Milan IV - Aneb vítězství kohoutího paladina

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

Milan IV

Uživatel
Registrovaný uživatel
Byl vlahý jarní den, kdy lehký vánek cuchá můj plnovous.
Plášť lehce vlaje a já sedím na svém oři v rukou svíraje
Mieszkosovo turnajové kopí a na ramenou svého věrného
kohouta. Ohlížím se na své muže, kteří plynule vycházejí v lesklých
zbrojích a s prapory nad hlavou
z mých několika málo vesnic.
Zdá se to jako jednoduchý úkon,
ale Aloisovo peří mne šimrá pod nosem.
Pouhých třicet tisíc bojovníků ze čtyř vesnic. Tak málo proti trojnásobné přesile
mého
souseda. Urazil ale mou dámu a musí pocítit ostří mého meče
na své kůži. Dnes je ten čas... Přípravy léčky jsou hotovy.
Můj plán je dokonalý. Pošlu několik žoldáků z jedné vesnice
do největších vesnic souseda a na menší pošlu jen pár žoldáků.
Tento fejk útok odvede pozornost. Bude si zcela jistě myslet,
že na jeho hlavní ves jde fejk, jak se ale mýlí.. To je náš cíl.
Jen čtyři útoky. Jen noční pochod a moji stoupenci, moji drazí
šlechtici mi pomohou do prvního zakokrhání získat jeho hlavní
vesnici... Jaké bylo mé zklamání, když jsem dostal od svých
špehů zprávu, že můj sok nemá ve svých vesnicích kohouty. Kokrhání
tedy nebude, ale toto panství se stane mým.

Je to tady! Na ramena mi dopadají kapky jarního
deště, vítr skučí v korunách stromů a Kameny z katapultů létají nad hlavami
mých
nejvěrnějších. Beranidla právě prorazila hradby nepřátelského hradu
a já si zaboha nemohu vzpomenout, zda jsem zavřel okno v ložnici.
Přesně jak jsem
očekával. Hlavní sídlo souseda bylo oslabeno odesláním části místní
posádky na pomoc do ostatních vesnic. Vyčištění tohoto hradu byl můj triumf.
Slavnostní náladu mi kazí jen fakt, že neslyším žádné kokrhání.
Už jen se zbytky mých mužů odejít domů za svými ženami a dětmi oslavit
co jsme dnes získali.. Slávu.. Čest.. Hrdost mé paní..

Jaké bylo mé zklamání, nebo spíše pobavení, když uřícený kurýr vběhl
do mých komnat, předávaje mi zakrvácený pergamen s pečetí jednoho ze
šlechticů. Rozrušen a v naprostém tichu vyrušovaném jen praskáním ohně
v krbu čtu řádky napsané třesoucí se rukou... Ovšem pouze do chvíle, než
mi Alois nepokálel rameno, ohnal
jsem se po tom nevychovaném opeřenci
a ten saltem dopadl těsně vedle krbu, zaujat sledováním kohouta
kterému
chytlo peří na ohonu a snaží se ohni utéci
jsem zcela zapomněl na dopis,
který jsem držel v ruce:


My-lorde, omluvte mou prostou
mluvu, ale přináším vám špatné zprávy.
Náš vzácný spojenec nevěda o naší utajené
akci poslal špeha do námi dobývané vesnice.
Vida, že je sídlo nehlídané vyslal svůj útok,
doufaje, že v nehlídané vesnici nalezne čistokrevné
královské kohouty.
Dovolil jsem si jednat jménem vaší milosti a
spojence jsem oslovil, aby útoků zanechal.
Bohužel již bylo pozdě, jeho útok byl vyslán
a měl přijít těsně před příchodem předposledního
finálního úderu našich armád my-lorde. Výsledek
byl... zdrcující. Náš spojenec snížil věrnost
místních obyvatel natolik, že váš předposlední
útok vesnici předal pod naše vedení. Poslední
útok ale nebylo jak informovat. Zemřelo v té
vesnici několik dobrých bojovníků můj pane a
zabrali jsme tak jednu vesnici dvakrát a jednou
sami sobě...


Podepsán: Šlechtic

Po přečtení těchto řádek se sály i chodby mého
hradu naplnili hlasitým smíchem. Vítězství bylo naše.
Přes velký majetkový i bodový rozdíl jsem porazil
v souboji svého největšího soka. Ač mělo toto vítězství
sladkokyselou chuť, byl jsem na sebe pyšný. Bylo to
mé první oklamání zkušenějšího nepřítele...


Ze zápisků kohoutího paladina sira Milan IV
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.