DeletedUser39741
Guest
Poslední výprava
„Jménem Torrhena z rodu Vysokověžích ,třetího svého jména, vládce Trojzubuce a přilehlých ostrovů, ochránce říše a protektora severu,“ odříkával svá léty vypracovaná slova vybledlý muž s nohama do o a pupkem tak velkým, že si na ty nohy ani neviděl. Za ním ržáli koně, vzpínali se na zadních, jako by snažili shodit své jezdce a utéci. Celou tuto scéna obepínal dav, většina sedláci, prostí lidé, pasáčci vepřů, švadleny, poletující malí dítka a několik zdatných mladých těl stojících, co nejdál od toho zavalitého budiž k ničemy , ale ne tak daleko, aby ho neslyšeli. „Vzdáte-li se, dobří lidé, svému novému třikráte oslavovanému Pánovi,“ pokračoval muž dál „nic se vám nestane, můžete si dál sloužit na tomhle vašem… vlídném kusu země.“ přemohl se, i když na něm všichni viděli, že se mu tu za boha nelíbí, všude špína, smrad až se nadechnout bál a tolik nepříznivých tváří snad ještě neviděl. Dav si začal znepokojeně potichu mumlat. „Ale mi už máme svého Lorda…, Výsosti.“ vykřikl jeden ze sedláku. „Ale kde pak, já nejsem žádný urozený pán, jsem jen obyčejný chudý šlechtic a spletl jste se na dvakrát, už nemáte svého Pána, Lord Connington byl obžalován za incest a po právu popraven.“ odpověděl mu šlechtic s úsměvem na rtech. Několik chlapců, co stálo v okolí, začalo odcházet. „Ne, to není možný!“ Vykřikl kovář s kladivem v jedné ruce a s mečem ve druhé. Nějaké děťátko hodilo po šlechtici kámen a dav se začal nepokojně strkat. „Klid, klid! Nic se vám nemusí stát, jen KLID!“ Několik jezdců sáhlo po meči. Ostatní zůstali klidní. Lidé jakoby odnikud tasili dýky, nože a ti nejlépe vybavení i něco, co připomínalo zrezlý meč, ubohé vybavení na armádu, ale příliš dobré na sedláky. „Je nám líto, šlechtici, ale tady s dobrou nepochodíš, běž a vzkaž svému lordovi, že jsi neuspěl.“ promluvil opět s klidem kovář. „No toto! Nikdo jako ty mi nebude říkat, co mám dělat. Chopte se ho hoši!“ Několik jezdců slezlo z koně, tasilo meč a vrhli se směrem ke kováři jenž, vyčníval z davu. Prvnímu jezdci, sotva dospělému, podkopl nohy nějaký sirotek a další mu udeřil hlavou o kámen tak prudce, že jezdec nestihl ani politovat, proč si nevzal helmu. Malá chyba velká cena. Kovář další dva rozsekl jako by byli z plátna. Meč v jeho rukách se třpytil krví, zatímco těžké kladivo hodil po třetím jezdci. Tak se stalo, že z dvou tuctu jezdců najednou měli čtyři koně na víc. Šlechtic na to koukal s otevřenou pusou a vrásčitým obličejem. „Pobijte je všechny! Neberte zajatce, ale ti kdo se vzdají bez boje….ty nechte být.“ Zavelel šlechtic, jako by byl polní generál. Než stihli jezdci jen mrknout, z přilehlých uliček osady se nesl prach. Snad tuna rozvířeného prachu oslepila svět. Jen dusot kopyt jí rozčesával, jako víla své jemné vlasy. Stovky kopyt dopadalo na zem a stovky kopyt v jednom okamžiku prorvali usazující se prach s jezdci ve zlatých zbrojí a kopími napřaženými ke zteči. První jezdec nesl prapor. Krásný obdelníkový prapor s vyobrazeným zlatým tygrem na stříbrném poli. Vedle něho cválal sám Lord Connington, vysoký svalnatý muž, s hranatou hlavou a fialovými vlasy, které vyčnívali zpod zlaté helmy. Pak se událo všechno strašně rychle. Rázem byli jezdci i se šlechticem obklíčeni a nuceni se vzdát. Ještě téhož večera přišel šlechtic o hlavu, jezdci byli zaměstnáni v nedalekým mlýnu a Lord Connington zanechal vesnici tisíc denárů jako omluvu za způsobené potíže a jako vděk loajality dal osadě právo várečné a nechal zbudovat pivovar. Později se příběh zapomněl, ale pivo… to zůstalo.
