- Počet poděkování
- 73
Nebezpečné tužby
Sněhy natály a cesty byly již opět průjezdné. Potulní šumaři se vydali svou cestou na jih. Desmond však na Viktora Čističe nezapomínal a neustále si představoval, jak bude zkoumat jeho osudy. Pár týdnů na to kraj opět sevřel krutý mráz a zásoby jídla se vesničanům rychle tenčily. Desmond si musel vystačit s jednou pšeničnou plackou s medem na den. Zdálo se mu, že maminka nejí vůbec, nemohl však tušit, že veškeré jídlo nechávali jeho oba rodiče právě Desmondovi, jejich jedinému synovi. Nastal čas, tak jako každý rok, že děti po celé vesnici psaly dopisy Ježíškovi, kde si přáli nějaké dárky. Desmond dávno věděl, že žádný Ježíšek neexistuje, ale i tak dopisy každý rok psal, byl na to zvyklý. Tento rok se mu do toho ovšem vůbec nechtělo, dospíval a cítil, že nemá význam psát dopisy imaginárním bytostem, kteří si jeho dopis nepřečtou a vůbec je nezajímá co si kdo přeje. A navíc byl plný hněvu. Kvůli mamince a kvůli tatínkovi. Nakonec se překonal a dopis i tak napsal.
"Vůbec ne milý Ježíšku, který neexistuješ. Proč jsi nás nechal v takové bídě. Nezasloužíme si takový nuzný život, chci něco víc pro sebe a pro maminku a tatínka. Přeji si, aby rodiče už nikdy neměli hlad. Přeji si a zasloužím si to, protože celý rok pomáhám každý den rodičům na poli, každý den vstávám se sluníčkem a pracuji, až je mi horko a bolí mě z toho záda, pak mě táta nutí číst, počítat a psát. Prý abych něco uměl, že se mi to bude hodit. Ale to tedy nevím k čemu, tyhle dopisy jsou stejně hloupé a já hniji stejně jako ty jablka, která čekají až upadnou ze stromu na zem. Napíšu snad dopis i vránám, aby nám navyzobávali semena z pole, spočítám malinám o kolik musí denně vyrůst, aby nás zasytili na celý rok? Hloupost! Chci z téhle vesnice zmizet, chci jít do světa a projít celé Trojstranní, tak jako Viktor Čistič, chci také slávu. Zasloužím si to, protože prostě chci!"
Ó, jak krutě si s Desmondem osud pohrál. Ten rok byla zima o poznání tužší, než roky jiné. Nesla se ve znamení utrpení, prokletí a krve. Pár dní potom, co Desmond dopis napsal do vesnice přijeli vojáci. Ve vesnici to vzbudilo veliký rozruch. S vozem, který táhli 2 silní koně, se zastavili až u nich před chalupou. Jejich pes, jakoby vycítil nebezpečí, se rozštěkal a dorážel na ozbrojence v stříbrné zbroji, který seskočil z vozu a vykročil ke stavení, kde již jeho otec Teranova stál ve dveřích.
"Jménem krále Barakudy je Teranova odveden do vazby, kde bude vyslýchán a následně souzen ve věci spiknutí proti státu a králi.", pronesl obřadně.
"Jsi Teranova, povoláním rolník a dříve paladin, všiváku?", zeptal se stříbrný neurvale a se znechucením hleděl na Teranovu.
"Jsem" odpověděl Teranova.
V tom přiběhl kdoví odkud Desmond s pohrabáčem, který vzal kdoví kde. Střibrný si samozřejmě Desmonda všiml dříve, než k němu stačil doběhnout, takže se Desmondovi zamýšlený útok vůbec nevydařil. Místo toho dostal pěstí ocelovou rukavicí a padnul na znak na zablácenou cestu a ztratil vědomí. Když se probudil, byl sám a stavení, ve kterém vyrůstal, bylo v plamenech, nic se nedalo dělat, nic nemohl zachránit. Maminka a tatínek nikde, byl sám a nikdo mu nemohl pomoct.
Osud vyplnil desmondovo přání, ovšem jak už to bývá, tak svým zvráceným způsobem. Maminka a tatínek opravdu už nikdy nezažili hlad. Bohužel proto, že se nedožili dalšího jara. Maminka zemřela ten den na následky popálení, tatínek jen o pár dní později po brutálním výslechu královskou gardou. Desmond opravdu vycestoval z vesnice, ale přišel úplně o všechno. Dlouho litoval, že napsal dopis tak jak napsal a velice s ním tyto události otřásly. Po nějaké době mu ovšem všechno došlo. Musí zjistit, co byl jeho otec zač, proč ti vojáci říkali, že byl paladin. Musel zjistit kdo je on sám.
