlaně se vydal ke dveřím stavení. Byla to náhoda? Byl snad potajmu pozorován?! Ve stejnou chvíli, kdy už už chtěl zabušit na dveře - samy se náhle otevřely! Na prahu stála ona - jeho vyvolená. Dech se mu zatajil, čas se zpomalil. Pohlédli si do očí. Těly jim proběhlo příjemné mrazení, hřejivé teplo zalilo srdce. Tváře pokryl ruměnec.
"Přijel jsem za tebou!"
"A já na tebe čekám!", signalizovaly jejich vzájemné pohledy.
Nejraději by ji hned popadl do náruče a políbil na ústa. Ovládl se však. Nejdříve musí promluvit s rodiči.
"Co stojíš tak dlouho mezi dveřmi, Jenko! Pusť přeci příchozího do domu," ozvalo se jim za zády. Sklopili oči a vešli.
Jiljí nemusel rodiče dlouho přesvědčovat. Viděli, že má o jejich dceru opravdový zájem, znali jeho dobré povahové vlastnosti a nyní měl i takové postavení, aby dokázal budoucí rodinu dobře zaopatřit. Viděli, že i Jena našla v Jiljím zalíbení a tak mu ji zaslíbili. Svatba byla určena hned po dožínkách.
Mnoho kroků jeho kůň ještě nacválal, než je kněz po dožínkách sezdal. Konečně si Jiljí vezl svoji vyvolenou k sobě domů. Žili pak svůj obyčejný nebo možná neobyčejný středověký život se všemi tehdejšími radostmi a strastmi tak dlouho, jak jim to sudičky u kolébky přisoudily.