NOCI UPIJE, DNE NEPŘIDÁ "Máme nabroušená kopí?!" křiklavě zahýkal postarší hlas z nádvoří k mladému učni Kainovi, jehož píle byla inspirující, ovšem koho inspiruje sirotek. "Zde pane. Ostrých tucet kopí" vybídl urostlý tmavovlasý modrook. Tehdy nic nenasvědčovalo tomu co přijde. Opak je pravdou. Přišli z nedaleké vsi, špehové. Ukrývajíc se za oknem nepovšimnutý, oni prošli kolem. To byla předzvěst neštěstí. Šest dní statečně město odolávalo. Sedmý den mladý Kain opustil svůj domov, nebyl nikdo pro koho zůstávat a čekat na smrt. Jediná památka dětská byl kapesník s iniciály “D.K.”. Sever byl málo obydlen, rozhodl se začít znovu. Klaipeda, město rozkvětu a obchodu, mrazu a lesních plodů, banditů. A jednoho nevěstince. "Jednu medovinu" požádal v první den dívajíce se na jednu z žen. Byla zvláštní ta rudovlasá z panen. Vášnivá, nezkrotná, kurážná, jakoby nepatříce sem. Neoslovil ji. Po čase zjistil jméno, Lucie. Jednoho večera vracejíce se z kovárny zaslechne křik. Křik! Nouze volání. Tasil meč a utíkajíc se mu honilo v hlavě “bandité? Průzkumníci? Špehové?”. Ona dívka nebyla nikdo jiný než Lucie. Kolik hrdinů, kolik vrahů nalezlo odvahu ženu Lucii pomilovat, svůj život obětovat. I mladý Kain se pobláznil, když krasavici zachránil. Ona k němu plna vděku nechtěla vlést pod deku. Lucie však slabost měla, po čase s ním souložila, kdežto on nevědíc co se stane bláznivě, zamilovaně, život vzal si ze žalu, když viděl jí zas u baru jak vábí nové mládě. V noci upila ta žena prokletá z žalu, medovinou opitá. Oči vyřízla si ze smutku, však navzdory jejímu zármutku, doufaje, že dne už nepřidá se stala věc nezvyklá. Ráno ovšem v záři slunce Kaina mrtvého v řece, v hloubce viděla. I tentokráte noci upila mladého statného zabila, avšak dne mu více nepřidá.