( Jsem si vědom, že dílo má ještě spoustu much a určitě by se dalo protáhnout alespoň na další tři strany. Ale zase vím, že na to už nebudu mít čas,který by to určitě vyžadovalo, bohužel čvrtletí je vždy krutá záležitost, tak jsem chtěl alespoň nadhodit takovýto příběh)
„Jménem Torrhena z rodu Vysokověžích ,třetího svého jména, vládce Trojzubuce a přilehlých ostrovů, ochránce říše a protektora severu,“ odříkával svá léty vypracovaná slova vybledlý muž s nohama do o a pupkem tak velkým, že si na ty nohy ani neviděl. Za ním ržáli koně, vzpínali se na zadních, jako by snažili shodit své jezdce a utéci. Celou tuto scéna obepínal dav, většina sedláci, prostí lidé, pasáčci vepřů, švadleny, poletující malí dítka a několik zdatných mladých těl stojících, co nejdál od toho zavalitého budiž k ničemy , ale ne tak daleko, aby ho neslyšeli. „Vzdáte-li se, dobří lidé, svému novému třikráte oslavovanému Pánovi,“ pokračoval muž dál „nic se vám nestane, můžete si dál sloužit na tomhle vašem… vlídném kusu země.“ přemohl se, i když na něm všichni viděli, že se mu tu za boha nelíbí, všude špína, smrad až se nadechnout bál a tolik nepříznivých tváří snad ještě neviděl. Dav si začal znepokojeně potichu mumlat. „Ale mi už máme svého Lorda…, Výsosti.“ vykřikl jeden ze sedláku. „Ale kde pak, já nejsem žádný urozený pán, jsem jen obyčejný chudý šlechtic a spletl jste se na dvakrát, už nemáte svého Pána, Lord Connington byl obžalován za incest a po právu popraven.“ odpověděl mu šlechtic s úsměvem na rtech. Několik chlapců, co stálo v okolí, začalo odcházet. „Ne, to není možný!“ Vykřikl kovář s kladivem v jedné ruce a s mečem ve druhé. Nějaké děťátko hodilo po šlechtici kámen a dav se začal nepokojně strkat. „Klid, klid! Nic se vám nemusí stát, jen KLID!“ Několik jezdců sáhlo po meči. Ostatní zůstali klidní. Lidé jakoby odnikud tasili dýky, nože a ti nejlépe vybavení i něco, co připomínalo zrezlý meč, ubohé vybavení na armádu, ale příliš dobré na sedláky. „Je nám líto, šlechtici, ale tady s dobrou nepochodíš, běž a vzkaž svému lordovi, že jsi neuspěl.“ promluvil opět s klidem kovář. „No toto! Nikdo jako ty mi nebude říkat, co mám dělat. Chopte se ho hoši!“ Několik jezdců slezlo z koně, tasilo meč a vrhli se směrem ke kováři jenž, vyčníval z davu. Prvnímu jezdci, sotva dospělému, podkopl nohy nějaký sirotek a další mu udeřil hlavou o kámen tak prudce, že jezdec nestihl ani politovat, proč si nevzal helmu. Malá chyba velká cena. Kovář další dva rozsekl jako by byli z plátna. Meč v jeho rukách se třpytil krví, zatímco těžké kladivo hodil po třetím jezdci. Tak se stalo, že z dvou tuctu jezdců najednou měli čtyři koně na víc. Šlechtic na to koukal s otevřenou pusou a vrásčitým obličejem. „Pobijte je všechny! Neberte zajatce, ale ti kdo se vzdají bez boje….ty nechte být.“ Zavelel šlechtic, jako by byl polní generál. Než stihli jezdci jen mrknout, z přilehlých uliček osady se nesl prach. Snad tuna rozvířeného prachu oslepila svět. Jen dusot kopyt jí rozčesával, jako víla své jemné vlasy. Stovky kopyt dopadalo na zem a stovky kopyt v jednom okamžiku prorvali usazující se prach s jezdci ve zlatých zbrojí a kopími napřaženými ke zteči. První jezdec nesl prapor. Krásný obdelníkový prapor s vyobrazeným zlatým tygrem na stříbrném poli. Vedle něho cválal sám Lord Connington, vysoký svalnatý muž, s hranatou hlavou a fialovými vlasy, které vyčnívali zpod zlaté helmy. Pak se událo všechno strašně rychle. Rázem byli jezdci i se šlechticem obklíčeni a nuceni se vzdát. Ještě téhož večera přišel šlechtic o hlavu, jezdci byli zaměstnáni v nedalekým mlýnu a Lord Connington zanechal vesnici tisíc denárů jako omluvu za způsobené potíže a jako vděk loajality dal osadě právo várečné a nechal zbudovat pivovar. Později se příběh zapomněl, ale pivo… to zůstalo.
( Jsem si vědom, že dílo má ještě spoustu much a určitě by se dalo protáhnout alespoň na další tři strany. Ale zase vím, že na to už nebudu mít čas,který by to určitě vyžadovalo, bohužel čvrtletí je vždy krutá záležitost, tak jsem chtěl alespoň nadhodit takovýto příběh)
Naposledy upraveno moderátorem:
Podívej se jen na velký znak ČR - stříbrný lev se zlatou korunkou ve zlaté zbroji v červeném poli, stříbro-červená (někdy taky bývá, i když ne na velkém znaku státu zlato-červená) orlice se zlatou korunkou v zlaté zbroji v modrém poli a černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem se zlatou korunkou v červené zbroji ve zlatém poli. Prostě nikdy není znak a pole tak, aby jedno bylo zlaté a druhé stříbrné, nebo se dané barvy dotýkaly, k čemuž u znaku Slezska nedochází.