DeletedUser42809
Guest
Smrt a sláva
Paměti z kroniky Pána Vengolie
Království Nalgatské, rok 1289
Lidé mě kdysi znali jako zlobivého kluka, který měl v dlouhém rodokmenu na zdech otcova hradu napsáno Deon z Reweny, syn Eromův. Nyní mě ale poddaní znají jako lenního pana vinné oblasti Vengolie.
Vše se stalo při letním pobytu u mého dědy Sira Leona II., kam jsem byl každý rok posílán k nabírání zkušeností.
Onehdy mi bylo sedmnáct let a na svém novém koni, kterého jsem dostal darem od matky, jsem dorazil do rozkvetlé Vengolie, která se pyšnila převážně červenými květy. Uvítání přišlo jako vždy takřka královské. S dědou jsme se radostně přivítali a hned započalo honosné hodování ve velkém sále. Měl mě rád a dával to najevo tímto velkorysým pohoštěním.
Ještě toho večera se ke mně naklonil a pošeptal mi: „Rozluštil jsem poslední slova.“ a pod jeho bílými fousy se objevil nevýrazný úsměv.
Každým rokem jsme se snažili rozluštit tajemnou knihu z věže – byla to taková naše zábava, která nám krátila obyčejné chvíle. Společně nás táhla záhadná šifra, kterou musel napsat někdo modré krve. A jak se nyní zdálo, po deseti letech byla naše snaha konečně završena.
Po hostině mě děd navštívil v komnatě a začal mi vyprávět o obsahu knihy, a to velmi tiše, aby vše zůstalo pouze mezi našimi uši. Šifra pojednávala o tajných chodbách ve sklepení hradu a o velkém pokladu, který byl ukryt před nepřátelskými vojsky, jež tu v minulosti hodně drancovaly.
„Čekal jsem na tebe, abychom katakomby prozkoumali společně!“ rozloučil se semnou láskyplně a opustil okovanými dveřmi rytířskou komnatu.
Tu noc jsem nespal dobře. Myslel jsem na průzkum podzemí a vzrušoval se svou klukovskou fantasií.
Do sklepení jsme vešli odpoledne třetího dne. Sebou jsem měl pouze svůj meč a několik pochodní. Stejně tak můj děd, který ještě navíc nesl tajemnou knihu. O svém plánu jsme nikomu neřekli.
Tajné dveře do katakomb se nám podařilo najít podle zašlé značky. Otevřít je ale bylo o dost těžší. Naše společné síly sotva stačily, ale nakonec se to povedlo. Úzkou škvírou jsme se protáhli dovnitř a naše louče osvětlily dlouhou chodbu plnou pavučin. Přiznávám se, že jsem měl strach, i když jsem byl od mala veden k rytířskému chování.
Děda nahlížel do knihy a snažil se nás provést spletí chodeb. Působilo to jako bludiště. Na zdech byly vidět zašlé značky, které mi připomínaly templářskou symboliku, ale nerozuměl jsem jim.
Spálili jsme dvě pochodně, než se před námi objevila prostorná místnost. Uvnitř bylo mnoho zaprášených sudů a bytelných truhlic. Ze zvědavosti jsme jich několik otevřeli. Uvnitř bývalo nejspíš ovoce, nebo nějaké jídlo na horší časy – alespoň podle shnilých zbytků to tak vypadalo. Na protější straně skladu nám pochodně odhalily okované dveře. Moje napětí vzrostlo. Tam by mohlo být rozhodně něco cenného. Rychle jsem vyrazil tím směrem a děd mě následoval.
Vzal jsem za kliku. Dveře byly zamčené. Dalo se to očekávat. Ale sehnat klíč bylo nemožné. Jediné, co mě napadlo, bylo dveře vyrazit. Ustoupil jsem a vrazil do nich ramenem. Nic to neudělalo. Zkusil jsem to ještě dvakrát, než mě děd stihl zastavit.
„Takto to nepůjde!“ oznámil mi svou moudrostí. „Potřebujeme beranidlo!“
To jsem odsouhlasil a po krátké debatě vytasil meč a dal se do štípání sudů. S pomocí lan a místního materiálu jsme zakrátko postavili malé jednoduché beranidlo.
Dost jsem se zpotil, což byla asi příčina mého pozdějšího prochladnutí, ale touha po pokladu mě hnala slepě dál. Beranidlem jsme bušili do bytelných dveří a ty se neochotně kývaly. Nakonec se to povedlo a stará kovářská práce to nevydržela. Dveře se s rachotem zřítily na zem a světlo pochodní ukázalo truhlici v malé místnosti.
Vykročil jsem první. Otevřít tu truhlici pro mě znamenalo mnohaleté zadostiučinění.
„Stůj!“ ozval se zamnou stařecký hlas. Pak už jsem slyšel jenom cvaknutí mechanismu a pocítil silné tělo děda, které mě strhlo k zemi. Svištění pasti krátce zacinkalo o kameny zdí.
Rychle jsem se překulil. Tělo mého předka se skutálelo na zem. V krku a rameni měl dvě malé šipky. Šok mi neumožnil rychle pochopit co se stalo, ale můj milovaný děd byl mrtvý. Nejspíš prudký jed – obětoval se pro mě! Chyba mé horlivosti, která mě bude provázet do konce života!
Další dvě pochodně vyhořely, zatímco jsem se skláněl nad mrtvým tělem a snažil se ho zachránit. Pak jsem jenom seděl a truchlil.
Z posledních sil jsem se rozhodl naší cestu dokončit a získat poklad, který by vyvážil smrt děda, a to pro jeho čest a slávu. Ve vší opatrnosti jsem se plazil po zemi a mečem oťukával podlahu před sebou. Podařilo se mi spustit další dvě šípkové pasti, než jsem se dostal ke truhle.
Otevřít jí byl další problém. Zkoumal jsem jí dlouho, možná až moc opatrně. Zásoby pochodní se tenčily, a tak jsem nadále nemohl čekat.
Můj meč zničil zámek po dlouhé námaze sekání. Trochu mě zamrzeli hluboké zářezy na jeho ostří z pevné oceli, které možná nepůjdou ani přebrousit, ale to už patřilo k této výpravě. Zámek byl zničen a já odklopil s velkým očekáváním víko.
Poklad! Zlaté mince i drahé kameny! Prostě poklad, který mi vehnal další slzy do očí. Teď jsem byl skutečně bohatý!
O zlatu jsem nikomu neřekl. Pouze jsem poslal zprávu svému otci o smrti děda a brzy mi přišel dekret na zaujetí jeho hodnostářského místa. Děd dostal vznešený pohřeb a já zasednul na jeho lenní trůn.
Poklad jsem využil moudře, k podpoře svého jména, postavení i získání větší moci. V malé míře i ke zlepšení života ve Vengolii.
Jediné, čeho lituji, je oběť mého děda, ale časem jsem se s tím naučil žít.
Sir Deon, syn Eromův.
♣ ♣ ♣
© Haruanornor