Sněhy natály a cesty byly již opět průjezdné. Potulní šumaři se vydali svou cestou na jih. Desmond však na Viktora Čističe nezapomínal a neustále si představoval, jak bude zkoumat jeho osudy. Pár týdnů na to kraj opět sevřel krutý mráz a zásoby jídla se vesničanům rychle tenčily. Desmond si musel vystačit s jednou pšeničnou plackou s medem na den. Zdálo se mu, že maminka nejí vůbec, nemohl však tušit, že veškeré jídlo nechávali jeho oba rodiče právě Desmondovi, jejich jedinému synovi. Nastal čas, tak jako každý rok, že děti po celé vesnici psaly dopisy Ježíškovi, kde si přáli nějaké dárky. Desmond dávno věděl, že žádný Ježíšek neexistuje, ale i tak dopisy každý rok psal, byl na to zvyklý. Tento rok se mu do toho ovšem vůbec nechtělo, dospíval a cítil, že nemá význam psát dopisy imaginárním bytostem, kteří si jeho dopis nepřečtou a vůbec je nezajímá co si kdo přeje. A navíc byl plný hněvu. Kvůli mamince a kvůli tatínkovi. Nakonec se překonal a dopis i tak napsal.
"Vůbec ne milý Ježíšku, který neexistuješ. Proč jsi nás nechal v takové bídě. Nezasloužíme si takový nuzný život, chci něco víc pro sebe a pro maminku a tatínka. Přeji si, aby rodiče už nikdy neměli hlad. Přeji si a zasloužím si to, protože celý rok pomáhám každý den rodičům na poli, každý den vstávám se sluníčkem a pracuji, až je mi horko a bolí mě z toho záda, pak mě táta nutí číst, počítat a psát. Prý abych něco uměl, že se mi to bude hodit. Ale to tedy nevím k čemu, tyhle dopisy jsou stejně hloupé a já hniji stejně jako ty jablka, která čekají až upadnou ze stromu na zem. Napíšu snad dopis i vránám, aby nám navyzobávali semena z pole, spočítám malinám o kolik musí denně vyrůst, aby nás zasytili na celý rok? Hloupost! Chci z téhle vesnice zmizet, chci jít do světa a projít celé Trojstranní, tak jako Viktor Čistič, chci také slávu. Zasloužím si to, protože prostě chci!"
Ó, jak krutě si s Desmondem osud pohrál. Ten rok byla zima o poznání tužší, než roky jiné. Nesla se ve znamení utrpení, prokletí a krve. Pár dní potom, co Desmond dopis napsal do vesnice přijeli vojáci. Ve vesnici to vzbudilo veliký rozruch. S vozem, který táhli 2 silní koně, se zastavili až u nich před chalupou. Jejich pes, jakoby vycítil nebezpečí, se rozštěkal a dorážel na ozbrojence v stříbrné zbroji, který seskočil z vozu a vykročil ke stavení, kde již jeho otec Teranova stál ve dveřích.
"Jménem krále Barakudy je Teranova odveden do vazby, kde bude vyslýchán a následně souzen ve věci spiknutí proti státu a králi.", pronesl obřadně.
"Jsi Teranova, povoláním rolník a dříve paladin, všiváku?", zeptal se stříbrný neurvale a se znechucením hleděl na Teranovu.
"Jsem" odpověděl Teranova.
V tom přiběhl kdoví odkud Desmond s pohrabáčem, který vzal kdoví kde. Střibrný si samozřejmě Desmonda všiml dříve, než k němu stačil doběhnout, takže se Desmondovi zamýšlený útok vůbec nevydařil. Místo toho dostal pěstí ocelovou rukavicí a padnul na znak na zablácenou cestu a ztratil vědomí. Když se probudil, byl sám a stavení, ve kterém vyrůstal, bylo v plamenech, nic se nedalo dělat, nic nemohl zachránit. Maminka a tatínek nikde, byl sám a nikdo mu nemohl pomoct.
Osud vyplnil desmondovo přání, ovšem jak už to bývá, tak svým zvráceným způsobem. Maminka a tatínek opravdu už nikdy nezažili hlad. Bohužel proto, že se nedožili dalšího jara. Maminka zemřela ten den na následky popálení, tatínek jen o pár dní později po brutálním výslechu královskou gardou. Desmond opravdu vycestoval z vesnice, ale přišel úplně o všechno. Dlouho litoval, že napsal dopis tak jak napsal a velice s ním tyto události otřásly. Po nějaké době mu ovšem všechno došlo. Musí zjistit, co byl jeho otec zač, proč ti vojáci říkali, že byl paladin. Musel zjistit kdo je on sám.
